Z pohledu Lydie

   Probudila jsem se ve vlastní posteli a hlava mě bolela, jako by mi na ni někdo hodil desetikilový kámen. Chytla jsem se za tu nejbolestivější část na spánku a rozhlédla se okolo sebe.

Vážně jsem se nacházela ve svém pokoji?

Usmála jsem se, protože to znamenalo, že to celé byl je hodně špatný sen. Že Nejvyšší je u sebe v chatě se Scarem a Dolorem a že já můžu jít večer zase za ním a strávit s ním noc. Nic z toho se neodehrálo, byly to všechno jen hloupé výplody mé fantazie! Až na ztrátu mého panenství, to zase tak zlé nebylo... Ale i tak! Pořád mám svou poctivost, Zayn je někde Bůh ví kde a doufám, že tam i dlouho zůstane, a Nejvyšší není ve vazbě a nehrozí mu odsouzení k smrti.

Vyběhla jsem šťastně z pokoje a okamžitě zamířila do kuchyně, kde jsem se před prahem zarazila, když jsem u stolu spatřila sedět tátu se Susan. Drželi se za ruce, a jakmile jsem vešla, stočili ke mně své utrápené pohledy. Tázavě jsem pozvedla obočí, protože oba měli zarudlé oči a vypadali nevyspale. Že by něco s Arthurem?

,,Co se stalo?'' zeptala jsem se jich nechápavě a Susan se podívala překvapeně na tátu. Srdce se mi rozbušilo. Byl to jen sen. Jen sen. Jen pitomý výplod mojí bujné fantazie!

,,Ty si to nepamatuješ?'' zeptal se chraplavě táta a z oka mu vyklouzla jedna slaná kapka, která se mu vsákla do límce kostkované košile. Polkla jsem a hlavu si dala ztrápeně do dlaní.

,,Nestalo se to. Nebyli jsme v Londýně, že ne? Nebyli jsme na policii a Nejvyšší nepůjde do vězení, je to tak?'' ptala jsem se s nadějí v hlase a táta vstal.

,,Lydie, proboha! Proč se o něj pořád tak staráš? Znásilnil tě! Je to vrah a zločinec! Mohl ti zničit úplně život!'' zvýšil hlas a mě přemohl vztek z toho, že mi pořád nevěřil. Zaryla jsem si nehty bolestivě do dlaní a přimhouřila oči.

,,Neznásilnil! Přišla jsem s ním o panenství dobrovolně, protože ho miluju! A víš, co? Je mi jedno, kdo byl, nebo co dělal. Už takový dávno není! Neměl si mě odvážet sem, tati! Odsoudí ho k smrti a já tomu musím okamžitě zabránit!'' začala jsem nabírat na hlasitosti také a Susan si s pláčem přitiskla dlaň na ústa. Vrtěla hlavou a já měla chuť jí povědět, ať si laskavě hledí svého a jde pryč.

,,Proboha, Lydie! Nepoznávám tě! V tom dopise jsi všechno napsala, nemůžeš přeci-,''

,,Já ho nepsala! Pochop to už, tati! Nepsala jsem ho. Napsal ho člověk, který chtěl Nejvyššímu zničit život, ale umřel při výbuchu té budovy na Starém parkovišti, takže už to bohužel nedosvědčí. Musím mu pomoct!'' Prohrábla jsem si frustrovaně vlasy a pak za ně silně zatahala, protože jsem si na něčem potřebovala vybít to naštvání, které se ve mně hromadilo víc a víc.

,,Lydie, ty teď půjdeš do svého pokoje, já zavolám dobře kvalifikovanýho psychologa a dostaneš se z toho! Stává se z tebe blázen!'' zakřičel na mě táta a já s brekem ucouvla o krok dozadu. Objala jsem se oběma pažemi a pohlédla na Susan, která se tvářila zničeně, jako by se už snad stala součástí rodiny a mohla se mnou a tátou řešit tyhle problémy. Pak jsem se podívala na svého jediného rodiče, který mi zůstal a který měl najednou strašně moc vrásek. Kolik mu vlastně bylo? Vypadal být tak starý... Pamatovala jsem si ho jinak, ne tak zlomeného a sešlého.

Dál táta už nic neřekl a já se doploužila do pokoje, kde jsem se konečně převlékla do čistého oblečení a osprchovala se. Musela jsem si sestavit plán, jak se odsuď nenápadně dostat a jak Nejvyššího vysvobodit z vězení. Potřebovala jsem někoho, kdo by mi mohl pomoct, ale... nikoho jsem neměla. Zavřela jsem oči, abych zahnala slzy, když jsem si vzpomněla na Nialla. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mi ten blonďatý bručoun tolik chybí...

