Ráno jsem odhodlaně vstala z postele, oblékla se do tmavých džín, conversek a červeného svetru, a šla se rychle nasnídat. Táta ještě spal, ale nechala jsem mu vzkaz, že jsem šla do města a že se nemusí bát. Do města jsem ale samozřejmě jít nemohla, protože jsem si musela něco nejprve vyřídit s Nejvyšším. Svižnou chůzí jsem zamířila k lesu a pro jistotu se otočila, jestli táta náhodou nestojí u dveří a nepozoruje mě.

Nejdříve jsem se musela zorientovat, což byl trochu problém, protože se mi zdálo, že každý strom je na chlup stejný jako ty ostatní. Pak jsem ale narazila opět na dobře známou pěšinku, došla na malou mýtinu a poté už jsem zahlédla lano s varovným nápisem. Do příště si to už budu pamatovat.

Podlezla jsem pod lanem a ten kousek k malému domku raději doběhla. Měla jsem totiž neustále pocit, že je někdo za mnou, i když nebyl.
Přešlapovala jsem chvíli na místě, a dokonce se i silně kousla do ruky, než jsem se konečně odvážila jednat. Byly to moje projevy povzbuzení.

Hlasitě jsem zabouchala na smrkové dřevo a pak si kloubky prstů pohladila, protože mi v nich zabrnělo. Dveře se prudce otevřely, stejně jako minule, a přede mnou se objevil nasupený pohled Nejvyššího. Ha, docela vtipné, minule v téhle situaci byl ještě Netvor...

,,Ano?'' procedil skrze zuby a já na okamžik zauvažovala, že se otočím a jednoduše zdrhnu, ale přišla jsem sem s jasným cílem, tak to udělám. Bože, působil tak hrozivě, asi jsem ho dvakrát nepotěšila svým příchodem.

,,Dobrý den,'' pozdravila jsem ho rozechvěle a jemu se na okamžik vrásky na obličeji vyhladily. ,,Přišla jsem, protože s Vámi chci mluvit,'' pronesla jsem už více sebevědomě a napřímila se. Musela jsem působit spíše komicky.

,,A to proč? Nevaroval jsem Vás snad?'' zněl podrážděně. Měla jsem chuť ho kopnout. Myslela jsem, že je přívětivější, ale místo toho se chová jako arogantní neurvalec.

,,Tak podívejte se, pane Hrozivý!'' oslovila jsem ho s pomyslnými uvozovkami. ,,Já nejsem typ holky, co si nechává něco diktovat, a pokud si myslíte, že se Vás jako bojím, tak to jste tedy na omylu! To, že nosíte masku a máte dva velký psy, z Vás nedělá nějakýho pána z hororu!'' vypálila jsem na něj a on překvapeně zamrkal. ,,A vůbec! Já Vás včera slušně požádala, jestli byste mi to tu neukázal, a vy jste hned nasadil ten svůj obličej já-udávám-pravidla a zachoval jste se opravdu přehnaně. Nechápu, proč bych se Vám měla vyhýbat, když jste mě zachránil a když jsme zjevně skoro sousedi.'' Založila jsem si ruce v bok a vydýchala se. Nejvyšší se na mě díval ohromeně. Asi nečekal, že ta vystrašená holka umí říct i svůj názor.

,,Tak teda pojďte,'' řekl k mému překvapení. Chvíli jsem na něj jen nečině zírala a pak, jakoby se nic nestalo, jsem kývla na souhlas.

,,Ehm, dobře.'' Zapískal na Scara a Dolora a zavřel za sebou dveře. Odstoupila jsem mu z cesty a následovala ho. Zamířil do hloubi lesa a nic neříkal. ,,Máte přítelkyni?'' vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stačila uvědomit. Dala jsem si ruku před pusu a zběžně se omluvila.

,,Ne,'' zacukaly mu koutky. ,,Momentálně opravdu ne.''

,,Proč?'' Asi jsem zněla nemístně, ale hrozně mě to zajímalo. Povzdechl si a zastavil se.

,,Protože vzhledem k mýmu životu, to opravdu není možný, Maličká.'' Líbí se mi, jakým způsobem to říká. Působí při tom ochranitelsky. Počkat... ochranitelsky? ,,Proč netrávíte čas s lidma stejnýho věku?'' přerušil tok mých myšlenek.

