Z pohledu Netvora

   Jakmile Maličká odešla a já si uvědomil, že jsem za to mohl já, strašně jsem se nasral. Hrající reproduktory jsem vytrhl ze zásuvky a vzteky je mrštil o zeď. Pokračoval jsem s knihami, nočním stolkem i vším, co mi v ložnici přišlo pod ruku. Pak jsem vběhl do místnosti s krbem a ze stolu shodil vše včetně sklenice s whiskey, která se rozprskla na zemi a její obsah skončil na šedém koberci.
Scar s Dolorem postávali u otevřených dveří a smutně se dívali ven, jestli nezahlídnou tu malou krásnou holku, kterou jsem vyhnal.
To mě popudilo ještě mnohem víc, takže jsem silou praštil do krbový římsy, až se odchlípl další velký kus. Klouby jsem měl krvavé a ruce odřené, ale fyzická bolest nebyla tak úděsná jako ta psychická.

Nenáviděl jsem se, protože jen kvůli tomu, jak moc odpudivej jsem byl, Maličká odešla. Jen vůli tomu, že jsem se já nedokázal přijmout, že jsem na ni křičel a neustále ji od sebe odháněl. Při pomyšlení, že to bylo možná naposled, co jsem ji dneska viděl, se mi sevřelo hrdlo. Musel jsem se předklonit, abych se vydýchal. Věděl jsem, že o ni nemůžu přijít, protože kdyby ano, už nikdy bych nemohl bejt lepším člověkem. Chvíle s ní smazaly celou mou posranou minulost, a teď se prudce navrátily a já si uvědomoval, jaký sračky zvládla překonat, jen aby zůstala se mnou.

Chtěl jsem zase něco rozbít a natáhl jsem se po talíři na pultu, když mi došlo, že na něm byly krásně naaranžovaný lívance s ovocem. Všiml jsem si i druhýho talíře, kde bylo lívanců víc a kterej patřil nejspíš mně. Položil jsem ho raději zpátky na pult a měl chuť si nafackovat za to, jak jsem se k Maličký choval.

Že každý to chladný slovo, který jsem jí krutě vmetl do očí, bylo myšleno opačně. Když jsem říkal, že ji nechci, myslel jsem tím, že po ní toužím a že si přeju každý další vteřinu strávit s ní. Byl jsem tak ubohej. Tak hrozně. V hlavě mi zněla její slova, který pronesla s tak utrápeným tónem, že mi to rvalo srdce, který jsem donedávna považoval za zbytečný.

Ty jeden nechutný bezcitný vyděšený hajzle!

Všechno si zničil!

Konečně už si připusť, že s tebou chci být!

Zarazil jsem se, když mi tahle poslední věta prolítla hlavou. Ona chce bejt se mnou... Lydia Butlerová chce bejt se mnou a já kretén tady mlátím do věcí místo toho, abych ji našel a přivedl zpátky. S odporem jsem se na sebe v koupelně podíval do zrcadla a nahlas si povzdechl. Až mě jednou uvidí celýho, teprve pak sama uteče, ale teď mám ještě nějakej čas. Čas, než ji fakt ztratím, protože si mě najde ten zkurvysyn Zayn a já budu muset utýct. Navíc už viděla dvakrát moje záda a vypadalo to, že ji to ani moc neznechutilo, ale mohla to jen dobře zamaskovat...

Oblíkl jsem si tedy rolák a hodil přes sebe kabát, protože venku bylo docela chladno. Na norský počasí jsem si už zvyknul a chladno mi vyhovovalo, protože mi aspoň v rolácích nebylo horko. Hvízdl jsem na Scara s Dolorem a oni mě následovali ven ze dveří. Jen jsem zabouchl, protože jsem nepočítal s tím, že by se někdo dostával dovnitř. Rychlou chůzí jsem mířil k jejímu domu a v hlavě vymejšlel, co jí řeknu. Mohl jsem se omlouvat furt dokola, mohl jsem jí dokola furt opakovat, jak moc mi na ní záleží, ale věděl jsem, že tentokrát na to budu muset jít jinak.