Někdo zazvonil, ale táta se Susan se o něčem dohadovali v obýváku, takže nejspíš zvonek neslyšeli nebo jim to bylo jedno. Povzdechla jsem si a doběhla s mokrými vlasy ke dveřím. Netušila jsem, kdo by to mohl být, ale na malý moment mě přeci jen přepadla bláhová myšlenka, že můj Nejvyšší.

S povzdechem jsem tomu neznámému návštěvníku otevřela a za dveřmi spatřila Nialla.

Nialla...

Nialla?

Nialla!

,,Proboha!'' vykřikla jsem nahlas s šokem a on se široce usmál, až se mu zaleskl jeho bílý křivý chrup. Za ním stál nějaký chlap s bradkou a vyšší muž se strništěm a krátkými vlasy, který si mě se zájmem prohlížel.

,,Ahoj, Lydie,'' uculil se na mě Niall a mně po tvářích konečně stekly slzy, které vznikly z upřímné radosti. Vrhla jsem se mu kolem krku a na malý moment si pomyslela, že by mohlo být všechno zase v pohodě. Niall mě pevně stiskl a pak se opět odtáhl. ,,Máme spousty práce a musíme si toho hodně co říct,'' promluvil vážně a já přikývla, stále ještě rozhozená tím, že ho vidím, když už jsem několik hodin žila v domnění, že je po smrti.

Ty dva, co s ním přišli, mi už však nestihl představit, protože se mezi nás vložil můj otec.

Z pohledu Nialla

,,Nevíš, kam Lydii odvedli?'' zeptal jsem se Pata a nepřestával zírat na vchod do policejní stanice.

,,Ne, hned jsem odešel, protože se začaly otevírat dveře. Omlouvám se,'' řekl sklesle a já si povzdechl. Už jsme tu stáli nejmíň patnáct minut a čekali. Každá minuta se pro nás stala vzácnou, takže jsem nervózně poklepával prsty na koleni a okusoval si spodní ret, kterej byl už celej popraskanej do krve, jak často jsem to dělával.

,,Nialle, není to ona?'' Ukázal Liam někam na druhou stranu parkoviště a já zamhouřil do dálky, abych to zjistil. Naštěstí to Lydie opravdu byla. Její otec ji svíral v náručí a brečel. Hlava jí visela bezvládně dolů, jako by ji navždy opustil život.

,,Je to ona. Asi šli jinudy,'' zamumlal jsem si pro sebe a díval se, jak jí její otec jemně pokládá do auta na sedadlo spolujezdce a odhrnuje jí její tmavé vlasy z obličeje. Pousmál jsem se nad tím, že aspoň Lydia ještě někoho měla, a byl jsem odhodlanej udělat cokoli proto, aby tomu tak i zůstalo. Moc dobře jsem totiž znal pocit, když nemáte žádnýho blízkýho naživu.

,,Jedu za nima,'' oznámil Liam, když vyjeli pryč. Vypůjčili si policejního forda a mířili směrem k letišti. Zaklel jsem, protože to to jen stěžovalo. Nemohli jsme nastoupit do letadla a dostat se mezi lidi, protože by nás mohli chytit a odvíst rovnou za Nejvyšším. A já z nás tří mohl mít největší problémy, protože Pata široko daleko nikdo neznal a Center si uměl svoje osobní údaje dobře ohlídat.

,,Co teď, kurva?'' položil jsem otázku sám sobě naštvaně, když jsme zastavili na parkovišti před letištěm. Center se zamyslel a bylo mi hned jasný, že něco vymyslí, protože jeho mozek byl klíčem úplně na všechno.

,,Můžem ukrást letadlo,'' oznámil mi a zatvářil se naprosto vážně. Brada mi samovolně sjela o pár centimetrů dolů a Liam pokrčil rameny.

,,Zkus vymyslet něco, při čem nás nebude stíhat celá Británie, ano?'' poprosil jsem ho a falešně se usmál. Center svůj výraz neměnil a já rozhodil rukama do strany. ,,To je šílený, chytí nás a Nejvyšší skončí na křesle nebo na eutanazii!'' Liam vytáhl mobil, něco do něj naklikal a pak pohotovým tónem sdělil člověku na druhý straně, ať mu do několika minut sežene notebook a nějaký další elektronicky sračky, kterejm já nerozumím. Pak hovor típl a zase se na mě podíval stylem, jako by už to snad celý měl v hlavě promyšlený.

