Domů jsem přijela včas a pomohla tátovi udělat vepřovou panenku s gratinovými bramborami. Zatímco se pekla, já jsem připravila a ozdobila stůl a táta se šel převléct.
Doufám, že nebudu muset sedět vedle toho kluka, protože by to bylo ještě víc trapný, než jsem si to představovala.
Naaranžovala jsem tmavě zelené ubrousky, příbory i talíře a šla panenku obrátit, aby se propekla ze všech stran.

Mezitím jsem do trouby dala i nakrájené brambory a zaúkolovala tátu, který se vrátil v košili a černých kalhotách, aby na vše dohlédl, než se převléknu zase já. Vyběhla jsem po schodech nahoru do mého pokoje a zavřela za sebou pro jistotu dveře. Otevřela jsem skříň, kousla se do rtu a prohlédla si všechno své oblečení. Většinou jen košile a odrbané džíny.

Nijak jsem to nehrotila a oblékla si jen jednoduchou bílou halenku a slušnější černé kalhoty. Na uši jsem si vzala stříbrné kruhy a pusu přetřela leskem. Při česání vlasů jsem pohled stočila k oknu. Právě přijíždělo tmavě modré auto a vystoupily z něj dvě postavy. Jedna vysoká mužská, druhá středně vysoká ženská.
Podívala jsem se k lesu a zahlédla Nejvyššího opřeného o strom. Díval se na ty dvě postavy, které právě zacházely na náš pozemek, a mračil se. Nebo to tak aspoň z dálky vypadalo.

Chtěla jsem na něj zamávat, ale zavolal mě táta a já se musela jít dolů představit. Loudavým krokem jsem se vydala do předsíně, kde už se táta vítal s pohlednou ženou středního věku a špinavě blond vlasy. Vedle ní stál vysoký kluk se stejnou barvou vlasů a nepřítomným výrazem v obličeji.

,,Dobrý večer,'' pozdravila jsem je a všechny pohledy v místnosti se přemístily na mě. Žena se zářivě usmála, kluk si mě svýma šedýma očima nejspíš ohodnotil a táta mi položil ruku kolem ramen.

,,Takže, Susan, tohle je moje dcera Lydia,'' představil mě a já si se ''Susan'' podala ruku.

,,Těší mě,'' řekla jsem automaticky.

,,Mě taky,'' odvětila přátelsky. ,,Tohle je můj syn Arthur. Myslím, že si budete rozumět.''

Arthur byl menší než Nejvyšší, ale nebyl to žádný prcek. Tipovala bych něco kolem metru osmdesáti pěti. Oči měl světle šedé, pokožku snědou a úsměv pokřivený.
Vypadal, jako by ho celá tahle návštěva nudila, ale i tak se choval slušně. Potřásli jsme si rukou a on tu mou jemně stiskl. Byl hezký, dokonce moc hezký, a to mi na něm vadilo. Neměl žádnou vadu, žádné znaménko ani jizvu.

,,Arthur,'' hlesl.

,,Lydia,'' opětovala jsem.

Všichni jsme se odebrali do kuchyně a já tátu ujistila, že si může klidně sednout a já jídlo přinesu.
Každému jsem nandala na talíř brambory i panenku a snažila se nevnímat dialog mezi mým tátou a Susan.
Arthur se do dvoučlenné konverzace také nezapojoval, a jen mi poděkoval, když jsem mu dolila pití.

Začali jsme jíst a já věnovala pozornost jen svému talíři. Táta se zjevně bavil, protože po celou dobu neodtrhl od Susan oči. Neměla jsem mu to za zlé, vždyť po mamčině smrti se ženám vyhýbal, ale i tak mě mrzelo, že si mě skoro vůbec nevšímal.

,,Jdeš letos do čtvrťáku?'' navázal rozhovor Arthur a já spolkla sousto.

,,Jo, jdu. Za měsíc mi bude osmnáct,'' odpovím, abych ho uvědomila o tom, že nejdu do maturitního ročníku v sedmnácti. ,,Ty?''

,,Taky, ale osmnáct už mi bylo,'' vysvětlí. Chvíli mlčíme, než se rozhodnu protentokrát mluvit jako první já.

,,Ty už tu bydlíš od narození?'' zeptám se.

,,Jo, ale po čtvrťáku odsud vypadnu. Je to díra.'' Uchechtnu se nad tónem jeho hlasu, ale Arthurova matka ho napomene.

