Seděli jsme v nemocnici za městem, v rukách každý třímal kelímek s levným kafem z automatu a já se snažila přes Arthurův mobil dovolat tátovi. Nezvedal mi to, takže jsem Arthurovi mobil vrátila a povzdechla si. Erik byl na sále a my se za něj modlili. Protože... i když to byla jeho vlastní chyba, nohou za to zaplatit nemusel.

Najednou se otevřely dveře od sálů, do kterých před pár hodinami vběhli doktoři i s Erikem na lehátku, a k nám kráčel malý buclatý doktor s pleškou a starostlivým výrazem ve tváři. Na povel jsme všichni vstali a pozdravili ho.

,,Din venn Erik Kalberg er etter en vellykket operasjon. Han mistet sin kalv muskler, men vi erstatte den med en kunstig en. Kan jeg spørre, hva har skjedd?'' začal mluvit norsky a já párkrát zamrkala, protože se přitom díval na mě.

,,Omlouvám se, nemluvím norsky. Jsem z Ameriky,'' odvětila jsem zmateně a natáhla k němu ruku. ,,Lydia Butlerová.'' Potřásla jsem si s ním a on si prohlédl dalších šest postav vedle mě.

,,Těší mě. Anglicky umím, takže Vám to přeložím.
Váš přítel Erik Kalberg je po úspěšné operaci. Zaměnili jsme mu poškozený lýtkový sval za umělý, protože ten jeho byl jednoduše nepoužitelný. Chtěl bych vědět, co se stalo,'' shrnul to a já znejistěla. Ostatní čekali, co řeknu, protože oni sami se k řeči neměli. Přitom by měli mluvit oni, protože pochází odsud, Erik je hlavně jejich přítel a jsou tu rozhodně dýl než já.

,,Muselo ho napadnout nějaké zvíře. Když jsem k němu přišla, už se svíjel na zemi,'' řekla jsem jen částečnou pravdu a doktor přikývl.

,,Myslel jsem si to, na noze měl totiž otisky zubů. Musela to být docela šelma. Každopádně jste se zachovala statečně, slyšel jsem, že jste vše zvládla s přehledem.'' Poplácal mě po rameni a já se jen letmo usmála.
Nebylo to jednoduché, musela jsem postupovat podle pokynů té ženské na druhé straně telefonu a snažila se nějak zastavit krvácení. Málem jsem přitom vrhla a Arthur s ostatními na tom nebyli líp. Vlastně byli úplně k ničemu, protože mi skoro vůbec nepomohli.

,,Vi kan se ham?'' zeptala se Camilla a poprvé jsem ji viděla vyděšenou. Její arogantní úšklebek byl ta tam a v očích se jí zračila panika.

,,Ne, až zítra. Dnes si jděte odpočinout,'' odpověděl jí anglicky a pak se s námi rozloučil.
Stáli jsme tam ještě dobrých pár minut a přemýšleli, co budeme dělat.

,,Pojď, Lydie, svezeme tě radši domů,'' ozval se k mému překvapení Daniell, který jako jediný vypadal vyrovnaně.

,,Jo, jo, díky,'' hlesla jsem a pomalu zamířila k východu. Táhli jsme se za sebou, jako bychom právě přežili zombie apokalypsu, a v obličeji jsme byli bledí.

,,Do toho lesa už nevkročíme. Lydia měla pravdu,'' promluvil Ian a já si povzdechla.

,,Jo, měla. Promiň,'' omluvil se mi Arthur a pak postupně i ostatní. Dokonce i Camilla, s kterou to zamávalo víc než s kýmkoli jiným. Erik byl pro ni asi hodně důležitý.

Odvezli mě domů, když už začínalo pomalu svítat. Oblečení jsem měla od krve, pod očima mi vysely nepřehlédnutelné pytle a bolela mě hlava. Zběžně jsem jim mávla na rozloučenou a pak vešla do domu.

