Když přijeli veterináři, nejprve se začali zajímat o nehybné tělo poručíka, kterému Nejvyšší uštědřil pár ran. On znovu vytáhl svou pistoli, namířil ji na ně a jasně jim naznačil, že ptát se opravdu nemají. Poslechli ho, protože už jen podle vzhledu a chování pochopili, o koho se jedná. Obdivovala jsem na něm, jak ho nezajímaly následky, protože teď prostě jen potřeboval pomoct svému oddanému psovi. 

Začali Dolora ošetřovat už v sanitce, protože si to Nejvyšší dost striktně vyžádal. Nechal tam poručíka ležet, mně popadl a Scara si zavolal k noze. Všichni jsme se nacpali do sanitky, i přes protest ošetřovatelů, a jeli na veterinární stanici. Nejvyšší jim stále opakoval, že je všechny odstřelí, pokud Dolor zemře. Třásli se jim ruce a i tak se snažili ze všech sil nebohou německou dogu zachránit. 

Dojeli jsme před nějakou starou velkou budovu se zažloutlou omítkou a s pár špinavými okny, za kterými se svítilo. Neznala jsem to tu a neměla jsem z toho místa dobrý pocit, protože nevypadalo na první pohled vůbec jako spolehlivá zvířecí nemocnice. Chytla jsem Scara za obojek a vedla ho vedle sebe, protože jsem se bála, aby nezačal panikařit a útočit na lidi.

Nejvyšší vypadal být celý nesvůj, že se nachází ve společnosti lidí po takové době, ale nijak se k tomu nevyjadřoval a kráčel za těmi dvěma lékaři, kteří na nosítkách vezli Dolora. Veterina byla prázdná až na jednu sestřičku za pultem, která nás všechny šokovaně pozorovala. Jakmile si všimla i Nejvyššího s pistolí v ruce, dala si dlaň před pusu. Protočila jsem nad tím očima, protože už mě otravovalo, jak se na něj všichni dívali. Neměla jsem jim to mít nejspíš za zlé, protože s tím zamračeným pohledem a zbraní v ruce opravdu děsivě působil.

Museli jsme počkat na chodbě, zatímco Dolora operovali. Nejvyšší neustále kontroloval sestru za pultem, jestli nesahá po telefonu, aby nás nahlásila, a venkovní parkoviště, protože moc dobře věděl, že právě předal policajtům jasné důkazy o své existenci. Mohli ho kdykoli zabásnout a já netušila, jak mu v tom pomoct. Momentálně už mi hrozily problémy také, protože jsem byla Nejvyššího komplic.

Hladila jsem Scara po velké hlavě, kterou měl položenou v mém klínu a tiše kňučel. Nejvyšší neustále tiše nadával a vinil se za to, že jsme skončili tady. Já ho uklidňovala, že tak to není, že to nemohl vědět, ale i tak si nedal říct. Žádné policejní auto se naštěstí neobjevilo, ale i tak jsme tam těch několik hodin proseděli ve stresu. Mobil jsem zapomněla někde na louce, čili jsem neměla s nikým spojení. Nevěděla jsem, jak na tom bude Arthur a v hlavě mě neustále děsil obrázek jeho nehybného těla a pokřivených horních končetin.

,,Pane?'' ozvalo se tiše ode dveří a my oba s Nejvyšším jsme se otočili za drobnou sestrou v zakrváceném plášti. Scar zvedl ihned hlavu a popošel k ní blíž, jako by vytušil, že se má právě teď dozvědět, jak na tom jeho bratr je. ,,Váš pes je velký bojovník. Zachránili jsme ho, ale-‚'' zasekla se a nervózně kmitala pohledem mezi mnou a Nejvyšším.

,,Ale?'' vyzval ji hrubě a já pohoršeně mlaskla, abych ho zklidnila, i když jsem jeho chování naprosto chápala.

,,Jeho zadní nohu jsme bohužel zachránit nemohli.'' Svěsila hlavu a bylo jasné, že je z toho všeho zničená. Před několika hodinami jí pohrozil smrtí, pokud se nebude dostatečně snažit. Ale Dolor žil, a to bylo hlavní. S úlevným úsměvem jsem vstala a přešla k ní.

