Z pohledu autora

Policejní dodávka zaparkovala před stanicí a z vozidla vystoupili čtyři policisté. Ten nejstarší se mračil a mladší, kráčíc vedle něj, se tvářil nechápavě.

,,Pane! Proč jsme odjeli? Byl to jen vlk,'' dotazoval se mladík svým rodným norským jazykem a poručík ho umlčel jedním pohybem své pravé ruky.

,,O to ať se postará někdo jiný. My řešíme zločiny, ne napadení zvířetem. Můžete zavolat ochránce přírody, útulek, je mi to jedno. Ale šťourat se v tom nebudu,'' odbyl ho a zmizel ve dveřích stanice.

,,To to necháte jen tak být?!'' zavolal ještě za ním.

,,Ano!'' odvětil jednoduše poručík a mladý policista si povzdechl.

,,Budu si to asi muset vyřešit sám,'' zašeptal a zamířil do své kanceláře.

Z pohledu Lydie

Zaslechla jsem pronikavé psí zavytí. Musel to být jeden ze psů Nejvyššího. Už dříve jsem to vytí totiž slyšela a sváděla jsem to na vlky. Ale vlci tu nebyli. Nejvyšší to přeci říkal... Nebo ne?

Nemohla jsem teď zůstávat doma. Potřebovala jsem na vzduch, do města, za Niallem...

Ano... Za Niallem...

Potřebovala jsem toho blonďatého muže vidět znovu. Podívat se na něj úplně z jiného pohledu než předtím. Musela jsem se ujistit, že v sobě stále má kousek toho dobrého kluka. Vždyť i Nejvyšší byl v jádru určitě dobrý člověk... Kdyby ne, v tom lese by mě tehdy nechal, abych se o sebe postarala sama.

Zavolala jsem tátovi, že jdu na chvíli do města, a pak se rozhodla jet na Glansovi. Lesy tu byly všude, takže jsem to mohla vzít jedním dolů do údolí. Navíc ten krasavec potřeboval zase trochu provětrat.

Osedlala jsem si ho, vzala si jezdecké kalhoty a holínky a vyrazila. Už jsem to tu jakž takž znala, takže jsem věděla, jakou cestou lesem se dostanu do města.

Glans spokojeně ržál a klusal lesem podél silnice. Rozhlížela jsem se okolo a ztuhla jsem v sedle, jakmile jsem si všimla několika policejních pásek, které rámovaly okruh lesa a mizely někde v hloubi.

I tak jsem jela dál a modlila se za to, aby ho policisté nenašli. Mohli by se dozvědět o těch vraždách, které spáchal...

Dojela jsem do města, seskočila z Glanse a přivázala ho k malému dubu uprostřed náměstí. Zašátrala jsem v kapse a do tlamy mu strčila dvě kostky cukru.

,,Počkej tu na mě,'' šeptla jsem a on jednou mrkl, až se mu dlouhé řasy zavlnily, aby mě ujistil, že bude v pořádku.

Zamířila jsem k malému antikvariátu, kde za pultem už seděla usmívající se Rose. Pozdravila jsem ji a ona se na povel rozzářila jako sluníčko.

,,Lydie, ráda tě zase vidím,'' přivítala mě vesele a já k ní došla. Měla na sobě květovaný růžový svetr a velké kulaté brýle. ,,Už ti došlo čtení?'' zeptala se ihned a já si v duchu pomyslela, že momentálně mám čtení opravdu dost.

,,Ne, to ne. Čtení mám habaděj,'' odvětila jsem a dodala na vysvětlenou: ,,Přišla jsem za Niallem, mohla bych ho vidět?'' otázala jsem se váhavě a ona se zatvářila překvapeně, pak se jí ale tvář opět rozjasnila a ona vztyčila jeden prst na znamení, ať vydržím. Zmizela za vybledlým závěsem a několik minut jsem zůstala v místnosti s knížkami sama.

Pak se vynořila mužská středně vysoká postava s blonďatými vlasy a zamračeným výrazem ve tváři. Sjel mě udiveným pohledem a zastavil se na vyřezávaném medailonku, který mi visel na krku. Musel poznat okamžitě, že je od Nejvyššího, protože si pro sebe povzdechl. Rose nás nechala osamotě a já měla možnost si s Niallem promluvit.

,,Lydie,'' oslovil mě na pozdrav a já to po něm zopakovala. ,,Děje se něco?''

,,Ne,'' odpověděla jsem hned. ,,Tedy vlastně... ano,'' přiznala jsem a dlouze se na něj zadívala. ,,Čtu druhý deník,'' sdělila jsem mu, abych vysvětlila svůj náhlý příchod.

,,Hádám, že si už přečetla část o mně,'' reagoval a snažil se mluvit nezaujatě. Nešlo mu to.

