Já vlastně Nejvyššího vůbec neznala. Myslela jsem si to. Myslela jsem si to z toho, jak se ke mně choval, jak mě jednou políbil, jak se se mnou bavil, a myslela jsem si to právě kvůli těm deníkům. Ale jakmile dočtu další část, mám pocit, že je mi vzdálenější a vzdálenější. Jakoby to ani nebyl on. Jakoby ten muž z lesa, který mi pomohl, nebyl ten, který je vtisknut do zažloutlých stránek jeho pamětí.

Věděla jsem, že mi nic neřekne. Ale vidět jsem ho chtěla. Moc. Už jen kvůli těm páskám a policistům. Potřebovala jsem to co nejdříve dočíst.

Třetí rok byl jedna velká sračka. Ne že by jiný roky byly snad fajn.

Center byl kliďas. S počítačema mu to šlo, jako s ničím jiným, a tak jsem si ho proto dost vážil. Nikdy nic neposral. Nikdy mi nelez do prdele. A taky nikdy nemluvil. Jen o práci, ale nikdy o soukromí.

Nezjišťoval jsem si o něm nic víc, než jsem potřeboval vědět. Snad mi do toho ani nic nebylo nebo mě to prostě nezajímalo. Ale i tak jsem třetí rok na Centerovi pozoroval, že je víc a víc zamlklej. Že má tmavý kruhy pod očima. Že znatelně zhubnul. Že se z jeho pokoje občas ozývají děsivý zvuky. Někdy ani nevnímal a vypadalo to, že se za chvíli rozsype.

Sral jsem na to, v Pěti prstech se o sebe měl každej postarat sám, ale kus dobra ve mně ještě zůstal, takže jsem si starosti samozřejmě dělal...

Někdy na jaře, když jsme měli rozdělaný nějaký plány na další loupež, Center zničehonic odešel z místnosti. Prostě uprostřed mýho krátkýho monologu zvedl prdel ze židle a jen tak si odkráčel. Nehorázně mě to nasralo. Tak, že jsem praštil pěstí do stolu, a dvě sklenice s vodou se zřítily na zem. Asi deset minut se nic nedělo a já jen nasupeně oddechoval, přičemž mi hlavou kolovalo miliardy otázek.

,,Co to jako kurva bylo?'' Podíval jsem se na ostatní, ale ty ani nedutali. Niall se díval na střepy a čurbes na zemi. Ty zbylý dva jen blbě čuměli. ,,Dejte si pauzu. A ukliďte to!'' přikázal jsem jim a odkráčel směrem za Liamem.

Nasraně jsem vtrhl do jeho pokoje a chtěl začít řvát, když jsem si všiml, co dělá. Dřepěl na zemi, v dlaních měl loužičky krve, do kterých mu stékaly další pramínky ze zápěstí, a u nohou mu ležela zakrvácená žiletka.

Ten kokot se chtěl zabít, bliklo mi hned hlavou.

,,Buď mi teď kurva hned řekneš, co se to s tebou poslední tejdny děje, nebo přísahám, že ti rozmlátím držku a všem tě předhodím, aby viděli, do jakejch sraček ses to dostal!'' zasyčel jsem a pěsti jsem měl zatnuté. Bylo mi z toho na nic. Jak jsem mohl jenom něco takovýho dopustit? Jsem přece Vůdce! Ten, co má mít všechno pod kontrolou.

,,Já už nemůžu. Už nemůžu takhle dál, Nejvyšší. Můj život je jeden velkej zkurvenej omyl!'' Začal vzlykat. Silně jsem skousl, abych hned nezačal křičet. Nejdřív jsem musel vědět, co se stalo.

Jako první jsem ale popadl žiletku a strčil si ji pro jistotu do kapsy, kdyby se rozhodl tu akci dodělat. Pak jsem v koupelně popadl ručník a hodil ho po něm. S přísným pohledem jsem mu naznačil, že si to má okamžitě přiložit na ty rány. Nebyly naštěstí moc hluboký, takže neztratil tolik krve, aby třeba omdlel, nebo musel do nemocnice. Mohlo se to ošetřit normálně na místě.

,,O co jde?'' zeptal jsem se trochu mírnějším tónem a Center si hřbetem jedné ruky otřel pár slz, které mu stekly až na bradu. Nepovažoval jsem ho za slabocha. Vycítil jsem, že je situace vážná a že se to dá asi chápat.