,,Můžeme ho vidět?'' zeptala jsem se tiše a ona kývla na souhlas. Pak se znovu podívala na Nejvyššího, který mě jen mlčky následoval do dveří a jí nevěnoval jediný pohled. Na lůžku pod svítící lampičkou leželo mohutné Dolorovo tělo a vypadalo skoro mrtvě. Byl přikrytý bílou přikrývkou, která se jemně nadzvedala, jak oddechoval, takže jsme viděli pouze jeho hlavu.

,,Zatím ještě spí, ale zanedlouho se probere. Moc mě to mrzí, pane, ale opravdu to lépe nešlo,'' ozvalo se z rohu místnosti, kde seděl jeden z lékařů a Nejvyšší beze slov přikývl, což byla jeho jediná reakce na danou situaci. Sehnul se k Dolorovi, políbil ho na srstnaté čelo a pak ho jen něžné drbal na krku. Něco šeptal, ale neslyšela jsem ho. Počkali jsme, až se Dolor probere, a když konečně otevřel své krásné černé oči plné slz, zadíval se nejprve na Nejvyššího, který ho nepřestával hladit. Věrným pohledem se mu za vše omlouval a pak zakmital ocasem, aby nás všechny ujistil, že je v pohodě. Scar se zvedl na zadní a opřel se o lůžko předními packami, aby svého psího bratra pozdravil. Oblízal mu čumák a pak nahlas zaštěkal, čímž světu oznámil, že už je to teď dobré. S pláčem jsem to sledovala, protože jsem se o Dolora vážně bála. Lékaři postávali mlčky opodál, protože je Nejvyšší chtěl mít na očích, a byli nuceni to celé sledovat.

,,Promiň, kámo, promiň,'' omlouval se Dolorovi šeptem Nejvyšší a nepřestával ho k sobě tisknout. ,,Nedovolím, aby ti ještě někdy někdo ublížil. Nedovolím.'' Pak ho opatrně vzal do náruče, navzdory tomu, kolik ta německá doga vážila, a rozešel se pryč. Nehleděl na to, jestli se to smí nebo ne, prostě tu nechtěl Dolora nechat samotného. Sestra mi předala nějaké léky, masti, návody a prostě vše, co na uzdravení Dolor potřeboval, a pak jsme s Nejvyšším konečně odešli.

Jeden ze zvěrolékařů nás přeci jen zadržel a dál nám klíčky od svého auta, abychom dorazili do našeho městečka v pořádku. Nejvyšší trasu zjevně znal, protože se okamžitě rozjel po silnici. Už začínalo svítat a já se klepala strachy, co mě doma čeká. Nejprve jsem musela ale dohlédnout na to, aby se Nejvyšší se psy dostal bezpečně k sobě domů.

,,Celý se to zesralo, Maličká. Bojím se, že budu muset odjet pryč. Teď po mně půjde norská policie, a pokud se dozví, kdo ve skutečnosti sem, mám jasný doživotí,'' protrhl ticho v autě svým chraplavým hlasem a já ztuhla. Srdce vyslalo pár dutých úderů a pak se tak zpomalilo, že jsem o něm skoro nevěděla.

,,Ne-Nemůžeš mě tu nechat,'' vyšlo ze mě přiškrceně. Představa, že bych o něj přišla, mě tak moc drtila, že jsem zapomněla dýchat. Nemohla jsem si bez něj představit ani jediný den, natož... třeba několik let.

,,Maličká,'' oslovil mě něžně a chytl mě za ruku, kterou jsem měla studenou a nehybnou. ,,Pořád můžeš odjet se mnou,'' zašeptal a podíval se na mě vyzývavě. Druhou rukou řídil a bez problému otáčel volantem, aniž by se musel dívat na cestu před sebou. Opustit tátu, nové přátelé, Norsko... Odjet pryč s vraždícím maniakem, do kterého jsem se zamilovala...

,,Kdy?'' zeptala jsem se pouze a on překvapeně zamrkal, protože zjevně neočekával kladnou odezvu.

,,Co nejdřív,'' odpověděl a ruku mi stiskl. Stiskl jsem mu opětovala a modlila se, aby to všechno vyšlo a aby z toho nebylo ještě větší nadělení než momentálně.

