DŮLEŽITÉ PRO ČTENÍ

   Ahoj, nebyla jsem teď moc aktivní, protože škola - známe to. Ale dopsala jsem AYSD, takže se více zaměřím na FM.

Na mé stránce vyšla knížečka s mými vlastními hláškami, citáty a hesly - šeptání do kaktusu. Tak se určitě mrkněte.

A klikněte na účet mého kamaráda  VojtaBartos9
Teprve začíná na Wattpadu psát, ale píše úžasně, tak ho podpořte a mrkněte se na jeho práci:)

Děkuju♥

┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼  

  Mířila jsem s deníkem číslo dvě přímo za Nejvyšším. Tiskla jsem jej pevně k hrudi, jako by mi ho mohl někdo ukrást. Myslela jsem na poslední kapitolu a nedokázala si představit tu bolest, kterou musel cítit. Nedokázala jsem si ani představit jeho tvář bez masky. Nešlo to. Možná to moje mysl naschvál nechtěla v hlavě vykreslovat, protože si nepřála to vidět. Což je hrozné říct, ale byla to pravda.

Došla jsem k lanu a podlezla ho s deníkem stále v rukou. Bylo už dávno světlo, ale na hodinkách jsem neměla ani osm hodin. Doufala jsem, že už bude Nejvyšší vzhůru, abych ho náhodou nevzbudila.

Došla jsem ke dveřím a rozhlédla se okolo sebe, jestli mě náhodou někdo nesleduje, i když to bylo vysoce nepravděpodobné. Pak jsem se podívala na druhý deník a pomyslela si, jestli i tenhle mi nechá. Líbil se mi pocit mít něco, co patřilo jemu, ale nechtěla jsem tu hrůzu už znovu otevírat, protože mě to akorát tak děsilo.

Sáhla jsem si automaticky na krk, kde mi vysel dřevěný medailonek, který mi věnoval. Usmála jsem se a poté konečně zaklepala. Ozvaly se kroky a dveře se otevřely.

Dnes mu to nějak výrazně slušelo. Černý rolák mu obepínal vysokou postavu a spolu s rukavicemi zakrýval vše, co se jen dalo. Masku měl nasazenou tak přesně, aby ani milimetr kůže na pravé tváři nevyčuhoval.

,,Ahoj,'' šeptla jsem a on se narovnal, jako by chtěl působit ještě vyšší.

,,Zdravím, Maličká,'' opětoval mi pozdravení a mně zrůžověly tváře, protože se na mě dlouze zadíval. ,,Pojď dál,'' pronesl rozhodným tónem, jako by dnes čekal, že přijdu.

Vešla jsem a prohlédla si místnost, která mi už byla dobře známá. Krb byl vyhaslý a Scar s Dolorem věrně seděli u pánova křesla. Když mě zaregistrovali, začali nadšeně vrtět ocasy.

,,Ahoj, kluci,'' zvolala jsem nadšeně, že je vidím, a rozběhla se k nim jako malé dítě. Radostně se na mě vrhli, začali mi olizovat obličej a velké packy mi pokládali na kolena. Cítila jsem na sobě Nejvyššího pohled, a tak jsem je jen radši naposledy pohladila a pošeptala jim, ať jdou na místo. Poslechli mě, ale ocasy se jim stále ještě míhaly vzduchem.

,,Promiň,'' omluvila jsem se a sedla si do druhého křesla. Nejvyšší udělal dva velké kroky a usadil se naproti mně.

,,Nemáš se za co omlouvat. Mají tě rádi,'' připustil a levý koutek se mu mírně zdvihl nahoru. Chvíli bylo ticho a já nevěděla, jak začít. Dívala jsem se na něj teď hodně jinak.

