Začít novej život, poznat nový lidi, to byl jeden z nejlepších kroků v mým životě. Nehodlal jsem se vysrat na Londýn jen kvůli tý hnusný děvce, fízlům, který byli na každým rohu a chystali se mě polapit, holce, co mi pojebala dětství, a ani kvůli sobě. Já jsem byl pán těhlech ulic. To mě se tu báli. Já byl jeden z nejmladších, kteří dokázali velký věci.

Přestalo se mi říkat Jaguár. Zakázal jsem to. Pro Rica jsem byl Eso furt, ale jakmile vzniklo ''Pět prstů'', stal jsem se jedině Vůdcem.

Pět prstů byl spolek, založenej mnou. Skládal se ze mě, Zayna Malika, Louise Tomlinsona, Liama Payneho a... škvrněte Horana, kterýmu bylo tehdy pouhejch patnáct.

Všech nás pět představovalo jednotlivej prst na ruce. Já byl palec. Ten hlavní. Začalo se mi říkat Nejvyšší, protože jsem vyčuhoval vždycky z davu a byl jsem z nich nejzkušenější.

Zayn byl ukazovák. Digit. Byl to vždycky sráč, ale do mýho spolku patřil. My všichni byli sráči, nebo aspoň jimi začínali bejt. Objevil jsem ho v jednom nechutným pajzlu a dal si s ním partičku karet. Zaujal mě jeho přístup k životu. Bylo mu jedno, co se stane ostatním, ale on sám musí bejt v suchu. Přesně tenhle přístup jsem potřeboval. Tehdy jsem netušil, jak mi to ještě posere život.

Louis byl prsteník. Digitus. Se Zaynem pekli od začátku spolu. V tom pajzlu byli společně a společně taky nastoupili do mýho spolku. Většinou jsem jim dával stejný úkoly, protože jim to spolu šlo rychlejc. Moc v lásce jsem je teda neměl, ale řekl jsem si, že v týmu musí bejt respekt, a tak jsem se k nim i s respektem choval.

Prostředník, Center, byl Liam. To byl vždycky super parťák. Nehrál ani na jednu stranu, takže od něho jsem žádnou sviňárnu nečekal. Byl machr přes technologie, naboural se do všech těch píčovin a hlavně držel hubu, když jsem to potřeboval. Vyhodili ho z jedný společnosti, jejíž jméno si fakt nepamatuju, opustila ho přítelkyně a jediný, po čem toužil, byly prachy. Ty jsem mu poskytl výměnou za to, že bude pracovat pro mě.

A pak tu byl Niall. Nikdo mu tak ale nikdy neřekl. Pro nás to byl prostě Pinky. Nejmenší. Nejmladší. Nejposranější. Malíček.
Nabral jsem ho jednou u dálnice. Nechtělo se mi dělat nějaky pojebaný dobrý skutky, ale ten náctiletej zmrd vypadal fakt špatně. Zemřeli mu rodiče a já cejtil nějakou zkurvenou povinnost mu z toho pomoct. Připomínal mi mě. Tehdy před lety, kdy jsem měl jen Miu a toulal jsem se ulicema, abych nás uživil.
I když mu bylo pouhejch patnáct, rozhodl se k nám přidat. Potřebovali jsme nějakou slabinu týmu, protože by to jinak nebyl ten pravej pouliční gang, kdyby v něm nebyl zkurvysyn, co to vždycky zesere.
Popravdě... měl jsem ho ze všech nejradši. Ani nevím proč, říkat jsem mu to nikdy nechtěl, ale... měl jsem ho rád. Věděl jsem totiž, že on jedinej, mě nikdy nepodrazí.

A tak to začalo. Život v Pěti prstech. Když se o novým spolku doslechlo okolí, začalo se šuškat, že nás brzo chytí, protože jsme nováčci. Vlastně nás nechytili nikdy. Pět let jsme kradli, zabíjeli a jednoduše ničili životy obyvatelstvu Londýna. Nevadilo mi to. Bavilo mě mít moc nad všema těma lidma.