,,Nikoho tu ještě neznám. Jenom Nialla, ale ten se nezdál být moc přátelský,'' zamumlala jsem.

,,Niall se baví jen s těmi, které opravdu zná. Nemusíte se bát, že by byl zlej jen na Vás,'' uklidnil mě. Zkoumavě jsem si ho prohlédla. Maska neodhalovala ani kousek něčeho, co by mělo být skryto. Na sobě měl dlouhý černý kabát, černé kalhoty a vysoké černé boty. Samá černá. Jen ta bílá maska bila do očí.

,,Kam to jdeme?'' navázala jsem znovu konverzaci. Přišlo mi trapné, když jsme vedle sebe šli a nic neříkali.

,,Chtěla jste to tu ukázat,'' zkonstatoval. ,,Tak Vám to tu ukážu.'' Zastavil se a já do něj omylem narazila, ani jsem si neuvědomila, že jdu zase za ním. Vykoukla jsem zpoza jeho zad a rozzářila se. Stáli jsme na ohromné skále a měli výhled na celé okolí. To bylo něco jiného než ten chabý kopec za naším domem.

,,Páni, to je krásný,'' vydechla jsem a přiblížila se trochu víc k okraji. Nemám moc ráda výšky, ale nějak jsem věděla, že se nemusím bát.

,,To ano,'' zachraptil hluboce. ,,Kde je město jistě už víte.'' Ukázal na malé městečko s barevnými domky. ,,Celou krajinou tu protéká řeka, která pramení v horách a vlévá se do moře.'' Fascinovaně jsem ho pozorovala. Jeho dlouhé štíhlé prsty, které naznačovaly celý tok řeky. ,,Támhleto je zřícenina hradu,'' ukázal na vyvýšené trosky kamenů, které stály na dalším kopci. ,,Dříve sloužil hlavně jako mučírna. Zejména pro vrahy, zloděje nebo jiný viníky. V minulým století v něm vypukl požár, ale jediná mučírna zůstala nepoškozená. Tak si dejte pozor, abyste se nedopustila nějakýho trestnýho činu.'' Podíval se na mě a v očích mu zajiskřilo pobavení, když spatřil můj vyděšený výraz. ,,Dělám si srandu, nikdo už tam nechodí.'' Uchechtl se. Ten zvuk se mi zalíbil.

,,Mohli bychom si začít tykat? Je mi sedmnáct, připadám si staře,'' navrhla jsem a jeho výraz zase ztuhl. Lekla jsem se, jestli jsem nenavrhla něco příliš osobního, ale měla jsem to vždycky v povaze.

,,Mně je pětařicet, Maličká. Vykat byste mi měla nadále.'' Třicet pět? Tak jsem odhadla správně, že mu je kolem třiceti. Ale i tak, stejně vypadal mladší.

,,Nevypadáte na to.'' Zaujatě povytáhl obočí.

,,Kolik byste mi tipla?''

,,Třicet. Přesně třicet.'' Malinko se pousmál, ale hned to zamaskoval odkašláním.

,,Tak to Vám děkuju, Maličká.'' Natáhl ke mně ruku. ,,Říkej mi, jak chceš. Mám spousty přezdívek.'' Široce jsem se usmála a jeho ruku přijala.

,,Já jsem Lydia, Lydie, ale doteď jste si mě už pojmenoval, takže mi je také jedno, jak mě budete nazývat.'' Dotek jeho ruky byl příjemně mrazivý. Srdce začalo tlouct do mého hrudníku s větší vervou a tváře se mi zalily červení.

,,Dobře, Maličká, ale myslel jsem, že když jsme si podali ruce, budeš mi tykat i ty. Nechtěla si to snad?'' Uvědomila jsem si, že jsem stále zůstávala u vykání a plácla se proto do čela.

,,Omlouvám se ti.'' Hned na to jsem zrudla, protože mi dlaň stiskl. Možná jsem mu to navrhovat neměla. Připadala jsem si totiž divně.

,,V pořádku. Lydie je hezký jméno,'' poznamenal a pustil mě. Dlaň mi z toho blízkého kontaktu ještě brněla.