Vyšel jsem z lesa a po louce mířil k velikýmu stavení, odkud se ozývalo koňský řehtání. Na dvoře vládl klid a v oknech se nesvítilo. Zamračil jsem se a hlasitě zabušil na vchodový dveře. Dlouho se nic nedělo, a tak jsem to zopakoval. Když už pak ani na potřetí nikdo neotevřel, frustrovaně jsem si prohrábl vlasy.

Myslel jsem na to, kde asi teď může bejt, a první, co mě napadlo, že s tím blonďatým frajerem. Pak jsem tu myšlenku ihned zavrhl, protože mě akorát tak znervózňovala. Sedl jsem si na schody a rozhodl se počkat. Bál jsem se o ní, bál jsem se, že se rozhodla udělat nějakou blbost, protože jsem se zachoval jako naprostej hajzl.

Čekal jsem tam dost dlouho a čas si krátil tím, co jí řeknu. Pak se ze stáje ozvalo hlasitý řehtání a já s povzdechem vstal. Odendal jsem prkno, který drželo velký dřevěný vrata u sebe, a vstoupil dovnitř. Do nosu mě uhodila vůně sena, kterou jsem často cítil i z Maličký. Mísila se s vůní fialek, čokolády a sprchovýho gelu. Tak Maličká voněla.

Všiml jsem si Glanse, velkýho divokýho hřebce se stříbřitou srstí. Neklidně se vrtěl a vystrkoval hlavu ven z boxu. Došel jsem k němu a doufal, že mě pozná a nezačne vyvádět. Když si mě všiml, natáhl ke mně čumák a přitiskl mi ho na prsa. Pohladil jsem ho opatrně po velký šedý hlavě a on spokojeně zaržál. Scar s Dolorem stáli u vrat a zírali na mě. Často jsem si jejich hlavy pokládal na klín a mazlil se s nima, když jsem byl sám. Snažil jsem se tak odčinit, že jsem z nich udělal pomalu stejný zrůdy, jakou jsem byl já.

,,Kde máš paničku?'' zeptal jsem se ho tiše, i když jsem věděl, že mi neodpoví. Jen se mi podíval do očí svýma černýma velkýma očima a zakmital dlouhými řasami. Přejel jsem mu po sametovým čumáku a pak mu dal krmení do koryta. To samý jsem zopakoval i u zbylých koní a vrátil se zase na dvůr.

Tam jsem čekal a za chvíli usnul opřenej o dveře. Jakmile jsem se probudil a zjistil, že už je tma, dostal jsem ohromnej strach. Myslel jsem si, že po tom, co už jsem prožil, se nikdy bát nebudu, ale právě v tuhle chvíli to bylo nesnesitelný. Vstal jsem a zamířil na louku. Držel jsem se jednou rukou za hlavu a druhou jsem máchal okolo sebe. Rozhlížel jsem se všude okolo sebe v naději, že uvidím Maličkou, ale i přes tmu jsem nikoho nezahlídl.

,,Scar, Dolor!'' zavelel jsem a psi ke mně přiběhli. ,,Hledat! Lydie!'' přikázal jsem jim, ale až pak mi došlo, že jsem neměl nic, čím bych jim připomenul její vůni. Podíval jsem se znovu na stavení, který teď ve svitu měsíce působilo ještě větší. Zvedl jsem pohled k oknu, kde měla Maličká pokoj, a něco mě napadlo. Vrátil jsem se tedy na dvůr, Scarovi s Dolorem zadal povel čekat a šel hledat žebřík.

Jeden stál opřenej ve stáji, takže mi to ulehčilo práci. Naposledy jsem z toho okna skákal dolů, a to bylo přeci jen snadnější.
Opřel jsem ho o zeď baráku a s potěšením zjistil, že sahá těsně pod parapet. Vylezl jsem na něj a neodpustil si při tom spoustu nadávek, kvůli bolesti v noze.