,,Ano,'' hlesla jsem. ,,A neznamená to, že s tím končím. Že to vzdávám jak s deníky, tak i s Nejvyšším, ale... do háje, tohle přeci nemůže být on!'' Rozhodila jsem rukama a v hlase se mi odráželo zklamání. ,,Jak to mohl dopustit, Pinky?'' vypadlo ze mě a až teprve poté jsem si uvědomila, že bych mu tak říkat neměla. Niall to však přešel chabým úsměvem.

,,Nejvyšší měl krutý dětství, to víš. Všichni mu vždycky srali na hlavu. Pokoušeli se mu ničit život. Od Shelly, po Beccu a spousty dalších... To člověka změní k nepoznání. To proto to udělal. Protože už neměl city, neměl prakticky srdce a byl tak hrozně chladnej, že dokázal přimět i patnáctiletýho vystrašenýho kluka zabít nevinnou hospodyni!'' začal Niall a díval se někam za mě. ,,Přestal sem mu to vyčítat tehdy, kdy mi došlo, čím si prošel. A trvalo to dlouhou dobu, několik let...'' Opřel se o pult a svěsil hlavu. ,,Není den, kdy si nevybavím ten zoufalej pohled Karen Lensfieldový. Není den, kdy bych nelitoval toho, co sem udělal, ať už mi Nejvyšší nakecal cokoli. Já do Pěti prstů nepatřil. Věděli to všichni. Ale patřil sem k Vůdci, a to znamenalo zůstat v tom podělaným spolku.'' Znovu se na mě podíval a oči se mu zaleskly. ,,Pak už sem nikdy nikoho nezabil. Buď to Nejvyšší udělal za mě, anebo sem toho člověka nechal bejt,'' zakončil svůj menší proslov a já si ústa přikryla hřbetem ruky.

,,Moc mě to mrzí,'' zašeptala jsem, protože mi bylo jasné, že tohle přesně on potřebuje slyšet. ,,Moc mě mrzí, že sis tímhle vším musel projít, Nialle,'' pokračovala jsem skoro neslyšně. Nikdy mu to nikdo neřekl. Nelitoval ho. Nesoucítil s ním... Ne... Dusil to v sobě celých čtrnáct let. ,,Ale nesmíš se k té události vracet s tím, že by ses rozhodl jinak. Byl jsi sám. Neměl si prakticky nic a Nejvyšší byl tvoje opora. Ani já  bych se nezachovala jinak,'' ujistila jsem ho, a to ho dostalo ze všeho nejvíc.

,,Děkuju,'' hlesl a z pravého koutku oka se mu svezla jedna malá slza. Dopadla na podlahu a Niall se na mě usmál. ,,Moc ti děkuju, žes to řekla.'' Přikývl a předloktím si zakryl část obličeje. Nevím, co mě to popadlo, ale překonala jsem mezi námi tu krátkou vzdálenost a obmotala mu okolo krku ruce. Objala jsem ho a Niall mi položil hlavu na rameno, jako by mu bylo znovu patnáct a on se potřeboval před mamkou vybrečet. Hladila jsem ho po hlavě a on mi tiše vzlykal do bavlněného svetru.

Myslela jsem v tu chvíli právě na Nejvyššího. Na to, jaký byl a jaký je teď. Chovala jsem se, jako by mi mělo být skoro třicet, a ne sedmnáct. Asi jsem se za tu dobu, co se mnou máma nebyla, naučila pomáhat okolí. Naučila jsem se být silná, být statečná a vytrvat ve věcech, které se zdají být beznadějné. A to jen díky tomu, že jsem ztratila člověka, na kterém mi na světě záleželo nejvíc...

┼

A pak přišel druhej rok. Digitusův...

Moc jsem Louise nemusel. Nechával se snadno ovlivnit Zaynem a ať se dělo cokoli, byl s ním. Neměl vlastní hlavu, ale blbej nebyl. Kdyby nebylo Zayna, mohl to bejt i fajn parťák. Ten zmrd ho ale bohužel moc zmanipuloval.

Druhej rok už nás Londýn dobře znal. Vytrvali jsme a nehodlali jsme přestat. Podnikali jsme malý krádeže, vyhrávali balíky peněz v pokeru a sem tam někoho odstřelili. Co se týkalo Pinkyho, toho jsem nechával v tomhle ohledu bejt. Vypadalo to, že se s tím vyrovnal, ale jestli mi odpustil, to jsem nevěděl. Nechápal jsem, že mi na jeho odpuštění bude tolik záležet.

Ten rok se otevíralo nový zlatnictví na Oxford Street. Tolik šperků pohromadě se ještě nevidělo. Řekli jsme si, že to zkusíme, protože představa tolika prachů se nám líbila. Vždycky jsme toužili mít víc a víc, i když už jsme měli vlastně dost.