,,To, že patřím k Vám, je jediný, co mě tady ještě drží. Ale já to nedávám. Moje bejvalka je beze mě šťastná. Má rodinu. Já rodinu nemám. Mámu mi před lety ubil fotr. Nic mě tu nedrží, Nejvyšší, chápeš to? Jsem úplně na hovno. Jsem tu k ničemu!'' zněl přímo zoufale a mně z jeho tónu naskočila husí kůže. Hrozně se podceňoval. Proč? To jsem se dozvěděl hned potom... ,,Víš, co je to Endogenní deprese, Nejvyšší?'' Podíval se na mě se zarudlýma očima a já se zhrozil nad tím, jak Center ve skutečnosti vypadal.

Vystouplý lícní kosti z toho, jak nejspíš několik měsíců pořádně nejedl. Temný pytle pod očima, bílý vyprahlý rty, jako by v nich neměl ani kapku krve, a spousty viditelných žil na krku, rukou i malých rudých pletenců v očích. Vypadal tak děsivě... Kdybych ho neznal, pochyboval bych o jeho zdraví.

,,Říká se tomu i zhoubný onemocnění duše.'' Ironicky se uchechtl a z pod víčka mu vyklouzlo dalších pár slz. ,,Vždycky jsem na to bral prášky. A bylo to v pohodě, až na pár výjimek.
Jednou z nich byla ta, kdy jsem prášky neměl, a tohle šílenství vyšlo na povrch. Kvůli tomu mě taky moje tehdejší přítelkyně opustila. Nebudu ti lhát, tolik jsem ji za to nenáviděl,'' odmlčel se a přehodil si ručník do druhý ruky. ,,Má to různý projevy. Úzkost, sebenenávist, komplexy, bolesti hlavy, pokles energie, myšlenky na sebevraždu, celková fyzická slabost, podrážděnost a spousty dalších věcí... Vším jsem si prošel. Ubližoval jsem si. Ztrácel chuť k jídlu. Tak hrozně jsem se nenáviděl a nenávidím. Myslel jsem si, že když ty prášky vysadím, bude to pro mě lepší. Že aspoň něco ve svým zamrdaným životě dokážu a překonám tu bolest, která mě dennodenně sužuje. Překonám tuhle pitomou chorobu, nebo co to vlastně je!'' přidal na hlasitosti a nenávistně se podíval na svůj odraz v malým zrcadle, který stálo na nočním stolku. ,,A kde jsem skončil? Kousek od toho, abych se zabil,'' zašeptal a zase se uchechtl.

Pár minut jsem mlčel. Překvapilo mě to. To celý. Nikdy mi nic neříkal, zbytečně se nesvěřoval, takže to pro mě bylo, jako by mi dal ránu pěstí přímo do obličeje.

,,Kurva, Liame, pročs to neřekl dřív?'' zeptal jsem se s menší výčitkou v hlase a snad poprvé s ním mluvil jako se svým přítelem, známým... ne jako se spolupracovníkem. ,,Já vím, že se permanentně chovám jako kretén. Že si nikdy nic moc neříkáme, ale tohle... tohle si mi říct mohl!'' procedil jsem skrze zuby a prohrábl si svoje delší vlasy. ,,Ty prášky začneš brát znova!'' nařídil jsem mu nesmlouvavým tónem. ,,A jestli to neuděláš, garantuju ti, že poletíš. Po tom, co tě osobně zbiju ještě víc než loni Louise!'' pohrozil jsem mu jako malýmu klukovi a on vyčerpaně svěsil ramena. ,,Ještě dneska ti domluvím nějakýho psychouše, kterej tě z těhlech všech sraček dostane. Nehodlám přijít o nejlepšího člena mýho spolku!''

Jakmile jsem tohle dořekl, Center se na mě podíval úplně jinak než za ty roky, co už jsme se znali. Ten vděk v jeho očích byl přímo čitelnej. Kdybysme oba nepatřili do vykrádačskýho gangu, kterej tyranizoval celej Londýn. Kdybych já nebyl vyhlášenej hajzl a on neutrální článek Pěti prstů, asi by nastal ten trapnej moment, kdy se obejmeme a řekneme si, že se máme vlastně ve skutečnosti navzájem rádi a že se budem vždycky podporovat...

Jenomže... to se kurva že nestalo. Jen se malinko pousmál a tím to haslo. A já za to byl vděčnej, protože nějaký city pro mě byly dávno tabu.

Když to přetočíme o několik měsíců dál, kdy byl Center relativně v pohodě a my tak mohli konečně začít pracovat, docela jsem se i pochválil za svou velkorysost, protože ta se u mě jen tak neviděla.

Dostal se z toho. Psychouš mu pomohl, prášky zabraly a jednoho dne už ani nebyly potřeba...

Neznamenalo to nic výjimečnýho. Jakože jsem extra skvělej člověk a s Centrem odteď budeme jen ty nejlepší kámoši, to ne... Komunikovali jsme spolu úplně stejně jako předtím. Chovali k sobě čistě 'pracovní' vztah a ostatním nic neřekli. Bylo to prostě mezi náma.