Nejvyšší zaparkoval z druhé strany lesa, abychom nebudili moc pozornosti. Vzal Dolora do náručí a já spolu se Scarem ho následovala po cestě k jeho domu. Měla jsem divný pocit v žaludku z toho všeho, co se stalo. Bála jsem se, co vše nás ještě společně čeká, a žádná myšlenka mě nedokázala dostatečně uchlácholit.

U Nejvyššího doma se svítilo a my oba dva zamrzli na místech. Bylo stále ještě šero, ale i tak jsem si byla jistá, že nikdo další v okolí není. Nejvyšší opatrně položil Dolora na měkký mech, přiložil si ukazováček na rty, aby mi naznačil, že mám být zticha, a vytáhl si z kabátu pistoli. Došel neslyšně ke dveřím, otevřel a s Remingtonkou namířenou před sebou vtrhl dovnitř. Na křesle seděl Niall a tvářil se polekaně. Když zjistil, že se jedná o nás, levně si oddechl a promnul si čelo.

,,To je dost. Kde ste zas byli? Zatím jsem se stačil zbavit jednoho otravnýho policajta, kterej se snažil dostat dovnitř,'' pronesl trochu naštvaným tónem a já se k němu s úsměvem rozběhla. Objala jsem ho okolo krku, protože jsem ho hrozně ráda viděla. Tolik jsem se děsila, že se Niallovi něco stalo. ,,Ahoj, Lydie,'' pozdravil mě zaraženě a pak mi objetí váhavě opětoval.

,,Ty sráči, kdes byl?! Víš, jak podělanej jsem byl, že tě Zayn odkrágloval?'' zahřměl Nejvyšší ode dveří a v náručí už opět nesl Dolora. Položil ho opatrně na měkký koberec a prudce zabouchl dveře.

,,Klídek, jo? Všechno ti řeknu, nebylo úplně jednoduchý se odtamtud dostat. Anglie je v pěknejch sračkách. Všechno je tam vzhůru nohama. Dobrá zpráva je, že o tobě už se nemluví. Vykrádačka 2007 je zapomenutá. A ta špatná, že Zayn má na háku momentálně všechny spolky. Stačilo málo a dostal mě.'' Pokroutil hlavou a pak se zamračil při pohledu na ležícího Dolora. Zadní pahýl jeho nohy měl zafáčovaný a neklidně sebou vrtěl. ,,Co se kurva stalo?'' vypadlo z něj vyděšeně a Nejvyšší se sklesle podíval na černou ležící dogu. Poznala jsem na něm, že se za tenhle jeho stav hrozně viní.

,,Měli jsme potyčku s poldama. Dolor jednomu z nich ukousl ruku a nějakej hajzl ho střelil. Museli mi tu nohu odoperovat,'' vysvětlil zkrácenou verzi a frustrovaně si prohrábl dlouhé vlasy. Dívala jsem se na něj s lítostí a přála si, aby si tu příšernou masku sundal a byl zase mým milovaným Nejvyšším.

,,Svině policajtský,'' odplivl si znechuceně Niall a sehnul se k Dolorovi. Ten chabě pozvedl ocas a párkrát s ním zakmital, aby jej po delší době přivítal. ,,Hodnej kluk,'' pošeptal skoro třicetiletý muž s prsteny na rukou a podrbal ho za krkem. Dolor mu oblízl ruku a dal mu tak najevo, že ho rád zase vidí. ,,Ten, kterýho jsem odkrouhnul leží mimochodem za domem. Nevěděl jsem, kam jinam ho dát,'' pronesl s klidem a Nejvyšší nato mlčky odešel. Vrátil se s pusou mírně pootevřenou a překvapeně se zadíval na svého společníka.

,,Ty ses zbavil poručíka,'' poznamenal nevěřícně a Niall kývl. ,,Tys ho zabil. Jak, vždyť-‚'' Nechápala jsem, proč to Nejvyšší tak hrozně hrotí, když sám zavraždil už nespočet lidí, ale pak mi došlo, že se tu jednalo o blonďatého Pinkyho, který od svých patnácti let nikoho jiného, než paní Lensfieldovou nezabil.