Těch pět let si každej člen vyžral svůj rok. Těch pět let vtisknu sem. Do další etapy mýho nedobrýho života.

Zaklapla jsem prozatím knihu a povzdechla si. Čím dál tím víc sprostých slov a víc špatností. Teď už se neměl komu mstít a i tak působil lidem bolest, jen pro své potěšení.
Nevím, jestli se to dá považovat za sadismus, ale rozhodně na mě tak Nejvyšší působí. Mám ho plnou hlavu, proboha!

Nevím, co mě to popadlo, ale musela jsem se zastavit za Erikem. Nesla jsem na tom vinu, tak mi to aspoň připadalo, a já se potřebovala ujistit, že je na tom Erik lépe a že se cítí být v pohodě. Což asi po takové události nepůjde hned.

Zavolala jsem Arthurovi, jestli by mě nemohl vyzvednout, že bychom tam jeli společně. Byl překvapený, ale vyhověl mi. Přišel s pěti minutovým zpožděním, ale s mléčnou čokoládou a s kafem v termosce. V autě jsme to do sebe hodili a trochu nás to probudilo.

Cestou jsme si povídali o rodičích. Jaký názor máme na to, že by ti dva byli spolu a my se tak stali nevlastními sourozenci. Arthur se po téhle zmínce ošil a okamžitě to zavrhl, což mě trochu zklamalo. Přála bych si mít bratra, ale nahlas jsem to neříkala.

,,Půjdeš se mnou pak na jedno speciální místo?'' zeptal se mě zničehonic a já ihned kývla. Byla jsem zvědavá a doufala jsem, že mě to aspoň trochu odreaguje.

Dojeli jsme k nemocnici a mně se najednou udělalo nevolno. Modlila jsem se, aby si Erik na nic nevzpomněl a já tak nemusela zapírat. Na sobě jsem svou nervozitu nedávala znát, ale uvnitř mě to řvalo, ať se otočím a zdrhám pryč. Třeba k Nejvyššímu, to je jedno...

Zápach desinfekce, pacientů a starých obvazů mě udeřil do nosu. V krku se mi utvořil knedlík a začalo mě bolet břicho, jakmile jsem před Erikovým nemocničním pokojem spatřila policisty. Povídali si s nějakou ženou ve středních letech a tvářili se vážně. Arthur si vedle mě povzdechl a já k němu zvedla vystrašený pohled.

,,To je Erikova máma. Erik to nechtěl řešit s fízlama, ale jeho máma si nedala říct. Do prdele!'' zaklel Arthur a já s ním v duchu souhlasila. ,,Neboj se, Lydie. Jsou to jen čmuchalové,'' snažil se mě uklidnit, ale i tak mi bylo na omdlení.

,,Hallo,'' pozdravil je norsky Arthur.

,,Dobrý den,'' zopakovala jsem ve svém rodném jazyce, protože jsem nechtěla být neslušná.

,,Er du?'' otázala se Erikova maminka a já nakrčila obočí.

,,Snakker ikke norsk, men engelsk,'' vložil se do toho Arthur. ,,Det er fra California,'' doplnil se a já rozeznala jen název svého bývalého domova.

,,Aha, to jste vy,'' rozzářila se ta paní. ,,Ta dívka, co mi zachránila syna. Prý jste se zachovala ohromně statečně, moc Vám za to děkuju,'' spustila na mě plynulou angličtinou a já se stačila jen usmát, než si mě stranou vzali dva policisté.
Arthur se na ně zamračil a chtěl něco namítat, ale zaměstnal ho ihned další a já ho tak ztratila z dohledu.

,,Mluvíte prý anglicky, že?'' otázal se mě se silným norským přízvukem ten starší. Kývla jsem a on se podíval do malého notýsku ve své ruce. ,,Jde o to, že jste u zraněného byla jako první. Neviděla jste něco podezřelého?'' zeptal se rovnou vážným hlasem a já na sucho polkla. Mám mu lhát? Policistovi?
Docela dlouhou dobu jsem mlčela, protože jsem zvažovala situaci, ale policista byl zjevně netrpělivý a chtěl to celé urychlit. ,,Podívejte se, slečno...,'' umlčel se a čekal, až ho doplním.