Plánovali jsme to měsíc dopředu, protože Oxford Street byla přeci jen dost rušná ulice. Šlo o to zrušit všechno, co by nás mohlo prozradit. Všechna sledovací zařízení. Všechny alarmy. Všechny svědky...

Takže jsme to uskutečnili přesně ráno 25. prosince. Ulice byly zasněžený a naše dodávka byla v bílým sněhu sotva vidět. Oblíkli jsme se do civilu a do kapes si zastrkali nože, pistole a rukavice. Většina lidí byla doma, až na prodavačku, která ve svátek pracovala.

O té jsme samozřejmě věděli. Byla součástí plánu, protože nebylo tenkrát tak častý, aby se vykrádalo za bílýho dne. Nikoho by totiž nenapadlo, že ráno, kdy se rozbalují dárky, bude někdo vykrádat zlatnictví v nefrekventovanější ulici v Londýně.

Ale my jsme to uskutečnili.

A šlo to dobře.

Vešli jsme postupně každej do obchodu, jako bychom byli normální zákazníci. První vešel Pinky. Ten si začal prohlížet regál s náušnicemi. Po několika minutách vešel Zayn s Louisem, ty zaujaly náhrdelníky, a nakonec já. Center seděl v dodávce a všechno sledoval přes počítač.

Já se ujal místa přímo u pultu a začal si povídat s mladou prodavačkou. Namluvil jsem jí, že chci svou přítelkyni požádat o ruku a hledám vhodný prstýnek. Celá se rozzářila a ochotně vyndala všechny snubáky na skleněnou desku. Pinky hlídal dveře a nenápadně otočil cedulku z 'OTEVŘENO' na 'ZAVŘENO'.

Já nahmatal v kapse svou Remingtonku, a když se prodavačka skláněla pro další sadu prstenů, vytáhl jsem ji.

Zvedla pohled a já jí přiložil hlaveň ke spánku.

,,Tak, zlato, a teď drž hezky pysk, abychom to tu mohli všechno postupně vzít, a nic se ti nestane,'' zašeptal jsem a ona šokovaně otevřela ústa i oči dokořán. Chudinka ještě netušila, že jí lžu.

,,Ne-,''

,,Pst!'' utišil jsem ji a těm třem naznačil, ať začnou.

Center hlídal ulice. Kamerové záznamy byly přerušeny ve chvíli, kdy jsme vešli do obchodu, takže důkazy o tom, že jsme to byli my, nikdo neměl.

Všechno, co bylo v kase, u pultu, nebo na něm, jsem naházel do kapes u bundy a nepřestával mladou prodávající kontrolovat. Neměla se kupodivu k ničemu, ale bylo evidentní, že dnešek nebude její štastnej den. Nemohli jsme po sobě zanechat přece svědky.

Nařídil jsem Louisovi, ať ji hlídá, zatímco jsem s ostatníma nanosil ukradený zboží do dodávky, která stála přímo před obchodem. Všechno šlo jako po másle. Měsíční plán se vydařil. Nikdo o nás nevěděl.

Užuž to vypadalo, že nás fízlové ani nenavštíví, když se ozvaly policejní sirény přímo v Oxford Street.

,,Co to kurva?!'' křikl jsem do sluchátka, abych na to upozornil Liama, a on to taky nechápal.

Podíval jsem se na tu prodavačku a rychle k ní došel. Louis vypadal zmateně, ale mně okamžitě došlo, co se stalo.

Všiml jsem si, že ta ženská v ruce svírá mobilní telefon, kterej musela v rychlosti sebrat někde z pod pultu, když Louis nedával pozor. Někomu poslala SMSku, a ten někdo zavolal poldy.

,,Ty kreténe! Cos dělal?! Měls ji hlídat!'' zařval jsem na něj a Louis se vyděšeně přikrčil.

,,Já-Já jsem asi chvíli nedával pozor. Pardon, Nejvyšší, já-',' Utnul jsem ho, protože jsme neměli času nazbyt. Věděl jsem, že si to ale pěkně odsere.

,,Nechte mě jít, prosím,'' vzlykla ta prodavačka a já se malinko pousmál.

,,Sorry, lásko. Já za sebou zásadně nezanechávám důkazy.'' Zmáčkl jsem spoušť a její drobná postava se sesula k zemi.

Měli jsme jen několik vteřin na to, vypadnout z obchodu a ujet fízlům z dohledu.

Přesně si pamatuju moment, kdy Center nastartoval a šlápl na plyn. Policejní houkačky už byly na dohled a zadním okýnkem jsme pozorovali, jak parkují před zlatnictvím.