Uvnitř bylo ticho, takže táta nejspíš spal. Šla jsem ho pro jistotu zkontrolovat do ložnice, ale nebyl tam. Překvapilo mě to, a tak jsem prohledala zbytek dolního patra. Nebylo po něm ani památky. Polkla jsem, protože jsem měla takový divný pocit. Byla jsem nervózní, jestli se mu něco nestalo, protože mi ani nebral telefon.

Vystoupala jsem po schodech nahoru do svého pokoje a zatajila dech, když jsem zahlédla tenký proužek světla, který unikal z nedovřených dveří. Ohlédla jsem se za sebe, abych zkontrolovala, jestli náhodou není někdo za mnou, a pak popadla potichu vázu, ležící na malém stolku vedle dveří. Nahlédla jsem dovnitř, ale mezírka byla moc malá, aby se mi povedlo zjistit, kdo je za dveřmi.

Nadechla jsem se a prudce dveře otevřela. Vázu jsem držela před sebou jako obranu a očima jsem kmitala po místnosti.

Na mé posteli seděl Nejvyšší a nevypadal vůbec překvapeně.

,,Nejvyšší,'' vydechla jsem úlevně a vázu položila na zem. ,,Co tu děláš?'' zeptala jsem se nechápavě a rozhlédla se, jestli nezahlédnu Scara s Dolorem. Ty psy měl přeci vždycky s sebou

,,Scar s Dolorem hlídají venku. Kdyby někdo šel, upozorní mě na to,'' odpověděl a já už ani nekomentovala, že mi vyčetl z tváře, na co myslím.

,,Neštěkali, když jsem přišla.'' Přimhouřila jsem oči a odložila si.

,,Taky dostali povel. Nechtěl jsem, abys věděla, že jsem tu,'' vysvětlil a mně vystřelilo obočí vysoko nahoru. Raději jsem se už na nic neptala.

,,A proč jsem tu, tvůj otec dnes nepřijde, tak jsem tě chtěl zkontrolovat. Je u matky tvého přítele. A nechal tady mobil,'' sdělil mi vševědoucně a já se pro tentokrát zamračila.

,,Jak víš sakra tohle?!'' Docela mě vytáčelo, jak měl nad vším kontrolu. Připadala jsem si proti němu jako hloupé dítě.

,,Maličká, já vím hodně věcí. Zjistit si, proč se tvůj otec nevrací domů, je to nejjednodušší. A když už to musíš vědět, každej večer chodím ke kraji lesa, abych se ujistil, že si doma.'' Jeho doznání mě mile potěšilo.

,,Vážně?'' Tváře mi zčervenaly. ,,To je milý,'' řekla jsem upřímně a opatrně si vedle něj sedla. Můj pokoj vypadal najednou hrozně těsný, když tu byl. ,,Počkáš tady, než se umyju a usnu?'' zeptala jsem se váhavě, protože představa, že tu usínám sama, mě děsila. Nejvyšší zvedl jeden koutek rtů nahoru a přikývl.

,,Proto jsem taky přišel,'' odtušil k mému uspokojení a já s úlevou vstala. Vzala jsem si čisté pyžamo a zmizela v koupelně. Automaticky jsem za sebou zamknula, protože představa, že by mě Nejvyšší viděl, mi prokrvila tváře ještě víc.

Svlékla jsem se a smyla ze sebe všechnu špínu už z předešlého dne. Měla jsem na rukou ještě zaschlou krev a kůži jsem měla zpocenou a načichlou špitálem. Vydrbala jsem se až jsem měla pokožku celou zarudlou a umyla si i pořádně vlasy.

Hotová jsem si oblékla puntíkaté tepláky a tílko s Mickey Mousem, pod které jsem si raději dala podprsenku, protože jsem se před Nejvyšším styděla. I když nemám skoro žádná prsa, stydím se o to víc.