,,Věř mi. Seženu nám letadlo, aniž by nás chytli,'' oznámil mi s klidem a já se neměl ke slovu. Pak jsem zabořil přední zuby do poprasaknýho dolního rtu a prohrábl si vlasy.

,,Co tvoje rodina?'' dostal jsem ze sebe konečně aspoň něco a Liam se upřeně zadíval před sebe a dlouze vydechl. V rukou sevřel volant a pak zavrtěl hlavou.

,,Budou se beze mě teď muset nějak obejít. Mel - moje žena - je bere k babičce. Později jí vše vysvětlím,'' řekl vyhýbavě a já se zamračil.

,,Ona to neví, co?'' reagoval jsem a Liam chvíli mlčel. Pato se díval z okna a dělal, že nás neposlouchá, i když mu nemohlo uniknout jediný slovo.

,,Neví,'' přitakal. ,,A nedozví se to.'' Podíval se na mě prosebně a zároveň s varováním. ,,Musím ji chránit, a kdybych jí řekl o svojí minulosti... ani na to nechci pomyslet,'' zašeptal zničeně a já ho poplácal po rameni.

,,Neřeknu jí to. Nejsem Zayn,'' řekl jsem a on se uchechtl, protože to bylo trefný. Zayn by jí to vykecal během pár minut, a jak měl ve zvyku, nasadil by tomu ještě nějakou korunu.

,,Už je tady,'' oznámil nám Liam a ukázal na přejíždějící motorku, na který seděl nějakej mladej kluk. Mohlo mu bejt tak sedmnáct - osmnáct. Nevěděl jsem, o koho se jedná, ale Liam se k němu okamžitě rozešel a poplácal ho na přivítanou po rameni. Přidal jsem se k nim a ten kluk se mi představil. Jmenoval se Adalbert, což bylo jméno, který jsem slyšel za svůj život úplně poprvý a zrovna dvakrát se mi nelíbilo. Bylo mu teprve sedmnáct, ale vypadal bejt docela zkušenej.

,,Lepší jsem v rychlosti nesehnal,'' řekl směrem k Liamovi a on si od něj převzal tašku s notebookem a nějakejma věcma. Pak přikývl a tiše poděkoval.

,,Dík. Tady máš.'' Dal mu do ruky dvacet liber a vrátil se k autu. Adalbert se spokojeně usmál a zase na svý motorce odjel pryč.

,,Kdo to byl?'' zeptal jsem se s údivem.

,,Něco jako nevlastní syn?'' odpověděl mi spíše otázkou Liam a já nakrčil obočí.

,,Cože?'' nechápal jsem a on mezitím začal klikat na všechny ty věci, který mi přišly příšerně složitý.

,,Je to podobnej případ jako ty, když si nastoupil do Pěti prstů. Sirotek,'' odvětil mi jednoduše a já už se raději na nic neptal. Nechtěl jsem si připomínat nehezký časy a všechny ty podělaný vzpomínky z minulosti.

Pato pokuřoval podlouhlou cigaretu a po celou dobu mlčel, takže kdybych nevěděl, že tu s námi je, asi bych si ho ani nevšiml. Čekali jsme nějakou dobu, než si Liam všechno nainstaluje a zařídí. Mezitím už mohla Lydia dávno nastoupit do letadla směrem do Norska. Potřeboval jsem se k ní dostat co nejdřív, protože její táta ji mohl taky odvíst bůh ví kam, aby ji ochránil.

,,Tak jo, jedno letadlo je prázdný, naboural jsem se do jejich systému. Nikdo v něm není. Takže... se stačí dostat dovnitř a pokusit se nebejt příliš nápadný. Zkrátka nás nesmí nikdo vidět,'' promluvil po nějaký době Center a já nahodil výraz, kterým jsem se ho ptal, zda to myslí zcela vážně. Dostat se nenápadně do letadla, abychom ho mohli ukrást, je asi ta nejnemožnější věc, co existuje.

,,Já myslím, že to zvládneme,'' řekl Pato po dlouhý době konečně něco a já nevěřícně otevřel pusu do tvaru o, protože se mi zdálo, že jim oběma nejspíš slušně přeskočilo. Pato přišlápl svou koženou botou kouřící se nedopalek a kývl, aby utvrdil svá právě pronesená slova.