,,Je to zvláštní,'' promluvila jsem a dívala se do svého klína. ,,Nejdříve jsem tě považovala za Netvora z lesů, co vraždí lidi. Pak si mou domněnku vyvrátil a stal se z tebe můj hrdina,'' pokračovala jsem a zněla jsem trochu sklesle. ,,A teď, když čtu ty deníky a když tě poznávám víc, děsím se toho, Nejvyšší, že bys mohl být stále ještě takový.'' Podívala jsem se na něj a zjistila, že se na mě celou dobu dívá. Jedno tmavší oko a druhé pronikavě zelené mě zaujatě pozorovaly.

,,Maličká,'' oslovil mě opatrně. Z jeho úst to znělo, jako bych byla opravdu nějaká malá holčička, která se ztratila, a on se ji snaží ukonejšit. ,,Nikdy jsem netvrdil, že jsem byl dobrý člověk. Říkal jsem, že jsem udělal spoustu chyb. Varoval jsem tě! Dal jsem ti ty deníky s tím, že zvládneš maximálně jeden a pak už tě nikdy neuvidím. Ale ty seš tady. Pořád tak statečná, i když si stále ještě dítě. A já ti děkuju. Vážně. Za to, žes musela ztrácet čas čtením mýho tolik nedobrýho života. Ale teď se vrať. Myslím, že už to stačilo.'' Vstal a došel k dřevěnému pultu v kuchyni. Opřel se o něj zády ke mně a celá jeho vysoká postava se zhluboka nadechla.

Přešlapovala jsem na místě a rozhodovala se. Mohla jsem udělat přesně to, co mi radil. Nechat ho tu, říct mu sbohem a už se nevrátit. Začít trávit více času se svými novými přáteli a s Arthurem. Mohla jsem jednoduše odejít a celé to hodit za hlavu. Celou Nejvyššího minulost a naše zatím prožité zážitky.

Anebo jsem taky mohla přimhouřit oči, podívat se na to zcela jinak a zůstat. Protože přesně to jsem chtěla. Ať už to mělo mít sebehorší následky.

,,Nejvyšší, já před tím nechci přece zdrhat! Já jen chci...chci-,'' odmlčela jsem se.

,,Co?'' vyzval mě polohlasem, ale stále byl otočený zády ke mně.

,,Neodháněj mě,'' řekla jsem místo odpovědi. Nejvyšší si povzdechl a odrazil se od pultu. Neviděla jsem mu do očí, protože se ještě neobrátil.

,,Po třetím deníku přijde lítost. A tu já nesnesu,'' pronesl tiše. ,,Netušil jsem, že se dostaneš až sem. Nechci, abys ho četla, protože vím, že mě budeš litovat.'' Konečně se otočil a podíval se na mě. Vypadal být z toho celý nesvůj.

,,Proč nesneseš lítost? Vždyť... zasloužíš si pochopení!'' přesvědčovala jsem ho a Nejvyšší zatnul obě své pěsti. Jizvy vyčuhující z pod rukávů se zaleskly v denním světle.

,,Proč? Protože kdybys měla to samý, co mám na ksichtě já, kdybys kulhala a měla naprosto zdeformovanou pravou část těla, cejtila by ses stejně. Nechtěla bys o tom mluvit, nechtěla bys, aby ti krásnej mladej kluk říkal, že ho to mrzí, protože bys s tím nemohla vůbec nic dělat. Nesnáším lítost proto, protože si pak opravdu připadám jako naprostý nic. Jako ten posranej Netvor z lesa, kterej tu mučí lidi. Zabíjel jsem. Jo, zabíjel. A taky dost ubližoval a ničil. A můj obličej, tělo, nynější způsob života - to je karma. Pykám. Ale největší karmou seš pro mě ty, Maličká. Ani to nevíš.'' Hlas se mu zase ztišil a já opařeně stála na místě.

,,Jak to myslíš?'' reagovala jsem ihned.

