Z pohledu Nialla

Než jsem stačil obejít budovu, protože rychlejším tempem to kvůli kulce v lýtku nešlo, a přesvědčit Nejvyššího s Lydií, že jsem v pořádku, policejní auta odvezla toho dvoumetrovýho šílence pryč. Viděl jsem, jak Lydie omdlívá v rukou nějakýho policisty, a nahlas jsem zaklel. Musel jsem něco podniknout, ale netušil jsem co. Za Nejvyšším jsem jet nemohl, protože jsem patřil mezi podezřelý a vězení mi hrozilo taky. Navíc mi rána na noze stále krvácela a potřeboval jsem honem ošetřit.

Rozhodl jsem se tedy, že budu později sledovat Lydii, zeptám se jí, co se odehrálo v době mojí nepřítomnosti a společně pak vymyslíme plán, jak Nejvyššího dostat z vězení. Doživotí jsem mu totiž rozhodně nepřál.

Potřeboval jsem auto, doktora a Centerův mozek, ale ani jedno jsem bohužel neměl. Louis se Zaynovým autem odjel a krást policejního forda by byl moc velkej risk. Usoudil jsem, že bude nejlepší vyhledat Centera. Policejní stanice se nacházela od Starýho parkoviště pár kilometrů a trasu jsem si i po těch letech pořád pamatoval, takže tím jsem se teď nemusel zatěžovat.

Nenápadně jsem zmizel mezi zaparkovanými auty do křoví, skrz které jsem se prodral až na neznámou ulici, kde skoro nikdo nebyl. Sčesal jsem si vlasy více do obličeje a snažil se vyhledávat vylidněná místa, abych na sebe moc neupozorňoval. Postřelenou nohu jsem šoupal za sebou a přivíral oči bolestí, protože se mi kulka zařezávala do lýtkového svalu hlouběji.

Center bydlel v Sloane street, což nebylo zas tak daleko, takže už jsem za chvíli uviděl jeho načančanej domek se zahrádkou a ozdobným plůtkem. Neobtěžoval jsem se se zvoněním, otevřel si vstupní vrátka a zabušil na dveře. Ozvalo se tiché zanadávání a za chvíli už přede mnou stál slavnej Center. Když mě uviděl, překvapeně si prohlídl celou mou středně vysokou postavu a pak si mě okamžitě přitáhl do přátelskýho objetí.

,,Zvládl si to?'' zeptal se mě tiše a já kývl. ,,Jsem na tebe tak hrdej, Pinky,'' zašeptal upřímně a pak se zase odtáhl. Pokusil jsem se o slabej úsměv, ale bolest v lýtku mi ho rychle z tváře vyňala. Liam se zamračil a shlédl na mou pokrčenou pravou nohu. ,,Trefili tě?'' vyděsil se a já kývl, ale odlehčil jsem to mávnutím ruky.

,,To nic není. Potřebuju jen vyndat kulku a bude to fajn,'' ujistil jsem ho, ale on nesouhlasně zavrtěl hlavou.

,,To je vážná věc, Nialle. Proboha... můžeš vykrvácet.'' Přehodil si jednu mou ruku přes rameno a zavedl mě dovnitř svýho bejváku. Všechno tu vonělo čistotou a domovem.

,,Máš to tu hezký,'' poznamenal jsem ze slušnosti a zastavil se pohledem na lednici, která byla polepená snad všemi rodinnými fotkami. Připomnělo mi to moje dětství, který hodně rychle skončilo. Odvrátil jsem proto raději pohled a snažil se ignorovat tupou bolest v hrudníku.

,,Díky. Zavolám ti doktora,'' rozhodl se a já na něj hodil nevěřícnej pohled. On se uchechtl a uklidnil mě, že se nejedná o normálního lékaře, kterej má vlastní ordinaci i s pacienty.