,,Je to letadlo. Obří letadlo. Nemůžeme s ním jen tak odletět. Nahlásí nás na všech letištích a tam na nás bude rovnou čekat policie!'' obořil jsem se na ně, ale Liam nevypadal bejt vůbec rozhozenej.

,,Není tak velkej. Je to Learjet 40, což je v podstatě letadlo nějakýho prácháče, kterej si to tu nechává. Je v jedný z těch obřích garáží, kam se dostaneme zadním vchodem. A nemůžou nás nahlásit na všech letištích, přemejšlej, než zjistěj, že v tom letadle nesedí majitel, budem už dávno v Norsku a bude nám to u prdele,'' reagoval pohotově a já jeho slova přehodnocoval. Chtěl jsem mu na sto procent věřit, ale bylo to kurva šílený a riskantní.

,,Jak chceš zařídit, aby si mysleli, že to letadlo vlastníme? Musíš mít nějaký klíče a posraný kartičky, aby ses k němu dostal. Nemluvě o tom, že tam bude ochranka a kamery,'' vyjmenovával jsem mu dál, aby si nemyslel, že má ještě vyhráno a že mu na jeho nápad hned přistoupím, ale Liam se vůbec neznepokojoval.

,,Kamery zvládnu zablokovat levou zadní, to už víš, byla to moje práce v Pěti prstech, ochranka nebude problém, pokud nás neuvidí, a kartičky nebudou potřeba.'' To už mluvil sám se sebou a já přešlápl z nohy na nohu a založil si ruce na prsou. ,,Jdeme. Zbytek vymyslíme během akce,'' řekl nakonec a já pažemi rozhodil do stran. Pato pokrčil rameny a pomohl Liamovi uložit počítač a všechny serepetičky zpátky do tašky.

,,Jestli se to posere, tak za sebe neručím,'' ucedil jsem, ale Liam mě zjevně neposlouchal. Otevřel svůj kufr, oddělal jeho dno a já překvapeně vydechl, když jsem spatřil to velký množství nástrojů, zbraní, rukavic a prostě všeho, co jsme momentálně potřebovali.

,,Ne všechno jsem z minulosti vymazal,'' mrkl na mě a hodil mi jedny rukavice. Další dal pak Patovi a do černý tašky v rohu pak většinu věcí, který vzal s sebou. Zbytek jsme si narvali do kapes.

Auto zamkl a pak jsme volnou chůzi ten obrovskej komplex obešli. Snažili jsme se působit co nejnenápadněji a moc na sebe neupozorňovat, což se nám snad podařilo. Když Liam našel, co hledal, což byly malý dveře vedoucí někam dovnitř budovy, rozepnul tašku a vyndal z ní šperhák, kterým dveře pak otevřel a my rychle vklouzli dovnitř. Museli jsme jednat rychle, protože nás mohl kdokoli nachytat přímo při činu.

,,Víš, kam máš jít?'' zašeptal jsem otázku do ticha, ale on mi neodpověděl a pouze stál na místě. Zeptal jsem se ho znovu a tentokrát v odpovědi zavrtěl hlavou.

,,Mám mapu budovy zčásti v hlavě, ale musím se zorientovat, tak drž hubu,'' utnul mě a já nad jeho náladovostí protočil očima. Kolem nás byla tma, nějaký schody a pak spoustu dveří. Liam se vydal k jedněm menším, ale ty rychle přibouchl a dal si jeden prst na pusu. ,,Nějaký týpci tam vysedávaj,'' vysvětlil šeptem a pak zkusil další. V těch se nacházel sklad.

Nakonec našel dveře, jež vedly k točitejm schodům, po kterejch jsme se postupně v tichosti vydali. Zavedli nás k dalšímu vchodu, kterej už vedl do samotný garáže. Byla tak obrovská, že jsem si v ní připadal jako mravenec na poušti.

,,Co teď?'' zeptal jsem se ho a naznačil mu, že pokud nemá jasnej plán, nemáme šanci se odtud nepozorovaně dostat spolu s několikatunovým letadlem.

,,Musíme najít ten Learjet 40. Až ho najdeme, zablokuju všechny kamery. Kdybych to udělal dřív, měli bychom míň času,'' vysvětloval stále šeptem a já kývl. Neměl jsem ponětí, jak takovej Learjet 40 vypadá, protože jsem se v letadlech nevyznal, ale po nějaký době, co jsme se nepozorovaně dostali k části, kde pár letadel stálo, ho Liam našel. Měl pravdu. Nebyl tak velkej. Podobně jako ten, s kterým nás sem dopravil Zayn. Měl černou barvu a křičelo to  z něj penězma.