Vyšla jsem z koupelny a vrátila se do pokoje. Nejvyšší si mezitím svlékl svůj kabát i boty a pohodlně se opřel o zeď vedle mé postele. Přinutilo mě to se usmát, protože se mi líbilo, že je v mém pokoji. Připadala jsem si v bezpečí.

Váhavě jsem vstoupila a on do mě ihned zabořil svůj tmavě zelený pohled. Sjel mě pohledem a pobaveně se zastavil na vybledlém Mickey Mousovi. Dala jsem v oči v sloup a vyplázla na něj jazyk.

,,Nesuď mě,'' řekla jsem se smíchem a sedla si k němu.

,,V pohodě, však si ještě dítě,'' dobíral si mě.

,,Už moc dlouho ne,'' mrkla jsem na něj a přikryla se peřinou.

,,Kdy máš narozeniny?'' zeptal se zaujatě a mě potěšilo, že ho to zajímá.

,,Dvacátýho srpna,'' odvětila jsem. Chvíli jsme mlčeli a já přemýšlela nad tím, co budeme dělat. Spát se mi moc nechtělo, ale sedět v trapném tichu taky ne.

,,Budeš mi číst?'' přerušil svým nakřáplým hlasem ticho Nejvyšší a já se podivila jeho přání.

,,Z deníku?'' zněla jsem nejistě.

,,Jo,'' zašeptal. ,,Pokud ti to nevadí.'' Čelo se mu zkrabatilo a já rychle zavrtěla hlavou. Chtěla jsem, aby se zase usmíval.

,,Ne, jasně, že ne,'' uklidnila jsem ho a sáhla pod polštář. ,,Jen... dlouho jsem nahlas nečetla,'' přiznala jsem a otevřela deník na stránce, kde jsem skončila naposled. Dýchala jsem najednou rychleji a hruď se mi proto nepravidelně nadzvedala, protože jsem byla nervózní.

Uklidnila jsem se a začala číst:

Když jsem byl s Rebeccou, všechny starosti ze mě odpadly. Přišlo mi najednou hrozně jednoduchý žít. Vehnala mi do mýho posranýho života trochu světla, a toho jsem se chtěl držet.

Byla to divoška, ne že ne. Chtěla podnikat hodně nelegálních věcí, ale já jí to umožňoval. Když se jí něco líbilo, ukradl jsem to. Když ji někdo štval, zmlátil jsem ho. A když si něco přála, prostě jsem to splnil. Chtěl jsem, aby byla spokojená, protože jsem si stále dával za vinu smrt Mii a nechtěl jsem to posrat i s ní.

Jednou, když jsme se ještě tolik neznali, byli jsme spolu na opuštěným hřišti a chlastali. Byli jsme zlitý a smáli se snad úplně všemu. Dal jsem jí doutník, protože ty jsem měl u sebe skoro furt. Naučil mě je kouřit Rico. Ze začátku furt kašlala, protože na to nebyla zvyklá, ale pak jí to zachutnalo a nepustila ho z ruky.

Seděli jsme na střeše jedný prolejzačky, každej vyfukoval hustej dým a vyprávěli jsme si, čím jsme si zatím oba prošli. Řekl jsem jí všechno, vlastně ani nevím, proč. Chtěl jsem aspoň k někomu bejt upřímnej. Jen o Shelly jsem jí neřekl. To nesměl vědět nikdo.

Od ní jsem se dozvěděl, že chodila na střední, kterou nenáviděla. Měla debilní spolužáky, a to učení ji nebavilo. Nebyla blbá, to vůbec, ale v životě se prostě chtěla věnovat jen hudbě.

Rebecca byla uličnice, v lehkým slova smyslu. A to už v šestnácti. Svěřila se mi, že nedávno přišla o panenství s klukem proto, aby jí pomohl s útěkem. Nevadilo jí to, nebrala první sex jako něco posvátnýho. A ta její hrdost a ''mně je to u prdele'' se mi líbilo.