,,Zlato, chovej se slušně!'' Arthur protočí očima a položí příbor na prázdný talíř.

,,Bylo to výborný,'' ignoruje její připomínku. ,,Tos dělala ty?'' Stydlivě přikývnu. ,,Slušný,'' pochválí mě a já se polichoceně usměju.

Když sklidím několik dalších komplimentů, odnesu špinavé nádobí do kuchyně. Jako dezert tu máme akorát buchtu, kterou jsem pekla včera, protože nic víc jsem nestihla. Nandám ji na talířky a ozdobím ji šlehačkou ve spreji. Vršek posypu kakaem a navrch dám pár čokoládových bonbónů pro lepší efekt. I když to není žádný div, hostům to zachutná a já se můžu aspoň pochválit.

Po jídle se přesuneme do obývacího pokoje a táta nalije sobě a Susan víno. Já s Atrhurem odmítneme a jen tiše sedíme vedle sebe. Víc zábavnější by to už být nemohlo. Radši bych teď byla u Nejvyššího a hrála třeba poker. Nemůžu se dočkat zítřka, až půjdeme k vodopádu.

,,Lydie?'' vyruší mě táta z přemýšlení a já párkrát zamrkám, abych se vzpamatovala.

,,Ano, tati?'' ozvu se, ale můj hlas zní nejistě.

,,Ukaž Arthurovi pokoj. Můžete si pustit film, ať se tu nenudíte,'' navrhne a já váhavě pohlédnu na blonďáka vedle sebe. Pokrčí rameny a mlčky mě následuje do pokoje.

Zavedu ho dovnitř a rychle schovám do skříně zmačkané oblečení, které jsem si nestihla uklidit.
Posadí se na postel a promne si ruce. Já si sednu naproti na židli a nenápadně vyhlédnu z okna. Nejvyšší už je pryč.

,,Jindy je se mnou celkem sranda, ale jak tě neznám, tak je to divný,'' přeruší ticho Arthur a já chlácholivě mávnu rukou.

,,To je v pohodě. Zažila jsem i horší večery,'' ujistím ho s úsměvem. ,,Nechceš si něco pustit?'' otážu se a vezmu si do klína notebook.

,,Klidně,'' přitaká. Sednu si k němu na postel a opřu se o stěnu.

,,Co máš rád?'' zeptám se ze slušnosti. Určitě nějaký bojový a akční thrillery, které já fakt nemusím.

,,Nejradši mám komedie a dokumenty, ty?'' Uleví se mi, když to řekne.

,,Romantiku, komedie, seriály... Je toho dost,'' zasměju se. ,,Tak teda komedie?'' Shodneme se. Kliknu na stránku z filmy a vyberu požadovaný žánr. Pomalu projíždím celý seznam, až se zastavím na Nedotknutelní.

,,Ty jsou fajn, vidělas to?'' Zavrtím hlavou.

,,Ne, ale slyšela jsem o tom,'' řeknu. ,,Nevadilo by ti pustit si to?'' zeptám se váhavě.

,,Vůbec, mám rád ten film,'' zvedne koutky vzhůru a já nadšeně kliknu na film.

Ze začátku jsem z toho, že tu vedle mě sedí, celá nesvá, ale pak se uvolním a začnu se těm vtipným hláškám a momentům smát. Uprostřed dokonce dostanu záchvat smíchu a rozesměju tak i Arthura.

Když film skončí, nepřestávám se hihňat. Položím notebook na stůl a povzdechnu si.

,,To bylo super, nechápu, že jsem se na to nepodívala dřív,'' přiznám se a sednu si zpátky na matraci.

,,Taky se divím, viděl jsem to poprvý před třema rokama s tátou. Přímo jsem umíral,'' zavzpomíná a zahledí se do stěny na druhé straně místnosti.

,,Fakt? A kde je teď tvůj táta?'' Arthur ztuhne a mně je jasné, že na tohle jsem se ptát asi neměla.

,,On-On umřel,'' zašeptá. ,,Před dvěma lety spadl s vrtulníkem. Byl to pilot, ale selhal mu motor,'' mluví tiše a oči mu posmutní. Jemně ho pohladím po paží a zatvářím se chápavě.

,,Mně před rokem umřela máma. Na rakovinu. Vím, jaké to je postrádat jednoho rodiče,'' utěším ho a on se vděčně pousměje.

,,Seš fajn, ty tu rychle zapadneš,'' řekne náhle a já se hned cítím o něco líp.