,,Fajn, teď se potřebuju dostat támhle do tý budovy,'' ukázal na čtverhrannou šedou stavbu, ve který se svítilo. Byla to dominanta celýho parkoviště a já pochopil, že odtamtud to celý tady dole funguje. ,,Musím se dostat do místnosti, kde jsou počítače, protože z nich se dá všechno tady dole ovládat. Vy dva se mezitím dostanete dovnitř letadla a nesmí vás přitom nikdo vidět,'' rozdával pokyny a opět vytáhl tašku s notebookem. Když ho zapnul, tak zablokoval všechny kamery, na kterých už jsme mohli bejt dávno zaznamenaní, ale měli jsme štěstí, že náš nikdo nepovažoval za nezvaný hosty.

Nasadili jsme si malé vysílačky za ucho a dali se do práce. Liam odběhl a já se pustil do dveří letadla, který měly zvláštní otevírání. Pato s pistolí v ruce hlídal a Liam s námahou vydechoval do sluchátka.

,,Tak jo, vcházím dovnitř,'' oznámil mi tiše. ,,Asi tu někdo bude, ale nehodlám nikoho zabíjet, tos doufám pochopil,'' poznamenal a já kývl, i když to nemohl vidět.

,,V pohodě, hlavně, ať se ti nic nestane,'' zamumlal jsem a podařilo se mi uvolnit hlavní páku, díky který se dveře odklopily. Pato se ohlídl a zvedl palec nahoru na znamení, že je všechno v pořádku. ,,Hotovo,'' vydechl jsem, ale Liam nijak nezareagoval. Pochopil jsem z toho, že se ocitl poblíž nějakýho člověka.

S Patem jsme zatím vstoupili dovnitř a já si sedl na místo pilota. Z vysílačky se ozvaly praskavé zvuky a nějaký mužský hlas. Chvíli se nic nedělo a pak se ozval výstřel.

,,Kurva, co se to tam děje?'' křikl jsem a zaslechl Liamovo zrychlené dýchání.

,,Je to v pohodě. Nezasáhl mě,'' vysvětlil a já se zamračil. ,,Jen jsem ho omráčil,'' pokračoval dál a dosedl k počítači. Tímhle jsme na sebe asi dost upozornili a nezbývalo nám proto moc času. Liam ťukal do počítače a hlavní brána od garáže se začala otevírat. ,,Fajn, potřebuju, abys dojel ke mně. Ovládá se to jen pedálama, to v pohodě zvládneš,'' navigoval mě a já si prohlídl všechna ta zařízení, která pro mě byla španělskou vesnicí. Nikdy jsem letadlo neřídil, takže jsem se toho vcelku bál. ,,Nastartuj to jako auto, když nemáš klíčky, ale dělej!'' popohnal mě nervózně a já se dal tedy do práce. Pato mě pozoroval a stále kontroloval, zda je čistý vzduch.

,,Hotovo,'' šeptl jsem. ,,Jdu na to.'' Postupoval jsem podle Liamových pokynů a celej napjatej dojel až k malý budově, ve který před chvíli málem zdechnul Liam. Mezitím zvládl otevřít hlavní vrata a seběhnout dolů. Mával na mě a já letadlo nemotorně zastavil. Rychle vběhl za mnou a Patem dovnitř a zaklapl za sebou dveře.

,,Kurva, rychle, už na nás nejspíš přišli,'' zvolal a ujal se řízení sám. Rychlejším tempem než já se rozjel směrem k otevřenýmu východu z garáže a já zatnul nervózně pěsti, když jsem si všimnul, jak už se k nám sbíhá pár chlapů v uniformách. Liam se nenechával zastrašit a jel dál. Potřebovali jsme se dostat na vzletovou plochu, abychom se co nejrychleji dostali do vzduchu. Nic šílenějšího jsem za posledních pár let fakt nezažil.

Poslední týdny mi přišly, fakt jak vystřižený z hodně špatný kriminálky. Zayn, vydírání, výbuch, vězení a teď ještě krádež letadla.

Momentálně jsem stál před dveřmi Lydie s tím, že se nám povedlo vzlítnout, i když jsme měli za prdelí tolik lidí, že jsme nespadli, protože to Liam skvěle odpilotoval, a že jsme přistáli bezpečně v Norsku a nečekali tu na nás poldové, aby nás mohli rovnou zatknout.

Možná nás čekalo ještě to nejhorší, ale velkej kus práce už jsme měli za sebou.