,,Zesralo se to celý ale v jedný věci, Liame. Než jsem stihl dojít k Nejvyššímu, odvezli ho poldové. Nevím, jak je to možný, něco mi narušilo plány. Jeho holka – Lydie, o který jsem ti říkal – je na policejní stanici. Potřebuju tvoje auto a hlavně pomoc. Musím se k ní dostat dřív, než ji někam odvedou. Pomůžeš mi?'' protrhl jsem chvilkový ticho, který nastalo po tom, co zavolal tomu údajnýmu doktorovi, a s naději v očích se na něj zadíval. Liam si povzdechl, promnul si obličej a pak kývnul na souhlas.

,,Jedu v tom s tebou, brácho,'' ujistil mě a já si ulevil, protože jsem odteď měl na svojí straně Centera. Tím bylo všechno jednodušší, i když jsme měli málo času.

Zanedlouho u jeho dveří zazvonil muž ve středních letech s bradkou a vrásky. Usmál se, urovnal si černý kabát a vstoupil dovnitř. Změřil si mě pohledem a pak mi podal ruku. Nic neřekl, pouze si položil malý kufřík na stůl, otevřel jej a začal mi ránu ošetřovat.

,,Není moc hluboko. Ten, kdo vás střelil byl zjevně daleko, ale mířil dobře,'' poznamenal konečně, když už se mi začal šťourat v noze. Zatínal jsem čelist i pěsti, ale potřeboval jsem to vydržet, abych mohl ještě dneska dorazit za Lydií.

,,Vy ste profík? Nebo to máte jako koníček?'' uchechtl jsem se a on spolu se mnou. Pak mi ale vyjmul kulku a já bolestně zaúpěl.

,,Řekl bych, že profík, co to má jako koníček. Pomáhám jen lidem vašeho typu,'' odvětil a ránu mi opět začal zkušeně čistit. Nebylo to nic příjemného, ale měl jsem za sebou asi to nejbolestivější.

,,Co nejhoršího jste kdy dělal?'' ptal jsem se ho dál, protože jsem zjistil, že když spolu mluvíme, bolest je mnohem více snesitelnější. Nevím, čím to bylo, možná tím, že jsem se na to tolik nesoustředil.

,,Operoval jsem v autě napůl shořeného zločince. Možná ho budete znát. Býval to největší postrach londýnskejch ulic,'' zavzpomínal se a ve mně v ten okamžik hrklo. Znovu jsem si ho pozorně prohlídl a hned věděl, o koho se jedná.

,,Pato?'' vypadlo ze mě překvapeně a on pozvedl tázavě obočí.

,,Vy mě snad znáte?'' podivil se a já pokrčil rameny.

,,Jen z vyprávění. Nejvyšší mi o vás vyprávěl. Moc si vás nepamatoval, ale Rico -,'' zadrhl jsem se, ale pak pokračoval. ,,Rico vás znal moc dobře a povolal vás, když došlo k tomu výbuchu. Operoval jste mýho nejlepšího přítele,'' vysvětlil jsem a Liam, který právě vcházel povytáhl obočí vysoko nahoru. Možná ho překvapilo, že jsem Nejvyššího za svýho nejlepší přítele bral, ale byla to pravda. Nikdy jsem s nikým neměl tak pevnej vztah jako s ním, i když jsme si neustále nadávali.

,,Rico? Ano. Můj dobrý přítel. Už dlouho jsem se s ním nesetkal, ale rád bych ho zase viděl. Slyšel jste o něm v nejbližší době?'' zeptal se mě s malým úsměvem a já pochopil, že o Ricově smrti věděla jen hrstka lidí, mezi kterou jsem patřil.

,,Zemřel,'' hlesl jsem zaraženě a Pato se zastavil v pohybu. Právě se chystal k šití, ale ruce se mu rozklepaly. Podíval se na mě stylem, jako bych snad byl jen nějaký výplod jeho fantazie, a já kývl, abych ho ho ve svém neveselém sdělení utvrdil.

,,Rico? Měl přeci tolik mužů. Nemohli ho... Jak?'' dostal ze sebe sípavě a já si povzdechl.