,,Jak?'' zopakoval a ironicky se uchechtl. ,,Když se na tebe dívám, Maličká, uvědomuju si, jak děsně moc jsem v hajzlu. Je mi pětatřicet. Jsem opuštěnej, odpudivej a zahořklej násilník s dvouma dogama, co žije v lese. Nemám naprosto nic, kromě zkurvenýho diamantu, kterej má nechutně velkou cenu. Deset let se zašívám v týhle norský díře, protože kdybych se dostal mezi lidi, zničilo by mě to. Byl bych všude. Všichni by se mě báli. Dokud by nezjistili, že jsem bejvalej kápo Pěti prstů a že jsem taky Jaguár, Eso, Nejvyšší, Vůdce, říkej mi, jak chceš. Vysmívali by se mi a pak by mě chlupatý chytli a šel bych za všechno sedět do konce života. Takže mám vlastně všechno a zároveň nic!'' zvýšil hlas. ,,A ty? Ještě ti ani není pitomejch osmnáct. Máš celej život před sebou. Úplně ho vidím. Čistej, s bezvadnou budoucností, dětma, manželem a vším, co si zasloužíš. Takže si do prdele vem tenhle deník nebo ho tu nech a jdi! Jinak si zkazíš celej život.'' Díval se mi přímo do očí. Hledal známku strachu, ale nemohl ji najít. Nebála jsem se.

,,Tuhle konverzaci už jsme vedli. Nebo podobnou. A víš, co? Mám na to pořád skoro stejný pohled. Bojíš se, protože si myslíš, že bych ti někdy mohla říct, že se tě bojím. Že jsi odporný. Že se mi hnusíš a tak. Ale jednou jsem tě už políbila, pamatuješ? A od toho momentu tu chvíli nemůžu dostat z hlavy, Nejvyšší. Nemůžu. Nevím, proč si myslíš to, co říkáš, ale já na tebe rozhodně nekoukám tak, jak si myslíš. Víš, jak tě vidím? Jako člověka, který neměl v životě na vybranou. Který dostal od života zatraceně tvrdou lekci. A nelituju tě proto, že nosíš masku, abys zakryl, co se ti stalo. Nelituju tě pro tohle. Protože to je opravdu karma za všechnu tu bolest, co si ostatním způsobil. Lituju tě proto, protože si nikdy nepoznal, jaké to je rozhodovat se jinak než špatně. Lituju tě, protože si viděl strašné věci a strašnými věcmi jsi si i prošel.  A to, že si ubližoval, zabíjel, kradl a bůh ví co, to je jen následek všeho toho, čím sis musel projít. A právě proto bych tě chtěla litovat a říct ti, že tohle sis nezasloužil. Ale nikdy bych tě nelitovala za to, jak vypadáš. To mě asi pořád ještě neznáš!'' zvolala jsem už naštvaně a Nejvyšší překvapeně zamrkal.

Skousl si ret a jizvička v pravém koutku úst se mu protáhla. Zavřel na moment oči. Zadívala jsem se na oční víčko, které jediné nebylo přikryto maskou. Bylo ošklivě popálené a kus jej dokonce i chyběl. Nebylo to moc vidět, ale jako bych cítila bolest, kterou zažil během toho, co mu ho olizovaly plameny.

,,Proč mi to jen děláš, Maličká?'' zašeptal otázku a já jen stála na místě, protože jsem netušila, co mu na to říct. ,,Dám ti poslední deník. Ale jestli se na mě budeš dívat někdy lítostivým pohledem, jestli se mě někdy budeš bát a budeš chtít, abych vypadnul, tady na tom místě ti slibuju, že se už pak nikdy neuvidíme,'' sdělil mi pevně a já na sucho polkla. Nebála jsem se, jen mě jeho tón malinko vyděsil.

,,Dobře,'' souhlasila jsem a on si opět povzdechl. Chvíli stál, než zmizel ve dveřích, které vedly do jeho ložnice. Vrátil se s posledním deníkem, který se mi zdál ze všech nejtlustší. Zvedla jsem překvapeně obočí a on pokrčil rameny.

,,Psal jsem dost, ale už jsem toho nechal. Tohle je poslední,'' vysvětlil a já pohladila koženou vazbu. Na titulní straně byl vyrytý nějaký nápis.

