Pohled Danielle:

Bolí to?" Zeptala se Anette, když mi ošetřovala ránu na paži.

Zakroutila jsem hlavou a dál přemýšlela. Nemohla jsem z hlavy dostat ty jeho nádherné oči, ty modré oči plné jemnosti. Určitě nezamýšlel nic zlého, vždyť mi chtěl pomoct. Stiskla jsem v ruce jeho košili. Krásně voněla, jako on.

...

Pohled Louise:

Trochu bezmyšlenkovitě jsem zalezl do výtahu, vyjel zpět nahoru a nějak se dostal do pokoje. Sedl jsem si na postel a mapu odhodil na druhou stranu. Co mám teď asi dělat? Otec je pryč, na objevování budovy mi nějak zašla chuť a za sekretářkou se mi opravdu nechce. Pořád jsem v hlavě viděl ty hnědé pronikavé oči plné strachu? Nedůvěřivosti? Možná volání o pomoc? Potřebuju zjistit, co byla ta holka zač. Nedává mi to vůbec smysl. Ale ta blondýna říkala, ať na ně zapomenu....no bohužel už je to tak, že když mi někdo řekne „nedělej to", zapomeň na to", „neříkej to", tak samozřejmě udělám pravý opak...to už jsem prostě já.

Takže přece jenom za tou sekretářkou zajdu.

Zvedl jsem se a vyběhl z pokoje, výtahem jsem se dostal před dveře otcovi kanceláře, kde by měla být sekretářka, zazvonil jsem a po zabzučení vešel. Seděla tam u stolu, vzhlédla a nadšeně se na mě usmála.

Trapně jsem se poškrábal na nose a odfrknul si. „Ehm, omlouvám se jestli ruším, ale chtěl jsem se jen na něco zeptat."

„Ale vůbec nerušíte, pane Tomlinsone, naopak vás ráda vidím, je mi tu o samotě smutno. Posaďte se." Vstala a pokynula na volnou židli.

Neochotně jsem se tedy posadil.

„Jel jsem se podívat do sklepního skladu a potkal jsem nějaké dvě dívky, jedna se pořezala, tak jsem jí chtěl pomoci, ale nechtěla se mnou jít a potom mi ta druhá řekla, ať se o ně nezajímám a odešly. Nevíte, kdo to byl?" Vychrlil jsem ze sebe a čekal nějakou povzbudivou odpověď.

Sekretářka znejistěla a vypadala rozrušeně. „To snad ne, doufám, že to nebyly nějaké zlodějky. Naše pracovnice to určitě nebyly...co by dělaly ve skladu?" Podivovala se. „No, tak nebo tak rozhodně to nahlásím a security to prozkoumá, děkuji, že jste mi to řekl, mohly to být vskutku zlodějky!" vykřikla a sladce se na mě usmála.

Chtěl jsem namítnout něco v tom smyslu, že jako zlodějky nevypadaly, nebo něco o tom jak nazývaly mého otce, ale nakonec jsem si to rozmyslel.

„Tak děkuji, já půjdu." Chystal jsem se k odchodu. „Počkejte, nechtěl byste mi ještě dělat společnost?" řekla smutným prosebným hlasem a chytila mě za paži. Zůstal jsem tedy sedět. „Víte pane Tomlinsone, že mě neskutečně přitahujete? Ještě nikdy jsem neviděla mladého muže, který by byl tak plný šarmu a, prostě tak přitažlivý jako vy..." Mumlala a přitom se dívala na své lýtko, kterým se pomalu otírala o to mé. Podíval jsem se na ní, nebyla ošklivá, byla to vlastně taková ta ideální „modelkovská" blondýna, která uloví skoro každého muže. Muselo jí být tak dvacet šest, tudíž byla o docela dost starší než já. Jelikož jsem se zamyslel a nic nedělal, natáhla se a rukou mi pohladila koleno. Protočil jsem očima a sundal její ruku.

„Děkuji, musím si něco zařídit, omlouvám se." Odpověděl jsem slušně a než se stačila vzpamatovat, jsem zběsile mačkal tlačítko 8 ve výtahu.

Přišla mi SMS zpráva od otce, že se služební cesta zrušila a vrátí se už večer, jestli s ním nechci něco podniknout. Zprávu jsem odignoroval a chystal jsem vylézt z výtahu, to jsem, ale neudělal. Místo toho jsem počkal, až se dveře zase zasunou a zmáčkl jsem nejnižší čudlík.