,,Jsem z bývalýho spolku Pěti prstů, kam patří i tady Liam.'' Ukázal jsem na Centera a Pato přikývl. ,,Tenhle spolek byl vždycky největší hrozbou všech. Terorizoval Londýn a ničil vše, na co se přišlo. Do toho spolku patřil i Nejvyšší, muž, kterýho si ty operoval a který nám velel. Ve spolku byl ještě jede člen a nakonec Zayn. Zayn chtěl vždycky Nejvyššího poslat ke dnu, aby mohl převzít vedení Pěti prstů a stát se nejznámějším zločincem v Londýně. Chtěl vlastnit většinu spolků a mít svůj vlastní. A to se mu taky povedlo. Jenže Nejvyšší tenkrát díky vám přežil a deset let se ukrejval v Norsku, kde jsem ho před lety objevil. Zayn ho po letech našel bohužel taky a to díky Ricovi, kterýho pro získání informací nakonec i umučil. Vrátil se sem spolu se mnou, Nejvyšším a... jeho holkou, což je na delší vyprávění. Přichystal jsem plán, při kterým Zayn přišel o život, ale Nejvyššího jsem nestihl zachránit. Odvezla ho policie dřív, než jsem k nim s touhle mrzkou nohou došel. Jeho holka je teď někde na stanici a já ji potřebuju dostat k sobě, abych Nejvyššímu pomohl,'' shrnul jsem mu celej tenhle zapeklitej příběh v několika větách a on mi mezitím ránu pečlivě zašil, přelepil ji a obvázal. Center mě celou dobu poslouchal opřený o konferenční stolek a vypadal zamyšleně.

,,V tom případě bych vám rád pomohl, abych aspoň nějak mého přítele pomstil. Nevím sice jak, ale pokusím se,'' reagoval smířlivým tónem a já nevěřícně zamrkal. Měl jsem už dva lidi. Podíval jsem se na Liama, kterej se pousmál, a podal Patovi ruku.

,,Děkuju za všechno,'' řekl jsem mu tiše a on zvedl jeden koutek svých úzkých rtů nahoru. Teď bylo načase sehnat Lydii.

Z pohledu Netvora

Skončil jsem ve vazbě s želízkama na rukou a přecházel od jedný stěny ke druhý. Snažil jsem se něco vymyslet, ale nešlo to. Proklínal jsem se za smrt Nialla, a i když jsem si to nechtěl přiznat, těch pár slz, který jsem uronil, patřily z části i jemu, i když většina byla pro mou Maličkou.

Do prdele, tak moc jsem to celý podělal a zatáhl do toho jedinou osobu v mým životě, která mě milovala. Třískal jsem spoutanýma rukama do zdi před sebou, až odpadla velká část omítky a dokud jsem klouby neměl krvavé a zápěstí rudé od želízek. Bylo mi to fuk. Nepředčilo to tu nesnesitelnou bolest v hrudníku, který mě zevnitř svírala.

Otevřely se prudce dveře a vešli dva svalnatí policisté skoro tak vysocí jako já. Polkl jsem a nic neříkal. Popadli mě za obě paže a dotáhli mě do nějaký výslechový místnosti. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy mě poldové vyslýchali po tom, co mi umřeli rodiče. Stejně ti sráči nikoho nikdy nenašli. Musel jsem ty hajzly dopadnout a potrestat sám.

,,Posaďte se,'' ozvalo se z rohu místnosti, ale svítila tu jen jedna zářivka na stole, takže jsem na danou osobu neviděl. Podle hlasu se jednalo o ženu a za chvíli se moje úvahy potvrdily, když vysoká melírovaná žena ve středních letech a s upnutým kostýmkem přede mě předstoupila. Otráveně jsem si povzdechl a ona našpulila přísně rty. ,,Za támhletou stěnou sedí poručík i s ostatními policisty. Po celou dobu nás budou poslouchat, takže bych vám doporučovala mluvit pravdu. Už máme jistou představu o tom, co bychom s vámi měli udělat, ale potřebujeme dle zákona ještě vaši výpověď.'' Podívala se do nějakého papíru, kterých měla před sebou horu, a já se podíval na stěnu, za kterou údajně všichni seděli.

