,,Arthure, co ty tu?'' zeptám se překvapeně.

,,Ahoj, Lydie, zrovna jdu od Erika,'' oznámí mi a já ho raději pozvu dovnitř, aby venku nemokl. Prohrábne si mokré vlasy a po ruce mu sjede pár velkých kapek.

,,A jak je na tom?'' reaguji starostlivě. Přeci jen mi ho je trochu líto. Málem přišel o nohu jen proto, že se šel projít do lesa.

,,No, doktor říkal, že ztratil hodně krve, ale že věří, že se Erik uzdraví. Bude už ale napořád kulhat,'' sdělí mi sklesle a já uhnu pohledem. Mohla jsem tomu zabránit, kdybych jim o Nejvyšším řekla. Jenomže na Nejvyšším mi záleží daleko víc než na Erikovi...

,,To mě mrzí,'' řeknu frázi, kterou každý očekává po nějakém smutném sdělení.

,,Jo, to mně taky,'' povzdechne si.

Sedneme si v jídelně ke stolu a já Arthurovi nabídnu čaj s koláčem. Sama sobě si také jeden udělám a pak chvíli jen mlčíme a díváme se do kouřících se šálků. Přemýšlím, co mu říct, ale nic mě nenapadá. To s Nejvyšším konverzace nevázne. Když je mezi námi ticho, tak většinou proto, že mluvit nepotřebujeme.

,,Kde máš tátu?'' ozve se a já odpluji od svých myšlenek.

,,Spí, vrátil se až ráno,'' odvětím a Arthur přikývne.

,,Byl u nás, víš to?'' zaskočí mě svou otázkou a já zavrtím hlavou. ,,No, s mou mámou. Povídali si dlouho do noci a pak usnuli v obýváku s prázdnou flaškou vína. Byl to pro mě docela šok, když jsem na ně narazil,'' přizná a já jen nehybně sedím a mračím se. ,,Lydie?'' osloví mě opatrně a já se proberu.

,,Jsem v pohodě,'' ujistím ho, ale o tom, že mi to táta neřekl, se nezmíním.

Arthur dopije čaj a zvedne se. Poděkuje mi a se slovy, že se zítra uvidíme, aby mě informoval o stavu Erika, se rozloučí. Zamávám mu ode dveří, ještě než nastoupí do auta, a pak zmizím v tichém domě.

Jsem v té samé situaci, co předtím. Nevím, co dělat, a i tak mě to táhne k deníku. Vzdám to a vrátím se do svého pokoje. Pod polštářem nahmatám koženou vazbu a kniha mi za chvíli přistane v klíně.

Poslední část. To zvládneš, Lydie.

Mohlo to bejt tak pět měsíců od tý doby, co ode mě Rebecca odešla a ukradla mi skoro všechny věci. Byl jsem pak ve společnosti dost nesnesitelnej. Do ničeho pořádnýho se mi nechtělo a k lidem jsem se choval jako ke zvířatům. Hlavně teda k ženským..

Že už nejsem nevinnej kluk, co se mstí pouze za svou rodinu, mi došlo tehdy, co jsem v jednom klubu narazil na člověka, kterej mi doteď ležel v paměti. Kvůli kterýmu jsem ještě stále míval noční můry. Ono nestačilo, že se mi v hlavě odehrávaly scény, kdy moji rodiče, sestra a teta Agatha umírají. Ne, já stále viděl, jak mě tenkrát v mých třinácti znásilnila blonďatá holka s andělskou tváří. To mi utkvělo v paměti zkurveně dlouhou dobu.

Moc podobnej jsem si o těch sedm let později nebyl, takže mě Shelly nepoznala. Aspoň ne hned. Byl jsem sebevědomá hora masa a útlej kluk s vyděšeným pohledem byl už dávno ta tam.

Seděla u baru a já u něj zrovna stál a objednával si něco ostrýho, jako vždycky. Sjížděla mě už delší dobu uznalým pohledem a já to ignoroval, protože jsem byl zvyklej. Znali mě tu prakticky všichni. Jako Jaguára. Srala mě ta přezdívka, protože mi připomínala Rebeccu, ale nic jinýho mě nenapadalo a svoje jméno jsem už dávno potlačil ve svejch vzpomínkách.