Okno bylo samozřejmě zavřený a bylo tak debilní, že se nedalo otevřít jinak, než rozbitím. Slíbil jsem si, že to pak napravím. Loktem jsem tedy rozbil sklo, až se ozvala rána, při který se spoustu střepů rozprsklo na zemi a udělalo to hroznej bordel.

Nasadil jsem si rukavice, abych se mohl zbavit ostrejch střepů na okraji rámu, který bránily v tom, abych se bezpečně dostal dovnitř. Když už jsem se zbavil toho nejhoršího, zapřel jsem se rukama o rám a vyhoupl svou pochroumanou nohu nahoru. Když jsem se dostal do sedu, zopakoval jsem to i s levou nohou a ocitl se v pokoje Maličký. Nohy mi spočívaly na jejím stole a zaklel jsem, když jsem zjistil, že jsem jí to tam celý rozházel. Nebyl však čas na to, to teď řešit.

Přešel jsem k její skříni a prohlídl si to množství dívčího oblečení. Nechtěl jsem tam moc slídit, tak jsem se pouze natáhl po červený košili, kterou už na sobě párkrát měla, a přičichl si k ní. Seno, fialky, sprchovej gel...

Neměl jsem moc času nazbyt, takže jsem zase zamířil zpět k oknu. Košili jsem si strčil do kapsy a opatrně si stoupl na parapet. Rozhlédl jsem se po potemnělým rozbordeleným pokoji a modlil se, abych Maličkou našel.

Povedlo se mi slízt, aniž bych se přitom nezmrzačil, a uložil žebřík zpátky do stodoly. Pak jsem naposledy pohladil Glanse a rychlou chůzí došel ke psům. Přiložil jsem jim k čumákům červenou kostkovanou košili a poručil jim, ať mi mou Maličkou najdou. Zavrčeli a rozběhli se k lesu. Ocasy měli v pozoru a čenichy drželi u země, aby co nejlépe zachytili stopu. Následoval jsem je a chvílema i běžel, i když to s kulhavou nohou nebylo zrovna nejlehčí.

Mnohokrát se zastavili na místě a rozhlíželi se. Jindy zase sprintovali, že jsem jim nestačil. Pak se vrátili a čuchali k látce znovu. Trvalo dlouho, než se Scar s Dolorem rozštěkali a rozběhli se k místu, kde na zemi leželo dívčí drobný tělo. Třáslo se a vzlykalo. Nebe už nebylo tak temně černý a v dálce začínalo svítat. Vyděšeně jsem k Maličký dokulhal a klekl si. Ignoroval jsem palčivou bolest v noze, která mi vystřelovala až do kolene.

,,Maličká,'' šeptal jsem a rukou jí přejel po tváři. Byla chladná a smáčená od slz.

,,Ne-Nejvyšší?'' dostala ze sebe třesoucím se hlasem a otevřela svoje pomněnkový oči, aby se ujistila, že jsem to opravdu já. Když mě uviděla, v obličeji se jí mihla úleva, a než stačila něco říct, přitáhl jsem si ji k sobě. Byla nabalená do několika vrstev oblečení, ale i tak jsem cejtil, jak prochladlá je. Svíral jsem ji v náručí, abych jí do těla dostal alespoň nějaký teplo.

,,Moc se omlouvám. Strašně mě to mrzí. Nemyslel jsem to tak,'' sypal jsem ze sebe a teprve až teď mi docházelo, jak příšerný to bez ní bylo, i když to netrvalo ani den. Jak moc jsem se o ni bál. Představil jsem si, jaký věcí se jí mohly stát a po zádech mi přejel mráz.

,,Nejvyšší,'' opakovala plačtivě a choulila se ke mně. Poznal jsem, že i po tom, co jsem jí řekl, mě ráda vidí. Nenáviděl jsem se za to, že jsem jí ublížil.

,,Pojď, půjdu tě zahřát,'' zašeptal jsem, přes rameno si přehodil tašku s jejími věcmi a celou cestu do chaty ji nesl. Tam jsem ji ihned uložil do postele, zabalil do spousty přikrývek a zatopil v kamnech i krbu. Stále se klepala, ale po pár hodinách usnula a vypadala docela spokojeně.

