První rok v 'Pěti prstech'  si odsral Pinky. Bylo mu teprve patnáct a o životě věděl velký hovno.
Neměl rodiče, prachy, budoucnost... měl jen mě a tři další zmrdy, kteří se ho pokoušeli s tím životem seznámit.

Snažil se, to je fakt. Poslouchal mě na slovo a nikdy proti mě neřekl křivý slovo. Zastával pokaždý jen můj názor a nikdy nesouhlasil s nikým jiným. To, co jsem řekl já, bylo pro něj svatý.

A nemůžu si stěžovat. Bylo fajn mít Pinkyho při sobě, protože ke mně vzhlížel, jako bych byl bůh, nebo něco takovýho.

Ale i když jsem ho měl rád, tak jsem na něj nemohl dohlížet furt. Občas jsem mu dával věci zbytečně moc sežrat, nasral jsem se na něj a seřval ho. Nikdy jsem se mu vlastně neomluvil. A i tak stál při mně...

První rok jsme dělali jen malý krádeže. Nic velkolepýho, protože jsme se potřebovali teprve naučit spolupracovat, ale někdy v červnu jsme za sebou už zanechali první oběť...

Všechno bylo předem naplánovaný.

Jistý Paul Gromersby, majitel mnoha nemovitostí a pozemků, měl postavenou vilu v jedné z vilových čtvrtí Londýna.
Jeho ohromnej barák byl nejhonosnější v celý ulici. Bílej, čtyřpatrovej, s rozlehlou zahradou a zlatým zdobením.

Paul Gromersby odjel na pár dní do Německa kvůli obchodům a vila tak zůstala úplně prázdná. Pár nezbytnejch kamer, ostnatej drát a poplašný zařízení pro nás bylo hračkou.

Přišel s tím Louis a já na to den poté kývl.

Plán zněl jasně: Ukrást toho co nejvíc a nezanechat žádný stopy...

Center měl na starost všechny ty sračky, co nás mohly prozradit, Digit s Digitusem obstarat první dvě patra a já s Pinkym zase ty dvě horní.

Šlo to dobře.
Liam zablokoval všechny kamerový systémy v okruhu dvou kilometrů, dostal se do poplašnýho zařízení, který hned na to navždycky umlčel, a všechno kontroloval z naší bílý dodávky, která stála na druhý straně chodníku.

Zayn s Louisem to vzali zadním vchodem a já s Pinkym přes hlavní bránu.
Všude bylo ticho a jedinej zdroj světla byly naše malý baterky.

Pomocí šperháku jsem otevřel vchodové dveře a pak už jsme zmizeli v domě.
Zastavil jsem se ale hned u prahu a Pinkymu zatarasil cestu levou paží. Všude těsně u země byly vidět tenký červený proužky světla.
Poznal jsem, že se jedná o další poplašný zařízení v podobě laseru. Stačí jeden chybnej krok a všechno může bejt rázem v prdeli...

,,Liame? Je tu všude laser. Dej to kurva do prdele, nebo tam za chvíli budeme my!'' sykl jsem do vysílačky a Liam si otráveně povzdechl.

,,Maličkost, pane,'' odvětil a zaslechl jsem ťukání do počítačový klávesnice.

,,Hoho, tak ty si to hlídaj,'' poznamenal obdivně a zase začal něco ťukat.
Protočil jsem nad tím očima a škubl sebou, když jsem zaslechl nějaký zaštrachání.

Po chvíli ze zadního vchodu vešli dovnitř Louis se Zaynem. Jedním pohybem ruky jsem je uzemnil a oni nechápavě pozvedli obočí.
Ukázal jsem směrem na zem a Zayn to okamžitě pochopil. Pošeptal něco Louisovi a ten kývl.

,,Máš to už?!'' zasyčel jsem znovu do vysílačky a Liam po pár vteřinách pohotově přitakal.

,,Pohoda, šéfe. Můžete jít!'' Nato všechny červený čáry zmizely a já si oddechl.

Louise jsme nechali se Zaynem dole a sami s Pinkym jsme se přemístili do třetího patra.
Uvnitř to bylo přepychový. Samý starožitnosti, starý koberce, sochy, obrazy a všechno, co se dalo dost dobře a tučně trhnout.

Nejdřív jsme začali s pracovnou. Pinky bral cennosti a já se zaměřil na hledání trezoru. Opatrně jsem sundal všechny obrazy v místnosti, ale ani pod jedním jsem nic nenašel. Bylo logický, že ten slavnej Gromersby asi nebude přemejšlet jako všichni zbohatlíci ve filmech.

Pak jsem ale poposunul každou skříň, která byla v místnosti, a konečně za jednou knihovnou zahlídl lesk kovovejch dvířek.
Vlastní silou jsem celou knihovnu co nejtišeji odtáhnul a vtěsnal se do prostoru mezí jí a stěnou.