Když jsem si tu bloncku důkladně prohlídl, v tu ránu jsem se vrátil do chvíle v tom příšerným růžovým pokoji. Všude jsem cítil tu nezapomenutelnou vůni, kterou za sebou neustále táhla. Do krku mi vstoupila žluč a musel jsem se odvrátit.

Zároveň se mě ale zmocnil nekontrolovatelnej vztek. Protože právě tahle holka byla jedna z těch, co mi dojebali život.

Hodil jsem do sebe dva panáky a vytočil Rica. Pořád jsme spolu byli v kontaktu, a když jsem mu řekl o Rebecce, dost mě podržel. Kde skončila, to nikdo nevěděl.

Požádal jsem ho, aby se dostavil za několik minut do baru, kde jsem právě byl, a víc jsem mu neprozrazoval. O Shelly nevěděl.

K ní jsem se pomalu rozešel.

Byla hezká, to jo. Na první pohled působila nevinně, ale já moc dobře věděl, že zrovna ona nevinná není. Usmívala se na mě a prohrabovala si ty svoje dlouhý blonďatý vlasy, čímž mě víc a víc vracela do dětskejch let.

Zdravím, zlato, můžu tě pozvat na drink? začal jsem hrát a ona si koketně namotala jeden pramínek vlasů na prst. Přikývla a jazykem si přejela přes horní ret.

Ty si Jaguár, že jo? zeptala se mě se zaujetím a já se napnul. Vlastně jsem se nikdy necítil bejt víc Jaguár jako právě teď. Samotář s obrovskou sílou.

Už to tak bude, odsouhlasil jsem jí to s klidem. A kdo seš ty?

Já? odtušila. Já jsem tvoje dnešní zábava na večer.

Napila se svýho tonicu s vodkou a použila opět svůj zářivej odzbrojující úsměv. Než jsem jí odpověděl, podíval jsem se na mobil, protože mi pípla zpráva.

Rico stál u dveří.

To zní dobře. Jdeme? nabídl jsem jí a ona se spokojeným úsměvem sklouzla ze své stoličky. Na sobě měla koženou krátkou sukni, která jí odhalovala dost velký kus stehen.

Šli jsme k východu, kde stál už Rico. Na sobě vínové sako, ruce poseté zlatými prsteny a v puse doutník. Rád jsem ho zase viděl.

Počkej, prosím, zašeptal jsem Shelly do ucha a zamířil k Ricovi. Celou situaci nechápal, ale maskoval to tím, že co chvíli ze svého doutníku popotáhl.

O co jde, Eso? zeptal se, když jsem k němu došel. Podali jsme si ruce a Rico ještě dodal. Další kočička, kterou si natáhneš do bejváku?

To rozhodně ne, vyvrátil jsem jeho slova. Tahle kočička je totiž pro tebe.

Jak to myslíš? ptal se svým italským akcentem a gestikuloval rukama.

Je to jedna mrcha z minulosti. Potřebuju, abys pro mě něco udělal, začal jsem a Rico se samozřejmostí kývl. My ji teď odvezeme k tobě domů a ty ji tam ojedeš. Doufám, že chápeš, jak, naznačoval jsem mu pomalu, ale Rico tomu stále nerozuměl.

Ona se nenechá ojet. Kór ode mě, upozornil na svoje velký břicho a ne příliš přitažlivej obličej.

O to právě jde. Vůbec se neboj, Rico. Prostě dělej svou práci, jasný? Myslím, že mi to dlužíš, připomenu mu chvíle, kdy jsem ho tahal z průserů.

No dobře, dobře! Ale já vím, co ty po mně chceš. Já to nedělám rád!

Oba jsme se vrátili k postávající blondýnce, se znuděným výrazem ve tváři, a já jí představil Rica. Mile se usmála, podala si s ním ruku, ale nijak zvlášť ji nezaujal.

Jdeme? otážu se a ona se zářivým úsměvem vysloví svůj souhlas. Bok po boku následujeme Rica k jeho černý limuzíně a já jí galantně otevřu dveře. Celá ta situace se mi hnusí, ale vždycky jsem věřil tomu, že na každýho čeká karma za špatný činy.