,,Říkal jsem ti, že po posraným Pinkym se slehla zem,'' odvětil jednoduše Niall a vstal. Nejprve se podíval na mě a pak zase na Nejvyššího: ,,Rica jsem nenašel. V kasinech o něm už nějakou dobu neslyšeli,'' navázal na důvod svého odjezdu do Anglie a Nejvyšší vzteky praštil do kamenné krbové římsy. Ta už byla omlácená z jeho dřívějších útoků a následující rána ji připravila o další uštípnutý kousek.

,,Ten parchant. Ten podělanej pákistánckej čůrák!'' zařval Nejvyšší zlostně a Niall si unaveně povzdechl. Až teď jsem si všimla jeho tmavých kruhů pod očima a bledé tváře. Moc toho nejspíše při cestě nenaspal.

,,Vyřešíme to rá-,'' podíval se ven, kde už se mezitím rozednilo, a opravil se: ,,Později. Jdu se vyspat. Teta je určitě podělaná strachy, takže ji poctím svou přítomností. Všechno jsem vrátil do kufru a to, co měl poručík, jsem k tomu přidal. Zbav se jeho těla, prosím. To už jsem nestihl.'' Nahlas si zívl a pak s tichým rozloučením zase odešel. Dívali jsme se za ním s Nejvyšším z okna, dokud nezmizel mezi stromy.

,,Moc mě to celé mrzí,'' zašeptala jsem a protrhla tak ticho v místnosti, které narušovalo jen Dolorovo neklidné vrtění. Nejvyšší se na mě nechápavě zadíval a navlhčil si suché rty.

,,Za nic nemůžeš. To já tě do těhlech sraček dostal. Mohla si bejt teď s tím blonďákem spokojeně u vás doma a já bych žil osamocenej život vyvrhela,'' zareagoval a sedl si do křesla s hlavou v dlaních. Pak zaklel, protože se mu maska nejspíše nepříjemně zaryla do popálené kůže na obličeji, a mrštil s ní o protější zeď.

,,Nejvyšší, já si to vybrala. A neměnila bych. Je to děsivé, ano, viním se za to, že Dolor přišel o packu a že Arthur teď leží někde v nemocnici. Nesnáším se za to, že nesu podíl za tolik nehezkých věcí, ale... není přeci řešení, abych tě opustila a hrála si na poslušnou dcerušku.'' Sedla jsem si mu na klín a on mě pevně objal svými silnými pažemi.

,,Někdy bych si přál bejt úplně normální, víš... Třeba středoškolák, kterej tě potká ve škole a jeho jedinou starostí budou známky a stípko za fotbal. Chtěl bych si prožít všechny ty stereotypní sračky, jako je škola, ztráta panictví při nedobrým sexu se svou první holkou, hádka s tátou, protože bych se měl víc učit, a s mámou, abych si začal třídit špinavý prádlo, protože ona to už dělat nehodlá... Do háje, tohle já nikdy neměl! A kdyby jo, tak se všechno to svinstvo nemuselo odehrát. Já nemusel bejt znetvořenej masovej vrah a ty můj spiklenec. A Dolor? Dolor mohl bejt normální domácí pes stejně jako Scar. Žádná krvelačná bestie, která na to teď doplatila,'' vychrlil ze sebe za krátký moment a já ho k sobě lítostivě přitiskla. Docházelo mi, jak hrozně se asi musel cítit a jak na něj doléhaly vzpomínky z minulosti, které ani neplánoval.

,,Já vím. Kdyby to šlo, tak to změním. Všechno. Chtěla bych, abys měl krásné vzpomínky na dětství i střední. Aby ses v myšlenkách nemusel vracet k traumatům, kterými sis bohužel prošel, ale nejde to. A jediné, co pro tebe můžu udělat, je, že budu stát vždycky při tobě.'' Zadívala jsem se na něj s upřímností a on mě vděčně políbil. Nahrnuly se mi opět slzy do očí, protože do polibku vtiskl všechnu tu bolest, která ho momentálně zevnitř svírala.

,,Díky tobě umím bejt ještě šťastnej, Maličká. Kdybych o tebe přišel... zabilo by mě to.'' Jeho slova mi nahnala hrůzu, ale uchlácholila jsem se tím, že ho přeci nikdy neopustím. Že tu přeci pořád budu a on za to tak nikdy nezaplatí životem.