Klábosili jsme dlouho, dokud nás nepřerušil hlouček nějakejch debilů. Otráveně jsem si povzdechl a seskočil ze stříšky dolů. Myslel jsem, že jim jenom řeknu, aby šli do prdele, ale pak jsem si všiml lesknoucí se vyholený hlavy s vytetovanou lebkou na týlu a zatnul pěsti. Byli tam všichni čtyři. Všichni ti, kteří byli svědky smrti Mii i Agathy.

Pošeptal jsem Rebecce, o co jde, a ona se na mě podívala s vyděšením. Nechtěl jsem ji do toho zatahovat, takže jsem jí jasně řekl, ať počká tam, kde je. Kupodivu mě poslechla.

Přišli jste zase někomu posrat život? zavolal jsem na ně a oni se s trhnutím otočili.
Oči měli podlitý krví a panenky skoro přes celou duhovku, což napovídalo, že si právě vzali nějaký další svinstvo. Tvářili se nechápavě a sotva se drželi na nohou. Dneska to bude snadný. Moje pomsta.

Co meleš, kurva? křikl ten plešoun, kterýho jsem si chtěl vychutnat nejvíc. Nevím, jakej sráč tenkrát spustil tu spoušť a zabil Miu, ale postarám se, aby trpěli všichni stejně.

Tři roky zpátky. Hřiště. Zabili jste mi sestru a pak ubodali tetu. Vzpomínáte? Přiblížil jsem se k nim a čekal, až se rozpomenou. Postupně otevřeli svoje oči víc dokořán a já se ušklíbl.

Posrali jste mi život. A teď za to zaplatíte!

Než se stačili vzpamatovat, vytáhl jsem svou milovanou Remington 1911 R1 s dvěma zásobníky na devět ran a s ráží 9mm. Pistoli, kterou jsem před několika měsíci vytáhnul i na ty potetovaný sráče. Vyděšeně ucouvli, protože nejspíš neměli nic, čím by se mohli bránit.

Ne-Nech nás. Už-Už je to dávno. Poučili jsme se, koktal ten jeden a já se hrdelně zasmál.

Myslíš, že mě něco takovýho zastaví? Zabili jste mi moji malou sestřičku. Smysl mýho zkurvenýho života. Přišel jsem o rodiče a pak i o ni. Je mi kurva u prdele, že jste se vy sráči poučili!

Zmáčkl jsem spoušť a toho plešouna střelil do kolene. Slyšel jsem křupnutí a jeho lesklá lebka se svezla k zemi. Obličej se mu zkřivil do bolestné grimasy a hlasitě zavyl. Ty ostatní hajzlové si mysleli, že mi utečou, protože se chtěli rozprchnout, ale nedal jsem jim příležitost. Hned jak se ke mně otočili zády, střelil jsem je postupně do nohou, aby nemohli běžet, a ani jednou neminul.

Krmil jsem se jejich bolestným kvílením a cítil se silnej. Nejdřív jsem přišel k tomu, co mi tehdy vyrazil mobil z rukou. Možná, že kdybych tenkrát stihl zavolat záchranku, Mia by žila.

Tvoje špinavý pracky mi zabránily v tom, abych zachránil Miu. Taky za to zaplatí, zašeptal jsem mu výhružně do ucha a dupnul mu na břicho, aby se přestal bránit. Po očku jsem hlídal zbylý tři, aby se nepokoušeli zdrhnout, ale sotva se mohli držet za místa, kam jsem je trefil.

Vytáhl jsem svůj spolehlivej nůž, kterej mi vždycky dobře sloužil, a ostrou stranou ho přiložil k zápěstí toho bledýho kokota. V očích se mu zračila panika a začal sebou škubat. Nohou jsem ho uzemnil a pak na nůž přitlačil. Udělal jsem dlouhý silný tah a bílé zápěstí se zbarvilo do ruda. Rýha byla hluboká, ale nechtěl jsem zůstat jen u jedné. Zatímco kvílel, udělal jsem to samé i s jeho druhým zápěstím. Tmavá mazlavá kapalina mu stekla do dlaní a já se ušklíbl.

