Stačilo otevřít oči a vše, co se stalo, se mi přemítlo před očima. Každej detail.

Myslel jsem, že se třeba probudím. Že je to taková ta hrozná noční můra, kde Vám to přijde jako skutečnost. Tohle bohužel ta skutečnost byla. Se vším všudy.

Prohlíželo mě spoustu doktorů, mluvili se mnou psychologové, a dokonce za mnou přišel i psychiatr, protože jsem vyváděl.
Chtěl jsem vidět Miu. A Agathu. Ale nechtěli mi nic říct.

O pár dní později za mnou přišel znovu ten psychiatr.

Nechtěl bych mít práci jako on, musí lidem sdělovat nepříjemný zprávy a snaží se jim 'pomáhat'.

To on mi řekl o Mie. Že zemřela. Ty kecy okolo, že se snažili ze všech sil ji zachránit, mi byly u prdele. Bylo mi u prdele, že jsem na něj křičel sprostě, že jsem všechny proklínal.

Proklínal jsem policisty, protože stejně jako nechytili ty hajzly, co zabili moje rodiče, tak nechytili ani ty zkurvený feťáky.

Proklínal jsem Agathu, protože i ona mě tu nechala. Vykrvácela. Neměl jsem nic.

Neměl jsem VŮBEC nic.

A na sociálku jsem čekat nehodlal. Chtěl jsem se zabít. To bylo jediný, po čem jsem prahnul.

Po Miině smrti jsem brečel naposledy. To byl můj slib. A můj slib byl i ten, že všechny ty zmrdy najdu a zabiju. A bylo mi jedno, že to bylo špatný. Zabili mi rodinu! Zabili smysl mýho podělanýho života, kterej se už v patnácti letech rozbil na tisíce malejch kousků.

Takže vždycky, když jsem v rukou držel nějaký prášky, nebo něco ostrýho, vzpomněl jsem si na slib a vytrval.
Dva roky jsem se toulal ulicemi, skrejval se před sociálkou a unikal vzpomínkám. Za ty dva roky jsem se naučil krást a žít z toho, co si sám seženu.

Trénoval jsem na starejch opuštěnejch hřištích, abych nabral svaly. Posiloval jsem, běhal a chodil mezi lidi, kteří mě naučili opravdu žít. Bylo to lepší, než utápět se ve smutku.

Za ty dva roky jsem zesílil a dospěl neuvěřitelnou rychlostí. Rval jsem se a uštědřoval rány těm, kteří se mi náhodou připletli do cesty.

Naučil jsem se pít. Naučil jsem se prát. Naučil jsem se chlastat. A naučil jsem se i šukat. Tvrdě.

Kam se poděl ten malej kluk s velkejma zelenejma očkama?

Chcípnul spolu se svou sestřičkou.

Teď byl připravenej. Byl připravenej se pomstít.

Lapala jsem po dechu a obracela stránky s větším zděšením. Nenáviděla jsem ty, kteří mu vzali jeho dětství. Každý má právo na dětství, na lásku i na štěstí. Nebylo to fér. Nebylo to vůbec fér.

,,Lydie?'' zavolal na mě táta.

,,Jo?'' ohlásila jsem se, ale pořád skenovala popsané řádky.

,,Půjdeš teda se mnou? Vyrážím na ten jarmark!'' Vyskočila jsem a deník si strčila pod polštář. Rozběhla jsem se ke schodům a zastavila se u zábradlí.

,,Hned! Jen se převlíknu, počkej, prosím,'' zavolala jsem na něj dolů a šla zpět do pokoje.

Oblékla jsem si šortky a svou oblíbenou kostkovanou košili. Vklouzla jsem do conversek a za pár minut už jsem stála připravená před tátou. Potřebovala jsem na chvíli vypadnout. Od deníku, od minulosti Nejvyššího, od těch děsivých věcích. Táta překvapeně zamrkal, ale otevřel mi dveře a já vstoupila na dvůr.

Zaskočila jsem ještě za Glansem, abych zkontrolovala, jestli je v pořádku, a strčila mu do pusy pár kostek cukru. Pak jsem zavřela vrata od stájí a šla za tátou k autu. Upravoval se ve zpětném zrcátku, a až teprve teď jsem si všimla, že má na sobě košili a své nejlepší džíny. Vlasy měl sčesané dozadu a slušelo mu to. Povytáhla jsem tázavě obočí a on se zarděl.