Dojeli jsme do Ricova sídla. Od tý doby, co jsem se od něj odstěhoval, rozšířil své pozemky o několik hektarů. Obdivoval jsem jeho um obchodovat. Možná byl kdysi zadluženej jako prase, ale i tak si dokázal poradit.

Rico nás pozval do obýváku a já mu řekl, ať se posadí, že přinesu něco k pití. Moc se mu do toho nechtělo, ale v duchu jsem věděl, že mu ta situace zas až tak nevadí. Sex zadarmo s docela slušným masem, kdo by to nechtěl...

Místo do kuchyně jsem se vkradl do místnosti, kde Rico schovával zbraně, těžko sehnatelný zboží a hlavně drogy. Znal jsem to tu dobře, protože odtud mi půjčoval Rico pistole a nože, s kterýma jsem si všechno trénoval.

Otevřel jsem černou skříň, kde byly právě drogy, a důkladně si projel názvy, abych se náhodou nespletl. Konečně jsem narazil na krabičku s nápisem ''Ďáblův dech''. Znal jsem tu drogu moc dobře.

Popadl jsem ještě gumový rukavice a místnost se zamknutím opustil. Slíbil jsem pití, takže jsem šel nalít tři skleničky whiskey a pak se vrátil k nim. Drogu jsem si strčil do kapsy i s rukavicema. Hovor mezi nimi vázl, takže bylo načase, abych to celé začal a vlastně i ukončil.

Připil jsem si s nimi a po odložení skleničky na stůl, si povzdechl.

Ty si mě asi nepamatuješ, Shelly, co? oslovil jsem ji jejím křestním jménem a ona překvapeně zamrkala.

Odkud znáš moje jméno? odpověděla mi otázkou.

Znám ho už sedm let, Shelly, řekl jsem tajemně a ona s údivem pozvedla obočí. Nevzpomínala si.

Rico jen mlčky seděl a čekal na svou příležitost.

No jo, malej třináctiletej kluk v úplně cizí rodině, napovídal jsem jí a Shelly v tý blonďatý hlavičce konečně cvaklo.

Pane bože, můj malý bráška. Drahoušku, myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím! Úplně se rozzářila a pak mi skočila kolem krku.

Rico vypadal dost zmateně, ale já ho uchlácholil mávnutím ruky. Ji jsem nazpět neobjal. Pro mě to sestra nebyla.

Ne, jsem živej a zdravej, pronesu ironicky, protože živej možná jsem, ale po tom všem si zdravej rozhodně nepřijdu.

A kde je tvoje malá sestřička? zeptá se jako by nic a naprosto ignoruje fakt, že nemám zájem se s ní o tom vybavovat.

Umřela, řeknu stroze. A teď si sedni. Chci si vyřídit účet! přikážu jí a ona opařeně couvne dozadu. Posadí se vedle Rica a dívá se na mě s ublížením.

Jak vyřídit účet? zopakuje po mně a už zní trošku vyděšeně.

Copak ty si nevzpomínáš? Posrala si mi dětství. Ještě víc, než už posraný bylo! zvýšil jsem hlas.
Nestačilo, že mi pochcípali rodiče. Ne, tys mě zradila! vyčetl jsem jí holou pravdu do očí a bylo mi fuk, že u toho Rico je. Konečně jsem to po těch letech mohl někomu říct. A právě ona to musela vědět.

Ale miláčku, nerozčiluj se. Já ti chtěla jen pomoct.
Natáhne ke mně ruku, ale já uhnu.

Jasně, pomoct. Tím, že zneužiješ třináctiletýho kluka, kterej potřebuje lásku a pochopení, ničemu nepomůžeš! vyprsknu a ona sebou trhne. Rico zvedne pohled a konečně začíná situaci chápat.

Už je to dlouho, drahoušku. Zapomeňme na to. Můžeme začít od znova! ujišťovala mě a dívala se na mě s takovou samozřejmostí, že jsem jí to na chvíli snad i uvěřil. Pak jsem se ale zamračil a zavrtěl hlavou.

Obešel jsem místnost a nenápadně si z kapsy vytáhl rukavice i Ďáblův dech. Nasadil jsem si je, zatímco ona mě dál utěšovala, jak je všechno v pořádku. Bála se, poznal jsem to.