Trezor byl s mechanickým kombinačním zámkem, takže mi Liam pomoct nemohl.
Kupodivu jsem tyhle píčoviny taky zvládal otevřít hlavou a nepotřeboval jsem k tomu nutně velký páčidlo.

Stačil mi malej kapesní nožík, jehož čepel jsem zabodl do malý mezery okolo titěrnejch číslíček a odchlípl tak nepotřebný kolečko.
Vyskytl se mi pohled na celej ten mechanismus a mohl jsem tak poznat, která čísla jsou nejošoupanější, a tudíž nejpoužívanější.

097...

,,Co tu chcete? Zavolám policii!'' ozvalo se ode dveří a já se okamžitě otočil.
Ve dveřích stála žena ve středních letech, s tmavými vlasy a vráskami okolo očí od častýho mhouření.

,,Nějakej problém?'' zeptal se Liam do vysílačky.
Na sobě jsme měli kukly a černý oblečení, čili nás ta žena nemohla identifikovat, ale i tak se to dalo nazvat kurva že velkým problémem!

,,Je tu nějaká ženská!'' ucedil jsem a dával tak Liamovi za vinu, že to neohlídal.

,,Do prdele,'' zaklel a něco napsal do svýho notebooku. ,,Karen Lensfieldová, nejspíš,'' hlesl Liam. ,,Je to Gromersbyho domácí. Stará se o vilu, když je pryč,'' prozradil mi něco málo a já tiše zanadával.

,,Když budeš držet hubu, nic se ti nestane,'' pronesl jsem výhružně směrem k ní a z kapsy vytáhl svou spolehlivou Remingtonku. ,,Je ti to jasný?'' zeptal jsem se pro jistotu a ona zvedla v obraně ruce nad hlavu.

,,Nezabíjejte mě, prosím,'' vzlykla a vyděšeně kmitala pohledem mezi mou postavou a tou Pinkyho menší a drobnější.

,,Pane, co teď?'' zeptal se šeptem Pinky a já mu nařídil, aby vytáhl nůž, kterej měl u sebe místo pistole.

,,Hlídej ji!'' nařídil jsem mu a v jeho očích se odrazil strach. Neřešil jsem to a znovu se zaměřil na trezor.

097...

461...

,,Do prdele!'' křikl zničehonic Pinky a já k němu obrátil pohled. Něco tvrdýho dopadlo na zem a ženský hlas cosi zašeptal. Pinky se držel za hlavu a kousek od něj ležela malá starožitná soška.

,,Co si kurva myslíš, že děláš?!'' zvyšil jsem hlas a namířil na tu babu svou zbraň.
Ruce se jí třásly a po tvářích jí tekly horké slzy.
Pinky si stále třel hlavu, a když se na mě zase podíval, tvářil se provinile.

Najednou mi v hlavě cvaklo. Na jazyk se mi dostala slova, která jsem hned na to vypustil, a sám se sobě tím příkazem hnusil.

,,Zabij ji. Hned!'' křikl jsem směrem k němu a Pinky se vyděsil ještě víc.

,,Co kurva tolik řvete?!'' ozvalo se ode dveří a do místnosti vešel Zayn. Všiml si ženy postávající v rohu místnosti a obrátil pozornost na mě.

,,Říkám, abys ji do prdele odkrágloval!'' zahřměl jsem směrem k tomu patnáctiletýmu klukovi a stál si za tím rozhodnutím pevně.

,,Ne, prosím, nechte mě! Nic na Vás neřeknu. Nic-,''

,,Drž hubu!'' umlčel jsem ji ostře a ona ihned zklapla.

,,Já to udělám, ten malej čurák to nezvládne,'' ujal se slova Zayn a vytáhl svou příruční pistoli Glock třetí generace.

,,Ne, Digite, udělá to on,'' byl jsem neústupnej. Zayn pokrčil rameny a čekal. ,,Kurva dělej! Nejsi mezi náma jen tak náhodou!'' pokřikoval jsem po Pinkym a on mě prosil pohledem, ať to nedělám. ,,Zayne, trezor, poslední trojčíslí je 325,'' řekl jsem k Pákistáncovi, abych vše trochu urychlil.

Ten mlčky došel k trezoru a odemkl ho.

,,Nechte mě, prosím,'' naříkala pořád paní Lensfieldová.

,,Dělej,'' pronesl jsem už naposled na Pinkyho účet a on vypadal, že se co chvíli rozbrečí. ,,Viděla moc, práskne nás! Chceš skončit v pasťáku?'' Pinky zavrtěl hlavou a sklopil lesknoucí se pohled.

,,Nedokážu to,'' zašeptal, a to už jsem se nasral.

,,Když to neuděláš, letíš z Pěti prstů! Nadobro,''  sdělil jsem mu chladně a i Zayn se zastavil překvapeně v pohybu. Pak jen kývl směrem k Pinkymu a naházel do pytle všechno, co se v trezoru nacházelo.