,,Tati?'' požadovala jsem vysvětlení, protože kvůli pouhé pouti by se můj táta takhle nikdy nevyšňořil.

,,Jdu mezi lidi, chci vypadat dobře.'' Pokrčil rameny a já přimhouřila oči. ,,Fajn, bude tam Susan,'' vzdal to s povzdechem.

,,Susan?'' zopakovala jsem. ,,Máma Arthura?'' ujistila jsem se a on kývl. ,,Líbí se ti,'' řekla jsem si pro sebe tiše a byla za něho částečně ráda. Na druhou stranu jsem si tátu nedokázala představit s jinou ženou, než s mamkou, což je pochopitelné u dcery.

,,Ne, ona jen... Možná, ale to neznamená, že s ní něco chci mít. Pořád miluju mámu, a vím, že už se to nikdy nezmění, ale... Potřebuju kamarádku, chápeš?'' vysvětloval rychle a já se pousmála.

,,Tati, nemusíš se cítit provinile. Máma by chtěla, aby sis někoho našel.'' Pohladila jsem ho po rameni a on se o trochu víc uvolnil.

V tichosti jsme dojeli dolů do města, kde už hrála hudba, svítily atrakce a hemžilo se to tam lidmi. Člověk by neřekl, kolik jich tu bude. Vystoupila jsem z auta a následovala tátu, který mířil k jednomu ze stolů na náměstí. V kapele hráli nějací mladí muži a příjemně se to poslouchalo.

Rozhlédla jsem se, jestli nezahlédnu známé tváře, a všimla jsem si Nialla, prodávajícího v jednom ze stánků. Řekla jsem tátovi, že se jdu porozhlédnout kolem, a on že zatím koupí nějaké pití.

Loudavým krokem jsem k Niallovi došla, a když si mě všiml, zpozorněl. Prodával nějaké cukrovinky a jeho teta Rose postávala opodál. Hned na mě zamávala a přívětivě se usmála.

,,Lydie,'' oslovil mě na pozdrav a já zvedla koutky nepatrně vzhůru.

,,Ahoj, Nialle,'' opětovala jsem mu. Než jsem stačila začít, předběhl mě.

,,Pán ti dal deník, slyšel sem,'' zněl trochu nepřátelsky, ale snažila jsem se působit vlídně. Přeci jen to byl Nejvyššího blízký přítel.

,,Ano, jak o nich víš?'' Že by je četl taky?

,,Měl sem tu čest si je přečíst. Vsadím se, že druhej už nezvládneš a na Pána se vykašleš,'' řekl přímo a já opařeně sledovala jeho zamračený obličej.

,,Asi mě dost dobře neznáš. Čím dál čtu, tím více mám k Nejvyššímu blíž,'' odporovala jsem mu už nevlídně, protože se mi nelíbilo, jak se mnou mluvil. ,,Mám ho ráda, abys věděl.'' Niall se narovnal a sjel mě pochybovačným pohledem, když zjistil, že to myslím vážně, překvapeně zamrkal.

,,Jestli si myslíš, že se pán bude chovat jako princ z pohádky, tak-,''

,,O to ani v nejmenším nestojím. Pokud ho uvidíš dříve než já, vzkaž mu, že stojím při něm!'' skočila jsem mu do řeči, a než stačil něco říct, odkráčela jsem s hlavou hrdě vztyčenou.
Táta na mě čekal u jednoho ze stolů a vedle něj už seděla Susan.

,,Dobrý den,'' pozdravila jsem ji slušně a ona se zářivě usmála.

,,Ahoj, Lydie. Říkala jsem ti, že mi můžeš tykat,'' upozornila mě s úsměvem a já jí ho oplatila.

,,Promiň, nezvyk. Je tu Arthur?'' zeptala jsem se a rozhlédla se, jestli ho nezahlédnu.

,,Jo, je. Támhle.'' Ukázala za sebe a já si všimla celé party.

,,Jdu za ním, zatím se mějte,'' rozloučila jsem se s nimi a nechala je samotné.

Rozešla jsem se k hloučku mých nových přátel a pozdravila je.
Hned, jak si mě všimli, začali se se mnou postupně vítat a upřímně se usmívali.