,,Chcete snad, abych vám tu převyprávěl svůj život?'' zeptal jsem se s úšklebkem a ona s nic neříkajícím výrazem kývla.

,,Po dobrém a bez lží, pane...,'' podívala se do svých papírů, ale mé jméno nenašla. Pobaveně jsem se uchechtl a pokroutil hlavou.

,,Jméno nemám. Říkalo se mi prej Harry, ale příjmení už si nepamatuju. Budete mi muset holt říkat tak, jak mě zná většina.'' Mlčky si mě prohlédla a pak opět bez výrazu kývla. Její výrazy v obličeji mě nasíraly víc a víc.

,,Tak mluvte,'' požádala mě slušně, ale já se k tomu neměl. K čemu jsem se měl do prdele doznávat? Nic na mě přece neměli.

,,Vlastně... je to dost nuda. Nic na mě nemáte a já jsem nevinnej. Jen jsem byl shodou náhod při výbuchu tý starý budovy, kterou stejně nikdo nenavštěvuje už řádku let,'' popíral jsem a docela si to začínal i užívat. Nemohli mě odsoudit, když neměli žádný důkazy.

,,Tohle je náš důkaz. A teď prosím vyložte karty na stůl,'' řekla a přisunula přede mě jeden z těch svejch tučně popsanejch papírů. Povzdechl jsem si a naklonil se k němu, abych si ho mohl přečíst. Po prvních třech větách se mi sevřely všechny svaly v břiše. Hltal jsem řádky s rozšířenými zorničkami a vrtěl opakovaně hlavou. Byl to dopis od Lydie, ale nevěřil jsem, že by byla schopná jej napsat. Nebo možná ano, možná jsem si to celou dobu vykládal špatně. Možná byla stejná jako Akemi...

Ne. Tomu jsem nevěřil. Milovala mě, tím jsem si byl jist. Kurva, to byla jediná věc, kterou jsem si byl stoprocentně jist.

,,To Lydie nepsala!'' zavrčel jsem a zatnul v poutech pěsti, až mi zapraskalo v odřenejch kloubech. Ta žena naklonila hlavu do strany a usmála se, jako by snad celá tahle situace byla zábavná.

,,Takže ji znáte,'' poznamenala a já uhnul pohledem. ,,Nevím, zda je ten dopis od ní, ale ty věci, o kterých se tam píše, že jste provedl, těm věřím, protože máme pár důkazů, se kterými se vaše osoba pojí. Třeba výbuch londýnské centrální banky v roce 2007. Ukradl jste diamant a na záznamu jedné kamery je vidět, jak se v bance potácíte ze schodů těsně před výbuchem. Váš obličej byl tehdy ještě bez jediné jizvy. Pak jste byl spatřen u fontány a telefonní budky. Ohořelý a hrozila vám smrt. Dostal jste se z toho, ale vrátil jste se. A váš obličej je důkazem. Všichni vás známe a jdeme po vás už tolik let. Byl jste nejobávanějším zločincem, který za sebou bez důvody nechával mrtvé. Tolik peněz jste ukradl a ještě k tomu bůh ví kam odnesl nejdražší diamant na světě! Hra skončila. Přiznejte se a uvědomte si, že si zasloužíte trest!'' Poslední slova už říkala ve stoje opřená o stůl. Strávila mým případem nejspíš hodně času a já jí to momentálně neusnadňoval. Měla pravdu. Zasloužil jsem si sedět. Zasloužil jsem si odsedět zbytek života za to, jak jsem se zachoval, protože až teprve teď mi docházelo, co jsem to za zkurvysyna.