,,Jo, mamka mě tak pojmenovala.'' Vzpomněla jsem si, jak mi vyprávěla o tom, že se s tátou dohadovali skoro celé těhotenství, jak se budu jmenovat, než mamka zvítězila. Hned na to zafoukalo a vítr mě pošimral na líci. Ahoj, mami.

,,Tak pojď, ještě ti ukážu louky.'' Nekomentoval mé krátké zamyšlení. Možná, že něco věděl, tady se informace šíří rychle. Hvízdl na své psy a zase se vydal jiným směrem.

,,Louky?'' zopakovala jsem zvědavě.

,,Jo, musím říct, že hezčí jsem neviděl. Dosahují sta hektarů a tráva je tu skoro zelenější než v Irsku,'' vyprávěl to s lehkostí. Bavilo mě dívat se na něj, když mluvil. Zkoumala jsem tak každou část jeho obličeje a mohla si všímat změn mimiky v jeho tváři. I když mě už bolela hlava, jak jsem se neustále zakláněla.

Vyšli jsme z lesa a Nejvyšší se zamračil. Rozhlédl se kolem sebe a poté pokračoval v chůzi. Nejspíš z lesa moc nevychází. Ale sem stejně moc lidí nechodilo. Tráva tu byla vysoká a nacházeli jsme se na druhé straně lesa.

Tentokrát jsme měli výhled na všechny zelené pláně a luční kvítí. Sem tam jsme dokonce spatřili i srnky nebo zajíce. Vždycky jsem nadšeně vyskočila, ale byla jsem zticha, abych je nevyplašila. Nejvyšší mě zaujatě pozoroval, nejspíš přemýšlel. To on dělá často, jak jsem si všimla.

,,Je to tu kouzelný.'' Zavřela jsem oči a nadechla se čerstvého vzduchu. ,,U nás v Kalifornii to bylo taky krásný, ale ne takhle. Tady je větší klid,'' mluvila jsem k němu, jako bychom byli staří známí. Ale nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Naopak. Pozorně mě poslouchal.

,,To ano. Když už člověk musí hnít v lese, tak aspoň v Norsku. Tady jsou ty lesy nejhezčí.'' Tak moc jsem se ho chtěla zeptat, proč se tu schovává. Proč nejde mezi lidi a skrývá se tu. Ale nebyla na to vhodná chvíle. A znali jsme se na to moc málo.
,,Dala by sis čaj, kakao, prostě něco k pití?'' překvapil mě svou otázkou. Zněl docela  nervózně, ale do očí se mi nekoukal, abych posoudila, jestli tomu tak opravdu je.

,,Ráda.'' Usmála jsem se.

Musel tu znát každý kout, protože jsme za chvíli byli zase u jeho doupěte, nebo jak tomu říká.
Otevřel dveře a gentlemansky mi ustoupil z cesty. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se po menší místnosti. V koutku byla malá kuchyň s ledničkou, vedle kuchyně dveře, nejspíš do ložnice a koupelny, na druhé straně velký krb s křesly a na stěnách visely ručně řezané hlavy zvířat ze dřeva.

,,Máte-Máš to tu moc pěkné,'' přeřekla jsem se a pohladila velkou hlavu medvěda. ,,Kdo je dělal?'' Otočila jsem se směrem k němu a on přešlápl z nohy na nohu.

,,Já,'' řekl k mému úžasu. ,,Ve volným čase.'' Zdálo se, že dál to rozebírat nehodlá. ,,Posaď se,'' pokynul mi. Sedla jsem si naproti tomu největšímu křeslu, které bylo nejspíš jeho. ,,Co si teda dáš?'' Zamyslela jsem se.

,,Čaj, prosím.'' Kývl a zalezl za pult. Přenesla jsem svou pozornost k vyhaslému krbu a propletla si prsty na klíně. Nejvyšší si sundal dlouhý kabát, dal vařit vodu a natáhl se pro dva hrnečky.
Na sobě měl černý rolák, který opět zakrýval skoro každý centimetr jeho kůže. Copak pod tím vším asi skrývá? Další jizvy?