,,Jak si zvládla kocovinu?'' zeptal se okamžitě Arthur a já pokrčila rameny.

,,Šlo to, ale nic příjemnýho to nebylo. Pěkně jste mě vypekli,'' napomenula jsem je pobaveně a oni nad tím mávli rukou.

,,Hlavně že byla sranda,'' prohlásil Erik. ,,Půjdeš zítra zas?'' Váhala jsem, protože jsem si vzpomněla na Nejvyššího. Vím, že by se mu to nelíbilo.

,,Jen pokud nebudu muset pít. Stále mi není osmnáct,'' smlouvala jsem a oni kývli.

,,Platí, ani panáčka ti nutit nebudeme!'' Erik ke mně natáhl ruku, jako bychom uzavírali smlouvu, a já si s ním potřásla.

,,A teď na atrakce! Už se na to těším celou dobu!'' zvolala nadšeně Ida. Naučila jsem se ji od Hannah rozlišovat tím, že ona měla pod okem malou pihu, zatímco Hannah ne.

,,Kam půjdeme nejdřív?'' zeptal se Ian a mně to jako jediné bylo jedno, neznala jsem to tu, takže jsem výběr nechávala na nich.

,,Strašidelnej dům. Vždycky umírám strachy u Netvora!'' navrhne Hannah a já zpozorním.

,,Cože? To tu máte s ním i atrakci?'' podivím se a vůbec se mi to nelíbí. Nejvyšší přece není žádná kreatura pro pobavení!

,,Jo, je to sranda, pojď.'' Chytne mě za ruku a s ostatními mě táhne k tomu nejvíce viditelnému lákadlu na pouti. Má dvě patra a na střeše stojí figurína Slendermana.

,,Půjdem spolu?'' Otočí se ke mně Arthur a ukáže na vozíky pro dva. Odsouhlasím mu to a společně si do jednoho vozíku sedneme.
Hannah a Ida jdou samozřejmě spolu, Daniell si sedne s Ianem a Erik se zamlklou Camillou. Jakmile se ale každý jednotlivý vůz rozjede, Camilla začne nadšeně pokřikovat.

Zajedeme do tmavého tunelu a já si znuděně opřu hlavu o dvířka. Takových věcí už se dávno nebojím. Od smrti mamky jsem se bála jen málokrát. A jeden případ byl tenkrát v lese, když mě Nejvyšší poprvé našel.

Prvních několik bafnutí je opravdu dětinských a figuríny typu mumií, beznohých pirátů a příšer mě nezajímají. Pak ale zaslechnu hraný štěkot psů a zpozoruju před námi vysokou postavu muže.
Je to člověk na nějakých chůdách, aby vypadal vyšší. Na obličeji má bílou masku a u nohou dva velké černé psy. Nejvyšší.
Nebo aspoň jeho napodobenina.

Jakmile k němu dojdeme, něco zašeptá a masku si sundá. Všichni, až na mě, odvrátí hlavu.
Prohlédnu si detailně jeho tvář a protočím oči nad tím, jak je to přehnané.
Z čelisti mu visí kusy masa, sem tam leze nějaký červ a část pusy mu odpadla. Takhle rozhodně Nejvyšší nevypadá. I když... co já vím? Ještě jsem ho bez masky neviděla...

Dojedeme až na konec a já si otráveně povzdechnu. Všichni z něj dělají zrůdu a přitom to není pravda. Kdyby jen věděli, jaký je, názor by změnili.

,,Tak co? Líbilo?'' zeptá se mě Ian a já zavrtím hlavou.

,,Klišé,'' odvětím jen a on překvapeně zamrká.

,,Klišé?'' Kývnu.

,,Jen se dělá, hrdinka,'' ucedí posměšně Camilla a já přimhouřím oči.

,,Ne, narozdíl od tebe. Ty ses k Erikovi tiskla, jako by to měla být tvoje poslední jízda,'' neodpustím si a Camilla zrudne. Erik se zachechtá a Arthur mě chytne za ruku.

,,Pojď, půjdeme na horskou dráhu,'' zazubí se na mě a já souhlasím. Cestou mi koupí cukrovou vatu a proplete si se mnou prsty. Nenamítám a spokojeně si ukusuju nadýchané růžové pochoutky.