Nechal jsem ho vykrvácet, protože byli na řadě ještě další tři a já neměl času nazbyt.

Kdo z vás tenkrát zmáčknul spoušť? zeptal jsem se třech svíjejících se těl na zemi a všichni se snažili dívat kamkoli, jen ne na mě.
Kdo?! zahřměl jsem.

Mick. Byl to Mick, zaskřehotal plešoun a ukázal na muže po svojí pravý straně. Odfrkl jsem si nad tím, že to na něj musel prásknout, abych to zjistil, a přistoupil k němu.

Byl z nich určitě nejmladší. Tekly mu slzy a vypadal vystrašeně. Bylo mi fuk, že se bojí. To on zabil Miu.

Za tohle můžou tvoje prsty, ucedil jsem a klekl si. Krvavou čepel jsem mu otřel o kalhoty a pak ji přiložil na všech pět prstů pravý ruky. Začal panicky křičet, ale přišlápl jsem mu pusu botou. Ruku jsem mu přimáčkl k zemi a ještě silněji, než u toho prvního, přitlačil. Jak ostrá strana jela po holé kůži, nechávala za sebou volně články prstů.

Zopakoval jsem to i u dalších pěti na levé ruce a nechal ho tam ležet. Upadl do bezvědomí a nepředpokládal jsem, že se ještě někdy probudí. Pro jistotu jsem mu šlápl na krk, abych mu zamáčkl ohryzek.

Seš šílenec! Už nás nech! křičel ten druhý vedle plešouna. Ten tenkrát jen řval, ale stejně mi nedovolil zavolat pomoc.

Co s tebou, hm? zamyslel jsem se a podíval se na svoje předešlý dílo. Chvíli jsem nedával pozor a on stihl ze svojí kapsy vytáhnout malou kudlu a vrazit mi ji do holeně. Zasyčel jsem a v očích mi zaplanulo.

Necítil jsem bolest, ale moje touha se pomstít byla ještě větší.

Tos posral, procedil jsem skrze zuby a  dupnul mu na ruku, ve který svíral vystřelovací nožík.

Nechtěl jsem se jím tolik zabírat, takže jsem se znovu ujal pistole a násilím mu hlaveň strčil do chřtánu. Zmítal sebou, ale rána na noze ho oslabila, takže mu brzo došly síly se bránit.

Příště si to řvaní odpusť, šeptl jsem zlověstně a stiskl spoušť. Kulka mu prolítla hltanem a plíce i ústa se mu začaly plnit krví. Vstal jsem a ignoroval nářek posledního živýho, kterej se díval na to, jak se jeho přítel dusí.

Obrátil jsem pozornost na to holý koleno a odfrkl si.

Ubodals mi tetu, přerušil jsem jeho otravnej pláč. Takže je ti asi jasný, co udělám.

Hlavu jsem naklonil do strany a jemu očima prolítl ještě větší strach. Sklonil jsem se k jeho tváři, a když to nejmíň čekal, nůž jsem mu zabodl do břicha až po konec čepele.

Jedna, hlesl jsem tiše.

Dva, pokračoval jsem, když mu nůž projel kůží znovu. Díval se mi celou dobu do očí, které se zalily červení.

Tři, šeptal jsem a vzpomněl si na Agathin šokovanej a zoufalej pohled.

A čtyři, zakončil jsem to zásahem do srdce a nechal ho spadnout k zemi.

Všude bylo spoustu krve. Hnusilo se mi to, ale už jsem tenhle pocit znal a byl jsem rád, že jsem to takhle skončil. Nelíbilo se mi zabíjení, ale přišlo mi, že tohle byla moje povinnost. Ať už by si o mně rodiče, Mia a Agatha mysleli cokoli. Tohle byl jedinej cíl.