,,Arthure? Pojď, už půjdeme!'' zavolá jeho mamka zezdola a Arthur se líně vyškrábe na nohy. Doprovodím ho dolů a s oběma se rozloučím.

,,Rád jsem tě poznal, Lydie,'' řekne mi ještě u dveří. ,,Zítra je v osm večírek za městem. Mohl bych tě seznámit s budoucími spolužáky. Mám s tebou počítat?'' Zamyslím se. Zítra jsem chtěla jít k Nejvyššímu, ale stihnu to.

,,Jo, ráda půjdu,'' pohlédnu na tátu a ten mi naznačí, že to není problém.

,,Dobře, budu tu přesně v osm. Nikdy nechodím na mejdany včas,'' ušklíbne se. Zamávám mu a pak s tátou zalezu dovnitř.

Když ukládáme nádobí do myčky, táta se na mě letmo podívá a uculí se. Nechápavě rozhodím ruce a on se zasměje.

,,Co je, tati?'' nevydržím to.

,,Lydia jde zítra na rande,'' zanotuje a já zrudnu.

,,To není rande,'' bráním se. ,,Jen mě přátelsky pozval na party. Nic víc,'' řeknu rezolutně. Na žádný rande bych nešla. Vždyť se ani neznáme. A co by tomu řekl Nejvyšší? Počkat... Proč by k tomu měl něco říkat?

,,Jo, jasně,'' dobírá si mě. ,,Líbil se ti, přiznej si to,'' zní jako puberťačka a já se smíchem protočím oči.

,,Ne, není to můj typ,'' utnu ho.

,,Vážně? A kdo je teda tvůj typ?'' zeptá se zaujatě a hlavu nakloní komicky do strany. Hodně vysocí třicetiletí muži s maskou, zelenýma očima a delšími vlnitými vlasy, kteří žijí v lesích a po boku mají dvě černé dogy.

,,Ehm, nevím. Asi spíš bruneti.'' Máchnu rukou do prázdna a odeženu tím tak i vlastní myšlenky.

,,Bruneti? Ty nějakýho znáš?'' optá se zvědavě.

,,Ne,'' odpovím hned. ,,Jen je vídám ve filmech,'' založím si ruce na prsou.

,,Někdy mi ty brunety musíš představit, abych ti nějakýho mohl doporučit,'' vyplázne na mě jazyk, jako by mu bylo deset, a já po něm hodím utěrku, která leží ve dřezu.

,,Děcko,'' odfrknu si, ale pak se rozesměju.

┼

   Ráno vstanu o něco dříve, abych mohla připravit věci na piknik. Nevím, jestli přinese něco i Nejvyšší, ale pro jistotu toho vezmu víc, abychom to všechno nesnědli hned.
Popadnu proutěný košík a vystelu ho kostkovaným šátkem. Naskládám do něj ovoce, pečivo, sušenky, zeleninu, šunku, salám, dvě pomazánky, brambůrky, colu, kakao a ještě zbytek bonboniéry. S nádobím se tahat nehodlám, protože ho má Nejvyšší doma dostatek.

Obléknu si růžovou košili, džínové šortky a kecky. Tátovi nechám krátký vzkaz, že jsem šla ven, a kolem osmé hodiny vyrazím. Na louce se ještě leskne jinovatka a sluníčko sotva doplulo nad obzor.
Glans zařehtá ve stáji, ale já mu jen strčím do pusy kostku cukru a vyrazím sama. S tím košem by se mi na něm dobře nejelo.

Mířím po už vyšlapané cestičce k lanu a podlezu ho. Les se ještě teprve probudil, takže je tichý a koruny stromů klidné. Přehodím si koš do druhé ruky, protože mě začínají bolet prsty, a jakmile dojdu ke dveřím chaty, položím ho na zem a zaklepu.

Ozvou se kroky a za pár vteřin už koukám na Nejvyššího. Konkrétně na jeho hruď. Zakloním hlavu a usměju se na něj. Přemáhá se, ale nakonec zvedne jeden koutek rtů nahoru a v očích mu zajiskří.

,,Vítám tě, Maličká,'' promluví jako první.

,,Ahoj, Nejvyšší,'' pozdravím ho na oplátku. ,,Vyrazíme?'' ukážu na koš vedle sebe a Nejvyšší kývne. ,,Jen vezmi nějaké talíře a příbory, to už jsem nepobrala,'' požádám ho a on mi odstoupí z cesty.