,,Butlerová,'' sklopila jsem pohled ke svým dlaním a znovu polkla.

,,Už jste dost velká na to, abyste pochopila, jak vážná věc se tu před pár dny udála. Něco je v těch lesích. Něco, kvůli čemu záhadně zmizeli dva muži. O tom jste asi neslyšela. Teď se to něco pokusilo zabít i mladého kluka, pokud něco víte, řekněte to teď.''

Věděli i o těch mužích, co mě ten večer během večírku obtěžovali. Mohla jsem to tušit. Je to malé město.

Měla jsem dvě možnosti, říct jim všechno, jak vím o těch dvou chlápcích, jak jsem viděla dva velké černé psy, mohla jsem jim říct všechno o Nejvyšším. Mohla jsem jim dát deník, kde bylo důkazem, že zabil mnoho lidí. Mohla jsem mu jednoduše vrazit kudlu do zad a žít život normální náctiletý holky jako většina holek v mým věku.

Ale já to nedokázala, a tak jsem zvolila možnost číslo dvě. Zapírat.

,,Nic jsem neviděla. Když jsem tam přišla, už ležel na zemi a všude bylo moc krve. Mrzí mě, že vám lépe nepomůžu,'' řekla jsem přesvědčivě, aniž bych s ním narušila oční kontakt.

,,No, dobře,'' povzdechl si ten starší a otočil se na svého kolegu. , Ønsker du å spørre om noe?'' položil mu otázku a on zavrtěl hlavou. Později jsem zjistila, že to znamená, jestli se mě na něco nechce zeptat. Byla jsem vděčná, že ne.

Pak jsem šla konečně navštívit Erika. Usmíval se, ale vypadal unaveně a fialové vlasy měl matné a zplihlé. Oba nás potěšeně uvítal a já i Arthur jsme si sedli z každé strany postele. Povídali jsme si o tom, jak mu je, ale já neustále bloudila pohledem k jeho zahalené noze. Erik se zdál být v pohodě. Rozhodně víc než já, nebo jeho matka. Tak proč jsem se cítila pořád tak provinile?

Rozloučili jsme se s ním asi po hodině a pak odtamtud konečně vypadli. Tiše jsem si oddechla, jako bych splnila nějaký těžký domácí úkol, a nastoupila do auta.

,,Tak, a teď to speciální místo,'' vydechl Arthur a nastartoval. Vyjel směrem k místům, kde se nacházel železniční most, ten však minul a zastavil pod jiným, ještě větším, jenž stál na mohutných sloupcích uprostřed města.

Vystoupili jsme a Arthur mě vzal za ruku. Táhl mě k nedalekým schodům se zrezivělým zábradlím a já ho po nich následovala nahoru. Vyšli jsme až na samotný most, z kterého byl ohromný výhled na rozlehlé město.

Šli jsme ke kraji, protože na mostě jezdila auta a chodníky tu byly hrozně úzké. Arthur došel k zábradlí a shlédl odtamtud dolů. Když jsem to po něm zopakovala, udělalo se mi akorát nevolno.

,,To je most sebevrahů, ročně se tu zabije přibližně sto dvacet lidí,'' sdělil mi posmutněle po několika minutách mlčení. Všimnu si červených zámečků hustě přidělaných na zábradlí a zamračím se. ,,A tohle, to jsou zámky, který sem lidé dávají za oběti. Červený jsou proto, aby se odlišily od těch, které sem občas dávají zamilovaný páry.'' Kývnu a přejedu prsty po červeném houfu.

,,Proč tomu město nějak nezabrání?'' pohlédnu na něj v naději, že mi o tom řekne něco víc.

,,Pokoušelo se o to. Mnohokrát. Stavěly se tu vyšší ploty s ostnatými dráty, ale i tak to lidem nezabránilo v tom to udělat. Vždycky si našli cestu ke smrti,'' mluvil tišeji a já naklonila hlavu do strany.