Dočetla jsem další část a ruku si dala na ústa. Nechtěla jsem před Nejvyšším brečet, ale bylo mi špatně z toho všeho, co se mu dělo a co udělal on sám.

,,Je to odporný, co?'' ozval se a já nevědomky kývla. ,,Chápu to. I já se sobě teď hnusím, ale... přišlo mi to správný. A kdybych měl na výběr, co jim udělat teď, udělal bych úplně to samý,'' řekl upřímně a já ho vlastně chápala. Mlčela jsem a přemýšlela nad čímkoli, čím bych nás oba odpoutala od deníku.

,,Jaký je vlastně tvoje pravý jméno?'' zeptala jsem se, protože mě to opravdu zajímalo.

,,No...,'' zamyslel se. ,,Vlastně už ani nevím. V deníku o tom nepíšu. Mia mi většinu času říkala bráško a jak mi říkali rodiče si už nepamatuju. Potlačil jsem vzpomínky.'' Mračil se a snažil si vzpomenout.

,,Jak ti říkala Rebecca, Rico, Agatha a...a Shelly?'' Nechtěla jsem mu připomínat tu hroznou událost, kterou s Shelly prožil, ale byla jsem prostě moc zvědavá.

,,Rebecca moje jméno neznala. Vymyslela mi přezdívku, Jaguár, protože jsem byl prej jako šelma. Povahově jsem se Jaguárům podobal. Jsou to samotáři a mají obrovskou sílu. Větší než lev nebo tygr. A ze všech kočkovitých šelem absolutně nejsilnější čelisti. Taky je jich málo, jsou velcí a vzácní. Tak mě viděla Rebecca. Zůstalo mi to pár let a říkali mi tak i ti, co mě znali,'' svěřil se mi a já čekala, až bude pokračovat. ,,Rico mi říkal Eso, protože žil pokerem a já byl jeho eso v rukávu. Dostal jsem ho ze spousty sraček a on mi na oplátku pomáhal,'' mluvil zastřeným hlasem, protože bloudil ve svých vzpomínkách. ,,Shelly mi říkala drahoušku, miláčku, zlatíčko,'' ušklíbl se. ,,A Agatha... Myslím-Myslím, že moje jméno zjistila od těch sociálních pracovnic. Něco na H.'' Čelo se mu zkrabatilo usilovným přemýšlením a já se mu snažila napovídat.

,,Hugo?'' zkusila jsem, ale on zavrtěl hlavou. ,,Henry? Harrison?'' napadlo mě a on svraštil obočí.

,,Něco podobnýho. Měl jsem jméno jako nějakej princ a ona si mě kvůli tomu dobírala.'' V tem moment mi svitlo.

,,Harry,'' zašeptala jsem a Nejvyšší sebou škubl.

,,Jo, to je moje jméno.'' Zachmuřil se a pohled zavrtal před sebe.

,,Mám ti tak říkat?'' optala jsem se s váháním, ale on zavrtěl hlavou.

,,Radši ne. Nejsem na to zvyklej,'' vysvětlil a já chápavě kývla. Lehla jsem si a pořádně se zavrtala do peřiny.

,,Tak dobrou, Nejvyšší. A děkuju,'' zamumlala jsem těsně před tím, než jsem usnula.

┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼

♦ Tak jo, máme tu další díl s pár nechuťárnama, nevím, jestli je to vůbec slovo, ale vy už jste si určitě zvykli! :D

♦ Tak co? Vidíte Nejvyššího jako Harryho? Protože já bych mu jménem asi říkat nedokázala :D

♦ No nic, u dalšího dílu. A prosím, nepište mi, že vydávám málo, já si to uvědomuju, ale nejsem stroj a mám i vlastní život, kterému se musím věnovat, chápete? Jako rodinu, přátelé... Už tak psaní věnuju více času než jim, tak to respektujte. Děkuju <3