Celou dobu jsem seděl v křesle u postele a pozoroval ji. Jak pomalu oddechuje a jak se jí přitom chvějí její dlouhý hustý řasy. Jak se občas zavrtí a sevře v rukou prostěradlo. Usmál jsem se, když zamlaskala a překulila se na druhý bok. Mohl jsem se na ni dívat hodiny.

A pak sebou začala zničehonic zmítat a něco mumlat. Z mumlání se stal křik a z očí jí vytryskly slzy. Okamžitě jsem se k ní rozběhl, vzal ji za ramena a malinko s ní zatřásl. Vrtěla sebou dál a tak jsem jí k sobě přitiskl a tichými slovy ji uklidňoval. Trápilo mě ji takhle vidět.

,,Nejvyšší,'' vydechla a pevně mě objala. ,,Bála jsem se, že si mě tam nechal,'' šeptala a hlas se jí zlomil. Mačkal jsem ji pažemi tak silně, že jsem se bál, abych jí neublížil. Ale ona mi vycházela vstříc a tiše vzlykala.

,,Nikam nejdu. Nedovolím, aby ti ještě někdy někdo ublížil,'' ujišťoval jsem ji, ale sám jsem věděl, co to pro mě znamená. ,,Ani já už ti nikdy neublížím,'' řekl jsem tiše a ona brečela dál. Kolébal jsem ji v náručí, líbal do vlasů a užíval si poslední chvilky s ní. Tentokrát jsem ji musel nechat jít. Se mnou byl její život příšernej. Žila ve strachu, že na mě někdo přijde, žila s tím, že musí lhát lidem, který má ráda. Dělal jsem z ní hroznýho člověka, a to jsem nechtěl.

Takže když zase usnula, sbalil jsem jí všechny věci, tašku si přehodil přes rameno a opatrně, jako kdyby byla čerstvě narozený miminko, jsem ji vzal do náručí. Nesl jsem ji tiše lesem a srdce se mi svíralo při pomyšlení, že už ji neuvidím. Tolik mi na ní záleželo. Tolik jsem si přál, aby to vyšlo, a my mohli bejt spolu, ale když jsem ji v tomhle stavu našel, nemohl jsem dovolit, aby se to ještě někdy opakovalo.

U jejího domu stálo červený auto. Jaguar. Tu značku jsem moc dobře poznával. Ten blonďatej idiot obcházel dům a tvářil se vyděšeně. Pak se opřel o kapotu auta a z kapsy vytáhl mobil. Musel jsem jednat rychle. Přešel jsem na silnici a nepozorovaně, aby si mě nevšiml, jsem dům obešel. Maličkou jsem položil na kupu sena, který se tu sušilo, naposledy si ji prohlédl, políbil ji na čelo a vrátil se do lesa. Odtamtud jsem pozoroval, jak se blonďák zvedá z kapoty s mobilem u ucha a něco rozrušeně povídá. Byl jsem na sebe nasranej, protože jsem za sebou nechal rozbitý okno a bordel v Lydiině pokoji.

Pak ten debil konečně stavení zase obešel a Maličký si všiml. Rozběhl se k ní a starostlivě ji uchopil za ramena. Projel mnou osten žárlivosti, ale hned jsem se napomenul. Už jsem neměl právo žárlit. Nebyla moje. Nikdy nebyla moje, ale teď se mnou nemohla mít ani nic společnýho. Musel jsem ji dostat co nejdál od svýho světa.

Obrátil jsem se a vrátil se do svojí chaty. Zabouchl za sebou dveře, narovnal křeslo, který jsem předtím vzteky shodil na zem, a sedl si do něj. Scar s Dolorem mi věrně položili hlavy do klína a já je hladil a se zavřenýma očima se snažil zahnat tu bolest, která mnou prostoupila vždycky, když jsem si na Maličkou vzpomněl.