Sedneme si stejně jako u předchozí atrakce a s Arthurem skončíme opět vepředu.
Z tohohle jsem nikdy neměla strach. Z horských drah, vystřelovacích čehosi a jiných blbostí.
V Kalifornii jsem si to vždycky hrozně užívala a ječela se svými kamarády na celé kolo. Ale teď mi to přišlo dětinské a nezáživné. Asi jsem po maminčině smrti moc rychle dospěla.

Vyjeli jsme po kolejích až úplně nahoru a vozík se na tom nejvyšším bodě zastavil.
Ještě než s námi ale stačil sjet dolů, prohlédla jsem si norské lesy v celé své kráse. Zelené koruny a nekončící zeleň. Zvenčí vypadaly kouzelně a pokrývaly většinu plochy.
Lidi ve městě je mohli jen obdivovat zvenčí, protože se báli jít dovnitř, ale uvnitř to bylo ještě hezčí. A já to mohla posoudit, protože já se tam bát nechodila.

Zahlédla jsem náš dům, který ležel u kraji lesa na louce. Ostatní si o něčem povídali, ale já je nevnímala, protože jsem na louce zahlédla proběhnout velkého černého psa. Mohl to být Scar nebo Dolor. Řítil se k našemu domu, ale co bylo důvodem, to už jsem nezjistila, protože jsme sjeli velkou rychlostí dolů.

,,Kurvaaaa!'' zakřičel Erik a já s celou partou vyprskla smíchy.

,,Kurvaaaa!'' zopakovala to stejně hlasitě Camilla, a to mě donutilo smát se ještě víc.

,,Kurvaaaa!'' křičely navzájem i Ida s Hannah.
Všichni jsme propukli v záchvat smíchu, protože to samé zopakovali i Ian s Daniellem.

,,Jdeš do toho taky? Se mnou?'' zeptal se mě Arthur, když jsme vyjeli zase nahoru a já plaše kývla. Nabrali jsme rychlost, a jakmile jsme se začali řítit zase dolů, společně jsme zakřičeli: ,,Kurvaaaa!''

Smáli jsme se tak moc, že se několik hlav otočilo, ale nevěnovali jsme tomu pozornost. Táta byl naštěstí dost daleko, takže mě nevnímal, ale i tak jsem se dost styděla. Nemluvím moc sprostě, takže to bylo dost nezvyklý.

,,Dobrý, Lydie. Začínáš k nám patřit víc a víc,'' pochválil mě Erik a plácl si se mnou. I Camilla uznale pokývala hlavou. Přesto jsem nevěděla, jestli to brát jako pozitivni sdělení...

,,Kam dál?'' zeptala jsem se jich už s lepší náladou, protože mě to začínalo bavit.
Připadala jsem si jako tenkrát. Před lety, kdy jsem o mámině nemoci neměla ani tušení a bavila se. Dřív jsem se smála na celé kolo. V očích jsem neměla ani náznak smutku a vtipkovala s kde kým.

,,Šla bych na řetízkáč,'' navrhla nadšeně Ida a chytla Hannah za ruku. Souhlasila jsem a následovala všechny k velkému kolotoči. Automaticky jsem si sedla do dvousedačky s Arthurem a těšila se, protože řetízkáče jsem měla na pouti ze všeho nejradši.

,,Půjdeš s náma zejtra do lesa? Napadlo nás, že to zkusíme,'' ozval se zničehonic Arthur a já ztuhla.

,,Chcete jít do lesa?'' podivila jsem se a cítila se nesvá kvůli Nejvyššímu. ,,Myslíte, že je to dobrý nápad?''

,,Jo, sama si říkala, že ty kecy o Netvorovi jsou výmysly. A už si tam byla, ne?'' zeptal se a já letmo kývla. Kousla jsem se do rtu a nevěděla, jestli z toho vycouvat, nebo jít s nimi. Kdybych s nimi šla, mohla bych dohlídnout na to, aby se nepřibližovali k místu, kde Nejvyšší bydlí. Ale zároveň jsem se bála, že to Nejvyšší zjistí a bude se zlobit. Nebo hůř, bude ze mě zklamaný.