Droga skopolamin, jinak tedy zvaná jako Ďáblův dech, eliminuje svobodnou vůli člověka a vymaže mu paměť. Nemá žádný zápach ani chuť. Stačí ji vhodit někomu do tváře a během několika minut začne účinkovat.

A přesně to jsem taky udělal.

Nechtěl jsem, aby si to pamatovala. Hlavně, aby si pamatovala mě. Jen jsem potřeboval vyrovnat účet.

Rico si s ní užil podle svých potřeb, protože já se jí dotknout nehodlal, a pak jsme ji společně vysadili u téhož baru, kde jsem ji po těch sedmi letech znovu potkal. Byla ještě omámená a vykonala přesně to, co jsme chtěli.

Tímhle skončila jedna velká část mýho života. Několik posranejch let vtisknutejch přímo tady. Vzpomínky, který už naštěstí jen vzpomínkami zůstanou.

Dočetla jsem poslední stránku a své pocity měla naprosto smíšené. Všichni ti lidé, kterým se on pomstil, si zasloužili pykat, protože mu ublížili. Moc. Ale nejsem si jistá, jestli na to šel úplně dobře...

Čekaly mě další dva deníky a já se docela strachovala, co dalšího se v nich dozvím. Vždyť už snad nic horšího být nemůže. Možná jen důvody, proč je Nejvyšší právě tady v Norsku a skrývá se před lidmi.

Rozhodla jsem se, že mu deník ještě dnes vrátím. Potřebovala jsem ho vidět, i když tu byl dnes v noci, a zeptat se na pár věcí, které mi nebyly jasné.

Tátovi jsem zanechala vzkaz, obula si černé conversky a vypálila ze dveří. Venku naštěstí už přestalo pršet, takže jsem se jen vyhýbala kalužím a dávala si pozor, abych neuklouzla.

V lese bylo chladno a temno. Těšila jsem se na teplý hořící krb, Nejvyššího uhrančivý pohled a dva velké psy.
Uháněla jsem lesem, přeskakovala pařezy a šťastně se usmála, když už jsem zahlédla lano.

Podlezla jsem ho a za chvíli už stála před dřevěnou chatkou s kamenným obložením. Zaklepala jsem na dveře a netrpělivě přešlapovala, když se dlouho neotvíraly. Když už jsem myslela, že budu muset zakročit, dveře se otevřely a přede mnou stanul Nejvyšší. Prohlédl si mě a jedno obočí zvedl nahoru, když si všiml deníku v mé ruce.

,,Nejvyšší,'' vydechla jsem a usmála se. ,,Přišla jsem si pro další.'' Ukážu na koženou vazbu a on chápavě přikývne. Na moment zvedne jeden koutek rtů nahoru a pozve mě dál.

Sedneme si do křesel a on mi nabídne kakao. Sám si nalije skleničku alkoholu a pohodlně se usadí na svém místě. Napiju se a pak mu do rukou vložím první deník.

,,Chci, aby sis ho nechala,'' sdělí mi zničehonic a já s úžasem otevřu ústa.

,,Prosím?'' podivím se.

,,Nech si ho. Já už ho nepotřebuju. A vím, že u tebe bude v bezpečí,'' řekne sebejistě a já se plaše usměju.

,,Děkuju,'' rozzářím se. ,,Moc to pro mě znamená,'' řeknu po pravdě a on kývne. Ze stolu vezme další knížku, která je tentokrát v černé vazbě, a podá mi ji do dlaní.

,,Tady jsou všechny další odpovědi. Ptej se mě až teprve tehdy, kdy dočteš i poslední díl,'' sdělí mi a já zklamaně svěsím ramena.

,,Takže teď mám zase číst a uvidím tě až potom, co tenhle dočtu?'' otáži se a on mi to odsouhlasí.

,,Vadí to snad?'' podivil se a já kývla.

,,Chybí mi naše společné chvíle,'' přiznám se a zčervenám. Poznám na něm, že ho to potěšilo.

,,Mně taky, ale tohle je důležitý, Lydie,'' upozorní mě a já s povzdechem přikývnu.

,,Vždyť já vím...''

┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼

♦ Vůbec nestíhám, asi za pět minut odjíždím na tábor. Rychlovka, co jsem dneska spíchla. Nehleďte na chyby, zedituju to až přijedu, miluju Vás! <3