,,Můžu mít prosbu?'' zeptala jsem se ho váhavě a on mě s mírně zamračeným výrazem vyzval, ať pokračuju.

,,Můžu přijít zítra?'' optala jsem se a pak dodala: ,,Vlastně... můžu chodit i po dobu, co budu číst tenhle deník?'' S nadějí v hlase jsem k němu zvedla své modré oči a on zaváhal. Nad něčím přemýšlel, ale pak tu znepokojivou myšlenku nejspíše nechal zmizet.

,,Můžeš. Budu rád.''

A tak mě doprovodil na kraj lesa a já se s dvěma knížkami v ruce vrátila domů. Deník číslo dvě jsem dala do šuplíku k tomu prvnímu a třetí jsem si schovala pod polštář. Rozhodla jsem se, že číst budu až večer, protože teď jsem chtěla zajet do města.

Táta byl naštěstí doma, takže mě ochotně svezl autem. Rychle jsem se s ním rozloučila a zamířila do oblíbeného obchůdku s knihami. Za pultem stál Niall a něco zapisoval do velkého sešitu s pevnými deskami. Pozdravila jsme ho a on zvedl hlavu. Usmál se.

,,Ahoj,'' opětoval. ,,Copak tě k nám přivádí?'' Založil si ruce na prsou a zkoumavě na mě pohlédl.

,,Dočetla jsem už druhý deník,'' oznámila jsem mu a on okamžitě zbystřil.

,,Dočetla?'' zopakoval.

,,Ano. A... zajímalo by mě, kde jsou ti ostatní členové Pěti prstů. Kde je ten slavný Zayn, Center, Digitus... Kam zmizeli? Chytli je?'' vyptávala jsem se a Niall si ruce zastrčil do kapes. Popošel blíže ke mně a vydechl všechen vzduch z plic.

,,O nikom nic nevím,'' přiznal. ,,Naposledy sem o nich slyšel před osmi lety, kdy sem přijel do Norska. Bylo to dva roky po tý nehodě. Nějakej čas sem s nima ještě zůstal, ale pak se mi povedlo zdrhnout. Zayn mě nechtěl pustit, myslel si, že ho napráskám. Že půjdu za nějakejma lidma, co znali Nejvyššího. Já nevím, co mu kolovalo hlavou. Ale jeho sem jako svýho pána nikdy nebral. Najal nový lidi a založil i novej spolek. Jak to všechno dopadlo, to nevím.'' Pokrčil rameny a upadl v myšlenkách opět do období, které Nejvyšší vtiskl do svých deníků.

,,Myslíš, že aspoň Liam dopadl dobře?'' Niall se na mě překvapeně podíval, protože takovou otázku zjevně nečekal.

,,Liam?'' řekl po mně. ,,Já myslím, že jo. Určitě se nenechal Zaynem řídit. Byl správnej. Na to, že byl v gangu.'' Niall se malinko usmál a pak ještě dodal: ,,Nikdy nesmí Zayn zjistit, že je Nejvyšší naživu. Považuje ho za mrtvýho. Pán říká, že je to jeho jediná odměna. Pocit, že Zayn nikdy nedostane to, co chtěl.'' Niall couvl směrem k pultu a sedl si na něj.

,,Ten diamant?'' reagovala jsem.

,,Ten taky. Vzpomínám si, jak zuřil, když zjistil, že tam s Vůdcem zůstal. Byl to jeho největší cíl. Stejně jako Nejvyššího,'' odtušil Niall a pokračoval. ,,Myslel sem spíš pánovu smrt. Tu totiž Zayn nikdy neuvidí.''

Doufala jsem, že v tomhle má Niall pravdu.

┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼    

♦ Takže je tu další kapitolka a já doufám, že se líbila. Doufám, že jste si přečetli mou začáteční prosbu ♥

♦ Děkuju za přečtení a případné komentáře♥