,,Začalo to smrtí mých rodičů, když mi bylo třináct. Mou matku nejprve-,'' odvyprávěl jsem jim zkráceně svůj život, při kterým jsem zabil nespočet lidí a nakradl miliony liber. Poslouchala mě a byla bledší a bledší. Vynechal jsem osobní věcí jako vztah s Lydii, Shelly, Rebeccu a tak podobně. Nepřerušila mě. A když pak zjistila, že diamant je bůh ví kde, že jsem za všechny ty věci vinen, vstala, odešla za tu posranou stěnu, za kterou seděli ostatní a celou dobu mě pozorovali skrz polopropustný sklo, a vrátila se s rozsudkem.

,,Pozítří bude soud, ale už teď je jasné, že za tolik přestupků vás čeká trest smrti. Jak jsem řekla, hra pro vás skončila.''

Zadíval jsem se na ni upřeně a snažil se zjistit, zda to myslí vážně, nebo je to jen hloupej pokus o zastrašení. Když pak přikývla, polkl jsem a v hlavě jsem měl jediné.

Lydii.

Z pohledu Nialla

Měl jsem Centera, zkušenýho tajnýho doktora, auto a jasnej cíl. Zachránit Nejvyššího. Už jsem ani nepočítal, kolikrát jsem tomu idiotovi zachraňoval kejhák, ale věděl jsem, že to určitě chci udělat znovu.

Sedli jsme si s Patem a Centerem ke stolu a začali přemejšlet. Shodli jsme se na tom, že nejprve pojedeme za Lydií, abychom zjistili, co nejvíce informací. Spolu s ní pak sestavíme pořádnej plán, jak se dostat k Nejvyššímu.

,,Tak jo, teď pojedeme na stanici a Pato se půjde podívat dovnitř, protože Center a já u nich můžeme mít taky fotku se jménem a neradi bychom riskovali zavření ještě dneska,'' začal jsem jim diktovat a připadalo mi to zvláštní. Vždycky někdo něco nařizoval mně a já poslouchal a plnil rozkazy... a teď? Byl jsem v podstatě šéf celý týhle akce.

,,Dobře,'' odsouhlasili mi oba naráz a pak už jsme vyrazili. Řídil Center, protože to přeci jen bylo jeho auto a já nechtěl na pedálech zbytečně namáhat svou čerstvě zašitou nohu.

Když jsme dorazili k policejní stanici, přikrčili jsme se a rozhlídli se, jestli je vzduch čistej. Neviděl jsem žádný povědomý auto, jen samý policejní fordy. Vyděsila mě myšlenka, že jsme nejspíš přijeli pozdě, ale nechtěl jsem předčasně panikařit, a tak jsem kývl na Pata, že může jít. Vystoupil a zamířil ke vchodu. Popis Lydie jsem mu dal ještě předtím, než jsme vyrazili, takže jsem doufal, že tu snědou brunetku nepřehlídne.

Vrátil se asi za dvacet minut s popelavě zbarvenou pletí a šokovaným pohledem ve tváři. Celej přepadlej se zadíval na mě a na Liama a pak polkl.

,,Přišel jsem tam ve chvíli, kdy se v jedné místnosti strhla obrovská hádka. Nemaj tam ani zvukotěsné dveře, takže jsem slyšel úplně všechno. Chtěj Nejvyššího odsoudit nejspíš k smrti!'' dostal ze sebe Pato a já i Liam jsme naráz ztuhli. Podívali jsme se na něj s šokem a on pokračoval: ,,Ta holka šíleně vyváděla. Obvinili Nejvyššího z toho, že jí ubližoval a týral. Někdo to na něj nastražil, ani nevím jak. Všichni ví o jeho minulosti a o tom, co provedl. Přestoupil všechny hranice. Doživotí mu nedaj.'' Zavrtěl hlavou a jednou rukou si promnul oči. Já zatnul pěsti i čelist a v hlavě si utvořil jasnou představu o tom, co budu teď dělat.

,,Nevíš, kolik máme času?'' Podíval jsem se na znovu na Pata a ten zavřel oči, aby si připomněl číslo, které hlavní poručík Lydii sděloval.

,,Mám pocit, že tejden,'' odpověděl sklesle a já se kousl do rtu. Bylo to málo, ale i tak jsem to nehodlal vzdát.