Ujížděli jsme jim s tím, že nás mohli v pohodě chytit, ale protože ty poldové byli úplně vymaštění a nevšimli si nás, vyvázli jsme živí, zdraví a nezatknutí. A taky se spoustou zlata...

Center nás dovezl bezpečně domů. Bydleli jsme v podzemí, kde to vypadalo jako v přepychový vile. Zřídili jsme to kvůli poldům, protože by je přece nenapadlo hledat u skládky velkej železnej poklop, kterej vedl tmavým tunelem do malý chodby, kde navazoval další poklop.
Ten vedl do průchodu, kde už byly dveře, který vedly do haly. V hale bylo několik dalších vchodů do jednotlivejch místností. Všechno bylo zaheslovaný díky Liamovi, takže se dovnitř nemohl dostat nikdo, kdo by znal heslo. Čili ani chlupatý...

Jakmile jsme tedy dojeli do našeho podzemního sídla, řekl jsem všem, kromě Louise, ať odejdou. Poslechli mě, až na Zayna.

Ten si umínil, že se na všechno, co budu dělat, se chce dívat, ale že mi do toho nebude nijak vstupovat. Na to jsem mu kývnul.

,,Víš, co by se stalo, kdyby nás ty poldové kvůli tvojí nepozornosti chytli?'' zeptal jsem se Louise klidně a mohl slyšet, jak hlasitě polkl.

,,Šli bysme do basy,'' odpověděl mi a hlas se mu zachvěl.

,,Přesně,'' souhlasil jsem. ,,A kolik si asi tak myslíš, že bysme dostali, co?'' ptal jsem se dál, ale nijak na sobě nedal znát, že jsem naštvanej.

,,Hodně, protože jsme Pět prstů,'' odvětil opět a tentokrát se podíval zoufale na Zayna. Prosil ho pohledem o pomoc, ale ten jen stál a ruce měl založený na prsou.

,,Ták,'' reagoval jsem a vyhrnoval si pomalu rukávy. Odhaloval jsem tak velké množství tetování a pletence vystouplých žil z posilování a tahání těžkých věcí. ,,A víš, co dělám těm, co mě neposlouchaj?'' zeptal jsem se ho a zase ruce volně svěsil podél těla.

,,Nejvyšší, já jsem se opravdu nedíval jen několik vteřin. Poslouchal jsem tě, opravdu,'' začal panikařit a já se jen jemně usmál.

,,Já vím, ale do příště chci, aby se to už nestalo. A nejlepší způsob, jak ti to vtlouct do hlavy, je trest, Louisi, chápeš?''

Než to Digitus stačil zpracovat, podrazil jsem mu nohy a on se svalil k zemi a sykl bolestí, protože hlavou narazil na chodník.

Nedal jsem mu ani šanci se vzpamatovat a pořádně ho zbil. Tolik, že už si to opravdu důkladně zapamatoval.

Všichni se koukali, věděl jsem to, protože se po chvíli to plechový víko otevřelo a Center s Pinkym to celý sledovali, stejně jako Zayn. Nezarazil mě, což mě kupodivu překvapilo. Myslel jsem, že mu na Louisovi fakt záleží. A kdyby chtěl, mohl by mě zastavit. Aspoň bych v něm viděl oporu, nebo statečnost...

Ale Zayn byl svině. Vždycky. Proto mě nechal pokračovat.

Mlátil a kopal jsem do Louise dlouho, ale věděl jsem, kdy přestat. Nechtěl jsem přijít o člena, jen ho potrestat.

Kvůli tomu, co provedl, jsme taky mohli skončit za mřížema. A já fakt netoužil po tom do životně vykonávat prospěšný práce, dělit se o celu s nějakým teploušem a žrát ty nejhorší možný blafy.

Zlomil jsem mu ruku, způsobil lehkej otřes mozku, zpřelámal pár žeber a připravil ho o pravou ledvinu.

Nikdy mi to nevyčetl. Nikdy.

Naopak. Uznával mě za to, že jsem mu otevřel oči a naučil ho nedělat zbytečný chyby. Od toho momentu už nikdy nic nezvoral.

A možná mě v duchu nenáviděl, ale nikdy se mi nepomstil. Prostě se jen nechal strhnout Zaynem.

Takže to byl další rok, kdy jsme svoje hříchy nechali kolovat Londýnem, kterej se nás den ode dne bál víc a víc.

Byli jsme nesmrtelný, dokud jsme nepřestali spolupracovat...

┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼

♦ Ahoj, je tu zase kapitolka, radujme se! :D Mně přijde, že tenhle příběh je takovej... jako za odměnu, nebo nevím, jak to popsat. Že má kapitoly jen výjimečně a že roste popularitou asi nejrychleji :D!

♦ Každopádně, kdo neslyšel o nové story, mrkněte se. 'Theo a Já' :))