,,Už mám sbaleno, chceš si to zkontrolovat?'' Nahlédnu dovnitř a spatřím podobný koš tomu mému, přikrytý utěrkou.

,,To za boha nesníme,'' zděsím se a Nejvyššího má reakce pobaví. Popadne svůj koš a pak pohotově zvedne i ten můj. Místo něho zamknu a následuju jeho kroky. Koše drží, jako by byly prázdné, a na čele se mu pne hluboká vráska, značící, že nad něčím přemýšlí.

,,Jaká byla večeře?'' optá se za moment a já cuknu rameny.

,,Normální. Ten kluk je celkem v pohodě,'' odpovím nezaujatě, ale nepodívám se na něj. Cítím se provinile, jako bych ho zradila, i když je to naprostá hloupost.

,,Tak to jsem rád,'' ucedí a zastaví se u velkého kamene. Koše položí na zem a natáhne se po velké dece.

Pomůžu mu ji rozložit a pak si na ni sednu do tureckého sedu. Nejvyšší si sedne na kámen hned vedle a Scar s Dolorem, kterých jsem si vůbec nevšimla, si lehnou k jeho nohám. Začnu vše opatrně vyndavat a jídlo naaranžuju tak, aby se všechno na prostornou deku vešlo. Když je vše venku, koše dám na stranu a uvolním tak Nejvyššímu místo.

,,Sedni si, já nekoušu,'' zavtipkuju a Nejvyšší se zakření.

,,To bych si ani nepomyslel,'' odvětí s úšklebkem. ,,Ale sezení na zemi mi neprospívá,'' poukáže na svou chromou nohu a já se zatvářím lítostivě.

,,Aha,'' hlesnu. ,,Co se ti stalo?'' nedá mi to a zeptám se.

,,Přibouchly mi ji vrata. Bohužel, byly železný,'' sdělí mi a já si zakryju ústa hřbetem ruky. Sakra, au! ,,Už to nebolí, Maličká,'' uchechtne se, ale mně i tak v hlavě proběhne nespočet živých obrázků.

,,Radši se pojďme najíst,'' zamluvím to a na talíř mu nandám od všeho slaného trochu. Vděčně si to převezme a kousek šunky hodí oběma psům. Ti ji poslušně sní a zase si lehnou. ,,Proč zrovna Scar a Dolor?'' pohladím je po hlavě a oni mé ruce vyjdou vstříc.

,,To je latinsky Jizva a Bolest,'' vysvětlí a já mu pohlédnu překvapeně do očí. Zeleň mu potemní a zorničky se rozšíří.

,,Proč?''

,,Vtiskl jsem do nich svoje vzpomínky. Scar nosí moje jizvy a Dolor v sobě drží mou bolest.'' Psi zvednou hlavu ke svému pánovi, když vysloví jejich jména, a ten je pohledem zase uzemní.

,,Existují i lepší jména pro psy,'' připomenu mu zaskočeně. ,,Třeba... Tramp, Neptune nebo Fredy,'' vyjmenuju. ,,Bolest a Jizva... to je moc krutý,'' zamračím se.

,,Já taky nejsem nic jinýho, Maličká. To si pamatuj,'' zní varovně.

,,Lžeš. Jsi i přátelský, milý, chytrý, záhadný... A spousty dalších vlastností. Nejsi pouze krutý,'' uchlácholím ho a zakousnu se do tmavého pečiva.

,,Jsem rád, že mě tak vidíš,'' šeptne a oba dlouhou dobu mlčíme. Necháváme se navzájem pohroužit do svých myšlenek a nasloucháme zvukům větru a vody.

,,Přála bych si tě poznat víc,'' vypadne ze mě a Nejvyšší svraští obočí. Vydechne a prázdný talíř vrátí zpět do košíku.

,,Nepřej. Moje minulost není nic pěknýho,'' zareaguje ještě tišeji než předtím a já si povzdechnu.

,,Jak to můžu posoudit, když jsem ji ještě neslyšela?'' dostanu ho svým dotazem a Nejvyšší uznale pokývá hlavou.

,,Jednou ti to všechno řeknu, Maličká. Teď ještě ale není správná doba.''

┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼

♦Tak jsem to stihla ještě dnes, není to nejdelší kapitola, ale aspoň Vás více napnu :)

♦Tak Vám chci mega moc poděkovat, tenhle příběh neskutečně rychle roste a mě to hrozně těší :O! Jen tak dál <3