Uhnula jsem pohledem, když se otočil, a podívala se do stropu. Asi jsem působila vážně nenápadně.

,,Lydie?'' oslovil mě poprvé mým jménem.

,,Ano?'' odvětila jsem mu a zakmitala řasami.

,,Ví tvůj otec, že si tady?'' Ztuhla jsem a otevřela pusu, že něco řeknu, ale nic ze mě nevypadlo. ,,Neví,'' odpověděl si sám.

,,Ne, on nechce, abych chodila do lesa. Kvůli tomu, že se mu nelíbí ta historka s Netvorem,'' přiznala jsem a Nejvyšší zatnul čelist. Zatvářila jsem se smutně. ,,Ale já tomu nevěřím. Vždyť ani jako Netvor nevypadáš,'' utěšila jsem ho.

,,Maličká, já nechci, aby si z toho měla problémy. Pokud se to tvůj otec dozví a nebude se mu to líbit, tak se ode mě budeš prostě držet dál,'' zněl pevně a já pro jeho uspokojení přikývla. Táta se to nedozví. Neustále by mi pak vyčítal, že jsem neposlechla prosby mé mamky, že se nikdy nemám stýkat s lidmi jako je Nejvyšší. On totiž nebude žádné neviňátko.

,,Dobře,'' šeptla jsem. ,,Kde si žil předtím než si přijel do Norska?'' položila jsem mu ihned otázku.

,,V Londýně,'' hlesl.

,,A proč-,''

,,Protože špatná minulost, řekněme.'' Podal mi šálek s čajem a sedl si naproti mně. ,,Cukr?'' Zavrtěla jsem hlavou. Sám si do čaje nalil nějakou zlatavou tekutinu a pohodlně se opřel. Usrkávali jsme mlčky čaj a pro tentokrát se zdrželi konverzace. Ale nebylo to trapné ticho, spíše jsme jen spokojeně popíjeli horký nápoj v přítomnosti toho druhého.

,,Děkuju za to, jak si mi to tu ukázal. Věděla jsem, že jsi milejší, než jak se prezentuješ.'' Opět se uchechtl, ale pro jednou mu na tváři utkvěl plachý úsměv. Očima jsem si jej vyfotila a uložila si ho do paměti.

,,Není zač, Maličká. Byl jsem na tebe příliš krutej. Zdáš se bejt z tvrdšího materiálu, než vypadáš.'' Zasmála jsem se.

,,To mi říká hodně lidí, ale chápu je, podívej se na mě.'' Ukázala jsem na svůj malý vzrůst a drobnou postavu.

,,Koukám, Maličká, a nepřestáváš mě udivovat.''

  ┼

    Nejvyšší mě doprovodil až ke kraji lesa i se Scarem a Dolorem. Ke konci byl už trochu sdílnější a uvolněnější, takže jsem se nemusela bát každého slova, které vypustím z úst.

,,Tak zase někdy,'' pokrčila jsem rameny a usmála se na něj.

,,Rád, ale spíš přijď ty za mnou. Cestu už znáš. Uvítám tě kdykoli,'' řekl a jeho hlas nabral zase chladu.

,,Zatím, Nejvyšší,'' rozloučila jsem se a mávla na něj. Asi byl zaskočený mým oslovením, protože chvíli mlčel.

,,Zatím, Maličká.'' Otočila jsem se a rozběhla se domů. Bylo to poprvé, co jsem mu tak vlastně řekla.

Musela jsem být pryč jen pár hodin, táta totiž do města ještě nevyrazil, což bylo akorát tak dobře, kdyby mě tam hledal a já tam nebyla, asi by se vyptával.

,,Lydie, jak bylo ve městě?'' zeptal se mě ihned.

,,Ale jo, dobrý. Snad si to už brzo najdu nějaký kamarády.'' Dál jsem se k tomu nevyjadřovala a vyběhla schody do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou a podívala se z okna k lesu. Nejvyšší stál ještě u kraje. Zadíval se mým směrem a já mu naposledy zamávala. Zamával mi nazpátek a pak zmizel v útrobách lesa.

┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼

♦ Tak je tu konečně FM, budu se mu teď více věnovat, stejně jako AYSD, protože jsem dopsala už MDB :)