Ale přece jen se něco změnilo... I když nehrál Center ani na jednu stranu, věděl jsem, že i tak je víc nakloněnej mně než Zaynovi. Nikdy by to nepřiznal. Stejně jako bych nepřiznal nikdy já, že mám rád Pinkyho, ale... ta druhá strana to prostě nějak vytuší.

Kromě Liamových problémů, který pokryly skoro celej rok a on se tak potýkal s všemožným svinstvem, což byly vedlejší účinky léků, se všechno zesralo tehdy, kdy jsme dlouho plánovanou loupež, museli odložit.

Někdo nás totiž objevil a nahlásil...

Museli jsme se spakovat a rychle vypadnout z našeho podzemního sídla. Vzali jsme si jen ty nejnutnější věci a technologie, aby nás nemohli vypátrat poldové.

Nechytli nás, ale museli jsme si najít novej 'domov'. Prachů bylo dost. Ale bylo pro nás těžší se skrejvat, protože jsme nemohli dopustit, aby nás zase někdo napráskal a my se ocitli ve stejný situaci. Měli bychom totiž rovnou doživotí, nebo trest smrti.

Bejt zločincem, bejt zabijákem a bejt v gangu, to není pro každýho. Je to život, ve kterým musíte bejt neustále v pozoru. Musíte spát s otevřenýma očima, aby vás náhodou ve spánku nezabásli. Stačí jedna malá chybička a jste v prdeli. Nemáte šanci, pokud se bojíte, pokud máte byť jen sebemenší strach...

Tohle není pro každýho. Ale já si to zvolil.

Taky jsem za to později dost krutě zaplatil...

Zavřela jsem deník číslo dvě a povzdechla si. Mám z toho člověka tak hrozně moc zmatené myšlenky. Nejdřív je milý, pak zase zlý, pak zase vlastně milý...

Připadám si, jako bych seděla na takové té dětské houpačce na hřišti, kdy se houpu a jednou jsem dole a podruhé zase nahoře.

Nejvyšší je ten člověk vzadu, co do mě strká, abych se houpala víc a víc. Jednou mu vpadnu přímo no náruče a jindy jsem od něj hrozně daleko a snažím se seskočit...

Tak ráda bych už měla ve všem jasno. Jenomže to tak rychle nejde. Nemám tolik síly, abych přečetla víc kapitol za den. Nezdá se to, ale je to neskutečně vyčerpávající.

Na chvíli jsem si šla sednout ven na verandu a objala si rukama obě kolena. Dívala jsem se směrem k lesu a přemýšlela, co asi Nejvyšší dělá...

Z pohledu Netvora

,,Ona za tebou byla?'' zeptal jsem se překvapeně Nialla, kterej se tu před pár minutami náhodou zjevil s taškami plnými jídla. ,,Proč?'' Vlastně mi to došlo hned potom, co jsem se ho zeptal...

,,Myslím, že to víte, pane,'' zašeptal a sklopil pohled k zemi. ,,Já vám to nevyčítám. Fakticky ne. Já jenom... strašně blbě to nesu i po těch letech,'' dostal ze sebe a já si najednou přišel hrozně špatně... Jako ten největší hajzl a zmrd. Celá ta situace, co se tehdy odehrála, se mi vybavila.

,,Moc mě to mrzí. A omlouvám se. Myslím, že jsem se ti nikdy pořádně neomluvil. A je mi to líto,'' řekl jsem upřímně. ,,To, co bylo... to, jak jsem se choval, to, co si četl i před lety v těch deníkách, to už já nejsem. To všechno svinstvo jsem pohřbil, a teď za všechny ty sračky pykám,'' ujistil jsem ho a Niall s pevným výrazem v obličeji kývl. Nechtěl přede mnou brečet, poznal jsem to.

,,Vždycky budu s Vámi, pane. To přece víte,'' zareagoval tiše a podíval se mi na pár chvil do očí. Viděl jsem znovu toho malýho ustrašenýho kluka, kterej se bál i tmy. Ty modrý oči plný oddanosti ve mně dokázaly vzbudit dojem, že opravdu za něco ještě stojím. Ta věrná modř malýho Pinkyho...

,,To si piš, Nialle. Vždycky budeme parťáci,'' řekl jsem pevně a Niall se pousmál. Konečně jsem měl alespoň u jedný věci čistý svědomí.

Škoda, že těch věcí bylo nespočet...

┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼

♦ Vím, jsem hrozná :D Ale... škola a tak... njno, občas vypadnou nápady, to ve 'spisovatelské' branži už tak chodí :)

♦ Těším se na vaše komentáře <3