Pinkyho moje poslední slova opravdu zasáhla a v ruce sevřel rukojeť nože. Zavřel na chvíli modré oči a pak se k paní Lensfieldové přiblížil. Ta zaječela a sepjala ruce těsně k sobě v modlícím se gestu.

,,Ne, prosím,'' brečela a i Pinkymu do očí vhrkly slzy. ,,Nedělejte to!'' Nebyl jsem za to na sebe pyšnej, ale musel jsem toho kluka naučit žít životem, jakým jsme tady žili všichni. Musel zchladnout stejně tak, jako jsem zvládnul zchladnout já, aby mezi nás zapadl.

Ta žena se tak třásla, že neměla ani sílu se bránit.
Donutil jsem ho k tomu, aby ji před mýma očima ubodal a nechal klesnout k zemi.
Ten bolestnej křik a Pinkyho vzlyky se mi vryly do paměti na dlouhou dobu, protože díky nim jsem si teprve uvědomil, co jsem to vlastně za kus hajzla.

Mohla to bejt máma od rodiny. Máma nějakýho malýho kluka nebo holčičky.
Byl jsem stejnej jako ty zmrdi, co mi zabili rodiče, sestru, Agathu...
A i tak jsem potom jen posbíral zbytek věcí a nakázal Pinkymu, ať jde. A on se jen choulil na zemi u louže krve, nahlas brečel a odmítal.

,,My nikdy nelitujeme toho, co uděláme, Pinky. To si odteď už napořád pamatuj,'' řekl jsem mírně a pomohl mu vstát. Nemohl se na mě tehdy ani podívat a skoro dva měsíce se mnou nepromluvil. Dával mi za vinu její smrt, ale mučil tím hlavně sám sebe...

Chodil pak tajně k hrobu paní Lensfieldové a hodiny jen čuměl na její zlatě psané iniciály. Občas zase přinesl kytku, zapálil svíčku nebo se pouze omlouval.

Nechápal jsem toho kluka dalších pár let, než mi došlo, že je pro život ve spolku až moc dobrej, správnej a mladej...
I tak ho neopustil a stál při mně za každou cenu.
Co se mu honí hlavou a proč mě po tom všem ještě uznává, to jsem nevěděl. Nikdy.
Ale v den, kdy se to stalo, jsem věděl, že mu dlužím ještě hodně...

Zaklapla jsem deník a rozdýchávala další nové odhalení. Předtím jsem se o 'Pinkyho' tak nezajímala, ale až teprve teď mi došlo, že ten vystrašený kluk je dospělý Niall z města, kterého jsem se ze začátku trochu bála. Působil chladně, odtažitě a nepřátelsky. Ale změnil ho Nejvyšší, nebyl takový vždycky.

Do háje! Tohle se přeci neděje. Tohle přeci nemůže být můj Nejvyšší. Ten, kterého jsem si tolik oblíbila, kterému jsem - pane bože, kterého jsem políbila!!!

Pitomá Lydie Butlerová!

Z pohledu Netvora

   Zaslechl jsem v lese nějaký hlasy. Bylo mi to divný, protože kromě Maličký a Nialla do lesů nikdo nechodil. Zavolal jsem si tedy psy, oblíkl si kabát a vyšel ven.
Do části lesa, kde jsem žil já, nepáchla cizí noha hezkou řádku let, takže o odhalení mýho obydlí jsem se nebál.

Vydal jsem se k mýtině, odkud se zvuky ozývaly, a schoval se mezi stromy. Na místě, kde jsem stál před několika dny s Maličkou a vedle nás ležel ten fialovlasej frajírek, stáli poldové a zapisovali si něco do malejch sešítků.
Kolem byly rozvěšený dvoubarevný pásky a opodál stála dodávka i s řidičem.

,,Jdeme,'' řekl jsem po pár minutách Scarovi a Dolorovi a oni mě tiše následovali.

Mířil jsem k zalesněnýmu kopci, z kterýho bylo vidět dolů do města a na široký okolí.

Hledají pachatele, kterej toho kluka zmrzačil?

Dám jim ho.

,,Scare,'' oslovil jsem černou dogu a Scar se na mě podíval svýma věrnýma psíma očima. Vyčkával, co mu řeknu, a zvedl tmavou hlavu. ,,Zavyj,'' přikázal jsem mu a on si trochu poodstoupil.
Když Scar zavyl, byl to silnej děsivej zvuk, z kterýho Vám šel mráz po zádech. Jako by ho vydával samotnej vlk.

Sklonil mohutnou hlavu, předními packami se opřel o kámen stojící opodál, a jak nejlépe mohl, tak můj příkaz splnil.

Dlouhý zavytí se táhlo hlubokými lesy až dolu do údolí.
Vracelo se ozvěnou zpět a dostalo se do ušních bubínků každýho policisty v lese.

I Lydia Butlerová zvedla překvapeně hlavu od deníku a zaposlouchala se do toho děsivého zvuku.

,,A už se sem nikdy nevracejte,'' zašeptal jsem si pro sebe a Scara pohladil spokojeně po hlavě.