,,Mluvíš konkrétně?'' šeptala jsem. Bála jsem se, že ho vyplaším, protože mi najednou přišel hrozně malý a bezbranný.

,,Jo,'' odtušil. ,,Měl jsem holku. Krásnou holku. Troufnu si říct, že nejhezčí z celýho posranýho Norska. Měla úžasnou postavu, krásnej obličej a její smích... Nádhera.
Chodila na školu, kde se jí ale posmívali za to, jak vypadá. Říkali jí, že je tlustá. Neustále jí dávali najevo, jak nedokonalá je, což nebyla vůbec pravda. Byla nádherná a říkal jsem jí to furt, aby mi věřila.
Netušil jsem, jak moc ji táhnou ke dnu. Jak moc jí ubližujou. Den předtím, než skočila, mi napsala něco jako dopis na rozloučenou. Že mě miluje, že se omlouvá, ale že to jinak nejde. Rok jsem chodil na tohle místo a přemejšlel, co jsem mohl udělat jinak. Nebejt mejch přátel, asi bych to nezvládl.'' Vyslechla jsem si celý smysl toho, proč tu vlastně jsme, a pochopila jsem, že to Arthur neměl v životě vůbec lehký. Smrt táty a teď tohle. ,,Dneska je to přesně rok, víš? Rok od toho, co se to stalo,'' vysvětlil a v očích se mu zaleskly slzy. Na nic jsem se ho neptala a objala ho. Po chvíli kolem mě ovinul své paže a rozvzlykal se jako malý chlapec, kterému se stýská po mamince.

Chápala jsem ho. Tolik jsem ho chápala.

Stála jsem na špičkách a hladila ho po blonďatých vlasech. Cítila jsem, jak se mi jeho slzy vsakují do halenky, ale neřešila jsem to. Teď mě potřeboval a nějaký mokrý kus oblečení mi byl jedno.

,,Víš, Arthure. Já neumím moc utěšovat lidi, ale jedno mi je z tvýho vyprávění jasný. Miloval - miluješ tu holku natolik, že si nedokážeš připustit, že to udělala sama od sebe. Že si to nemohl ovlivnit. Nemohl si za to ty. Ani ona. Mohli za to ti, co ji k tomu dohnali, jasný? Nesmíš si to dávat za vinu!'' přesvědčuju ho a nepřestávám jej prohrabovat v jemných pramenech. ,,Byl si to světlo v jejím životě, víš? To, co jí dodávalo energii a pro co ráno ráda vstávala!'' Arthur se odtáhne a zahledí se mi vážně do očí.

,,Připomínáš mi ji. Přesně tohle mi totiž furt opakovala,'' zašeptá a já se pousměju.

,,Vidíš. Nechtěla by, aby ses trápil a už vůbec ne vinil z něčeho takového.'' Jako malýmu klukovi mu otřu oči a podám kapesník. ,,Dal si jí sem zámeček?'' zeptám se a on místo toho, aby odpověděl, ukáže na jeden z mnoha, který má tvar srdce. Aspoň tím se odlišuje. ,,Děkuju za to, že si byl ke mně upřímný a tohle mi ukázal. Moc to pro mě znamená,'' řeknu mu tiše, aby to slyšel jenom on, a Arthur se usměje.

,,Jsi jedna z mála, komu věřím, Lydie. To proto.''

┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼

♦ Tak jo, krátká část, já vím... Ale... Jak jsem se vrátila z tábora, hrozně jsem chtěla psát, jenomže jsem nemohla udržet pozornost, nevím, nějak se mi to nedařilo... A tenhle týden byl pro mě opravdu náročný, protože jsem začala chodit na novou školu a snažila jsem se adaptovat. Ještě to není úplně slavný, ale příští pondělí je seznamovací kurz, tak doufám, že to bude lepší...

♦ Buďte trpěliví, prosím... Budu se snažit, aby ty kapitoly stály za to, ale už jsem větší a mám proto víc starostí, děkuju <3