,,To je fakt. Půjdu,'' odsouhlasila to moje ústa sama od sebe a já byla ráda, že se kolotoč už konečně rozjel.
Svíravý pocit v žaludku jsem nechala prozatím být a užívala si chvíle se svými norskými přáteli.

┼

Když už jsme byli všichni utahaní, vrátila jsem se k tátovi. Popíjel pivo a povídal si se Susan, která se na něj dívala, jako by to byl Brad Pitt a ne můj táta, který prosedí většinu volného času u fotbalu s pivem v ruce. Vyrušila jsem je, a doufala, že už táta půjde. Taky bylo už šero, strávili jsme tu většinu dne.

,,Ehm, zvládneš se vrátit sama? Arthur tě odveze.'' Prosebně se na mě zadíval a já v duchu protočila očima. Dává přednost ženské přede mnou. Ale což, já mu zase lžu, takže jsme si kvit.

,,Jo, jasně,'' odkývala jsem mu to a vyhledala Arthura v davu. Postával u stánku s praženými kaštany, a když zachytil můj pohled, zamával mi. Došla jsem k němu a najednou mi přišlo hrozně trapné poprosit ho o odvoz. ,,Ehm, můžu tě o něco požádat?'' zeptala jsem se nejistě a Arthur se přátelsky zazubil, zatímco si přebral od holky v zástěře jeden sáček kaštanů.

,,Odvezu tě hrozně rád,'' řekl mi, ještě než jsem se stačila zeptat. Nabídl mi voňavé jedlé plody, ale odmítla jsem.

,,Jak-,''

,,Tvůj táta mě o to požádal už asi před hodinou,'' vysvětlil. ,,Půjdeme?'' Nabídl mi rámě a já ho zamračeně přijala. ,,No tak, úsměv. Snad to nebude takový utrpení,'' zasmál se a já se uchechtla.

,,Ne, to ne, jen-‚'' odmlčela jsem se. ,,Asi z nás za chvíli budou nevlastní sourozenci.'' Hlavou jsem ukázala směrem k našim rodičům a Arthur se rozesmál.

,,Tak to budu mít tu nejhezčí sestru široko daleko,'' prohlásil a já se začervenala. Ani já nebudu mít bráchu k zahození.

┼

Když jsem se vrátila domů, všimla jsem si na prahu malé krabičky. Rozhlédla jsem se, ale nikdo už tu nebyl. Musel to sem donést jeden ze psů, kterého jsem spatřila, když jsem byla na horské dráze.
Vzala jsem ji do ruky a zmizela v domě. Raději jsem za sebou zamkla a vyběhla schody do svého pokoje.

Svalila jsem se na postel a zvědavě obracela krabičku v rukou. Byla celá ze dřeva a vypadalo to jako ruční práce.
Že by ji pro mě Nejvyšší vyrobil? Schopný přeci je, psal to v tom deníku.
Opatrně jsem odendala víčko a překvapeně vydechla, když jsem spatřila krásný, ručně dělaný medailonek. Byl také ze dřeva, ale na rozdíl od krabičky se leskl a byl vyrobený z tmavšího materiálu.

Rozeznala jsem na něm jednu velkou postavu, která v náruči svírala menší. Dech se mi zasekl v hrdle, když jsem v tom poznala nás. Před nějakou dobou v lese, kdy jsem si odřela koleno a on mě nesl k sobě domů. Zvládl něco tak titěrného vyřezat na kulatou malou plochu, jenom kvůli mně!
Stiskla jsem tu krásnou věc v dlani a pro sebe se usmála.

Chvíli jsem tam jen tak ležela, s tím přihlouplým úsměvem, než jsem konečně vstala a navlékla ho na kůži.
Pověsila jsem si ho kolem krku a toužila se s Nejvyšším vidět, co nejdříve. Chyběl mi. A bylo mi fuk, co špatnýho mi o něm ty deníky prozradí.
Pro mě to byl hrdina...

┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼

♦️Tak Jo, s tímhle dílem jsem snad nejméně spokojená, a proto Vám to v příštím vynahradím.

♦️ Budu se teď snažit, co nejvíce psát, protože Já to fakt miluju, ale jak mám hrozně moc nápadů, Toužím psát i jiné příběhy, ale držím se, zatím 😂😂😂

♦️Takže... Snad se Vám to i tak líbilo, a doufám, že si užíváte prázdniny ☺️☺️💓