Zvědavost mi nedala, prostě jsem tam musel. Výtah s cinknutím zastavil, zamířil jsem rovnou k těm dřevěným pokovaným dveřím. Vypadaly skoro jako ze středověku, to sklepení muselo být opravdu zastaralé, vždyť i v tom plánku bylo jen vybarveno černě.

Zatlačil jsem na dveře, musel jsem vynaložit docela hodně síly, aby se s hlasitým skřípáním otevřely. Chvilku jsem se proplétal nějakými chodbami, ale vcházel jsem jen do otevřených dveří doufajíc, že tudy dívky prošly. Moje doufání se naplnilo, když jsem se dostal do chodby, následoval hlasy a vkročil do pokoje se spoustou postelí, na jedné seděla ona a vedle ní ta blondýnka. Obě se mě asi lekly.

„Co tu děláš? Víš, co jsem ti říkala!" Zvýšila hlas blondýna. Rozhlédl jsem se po pokoji a uviděl mojí košili, držela jí ta krásná brunetka.

„Přišel jsem si pro košili!" Vykřikl jsem a zazubil se. Poznala, že to byl nouzový výmysl a zasmála se. Ty asi vážně nevíš co tu děláme a chceš to moc zjisti, že?" Usmála se na mě a já kývl. Povzdychla si a pokynula, ať se posadím na protější postel.

„Já jsem Anette a tohle je Danielle." Řekla a ukázala na Danielle, ta se na mě usmála.

„Těší mě, já jsem Louis."

„Na začátek ti chci říct, že my nemůžeme za to, co děláme, není to naše svobodné rozhodnutí, většina z nás jsme sem byly dovezeny z dětských domovů." Začala Anette.

Chvilku mluvila a mě všechno došlo, začalo my jich být strašně líto, ale pořád jsem nevěřil, že to je práce mého otce. Věřím, že by nic takového nedovolil, musím mu to neprodleně nahlásit učinit těmto věcem přítrž!

„Chápu, že teď možná odejdeš a už nikdy s náma nebudeš chtít mluvit, jsme šlapky, ale ne dobrovolně A tady Danielle přijela teprve včera, takže jestli chceš někoho urážet, tak mě, ne jí!" Řekla ještě Anette a dívala se na špičky svých pantoflí."

„Ne, ne proč bych něco takovýho dělal? To bych si nedovolil! Slibuju, že udělám, co bude v mých silách, aby tohle skončilo! Jsem rád, že jsem vás poznal a určitě za váma ještě někdy přijdu. Teď musím jít, protože táta má za chvíli přijet." Vychrlil jsem ze sebe a usmál se na ně. I když se mi chtělo spíš brečet.

Když už jsem byl skoro u dveří do chodeb, přiběhla za mnou Danielle. „Tvoje košile!" Podávala mi ji.

„Klidně si jí nechej, jestli chceš." Nevím jak mě taková věc napadla, ale ona se usmála a kývla, trochu jí zčervenaly tváře, ale podívala se těma svýma velkýma očima do mých.

„Děkuju" špitla.

„Je mi to opravdu moc líto." Zašeptal jsem nazpět a cítil jsem, jak se mi derou slzy do očí. Bylo mi jí tak líto, pravděpodobně byla od malička sirotek a teď se dostala sem. Já mám mamku, šest sourozenců a tři tatínky a teď se válím v nějakém luxusním domě svého milionářského otce.

Pokrčila rameny a nervózně těkala očima. Oba jsme tam stáli naproti sobě a nechtělo se nám odejít.

„Neboj, dostanu vás odsud." Řekl jsem rozhodně. Z očí jí sjelo pár slz i já jsem jednu pustil. Pomalu jsem se natáhl a zastrčil uvolněný pramínek jejích zvlněných hnědých vlasů za ucho.

„Dostanu tě odsud Danielle, ano?" Podíval jsem se jí do očí a ona se tedy usmála a kývla. Usmál jsem se povzbudivě nazpátek a otočil se k odchodu.

*nervózně se směje*

ahojte, zkusila jsem sesmolit další díl. Je to naprostá blbost já vím, ale asi s tím nic nenadělám :D