Jimin moc nenaspal od doby, kdy mu Dawon řekla malé tajemství Hoseokovy cesty. Bál se o svého kamaráda a nechápal jeho volbu. Jak jen mohl prostě odejít? Bez toho, aby se s ním, Seokjinem, nebo alespoň s Wooyoungem rozloučil. Musel přeci vědět o velmi pravděpodobné možnosti, že se nevrátí.

To si říkal do té doby, než se jednoho rána objevilo u dveří několik okvětních lístků nějaké modré květiny a malý útržek čehosi, na čem byl vzkaz od Hoseoka. Dawon si dávala až příliš velký pozor, aby se nerozplakala před rodiči a tak se omluvila a odešla dělat něco ze své práce. Jimin byl nejdřív šťastný, pak ho znovu přepadly obavy, a nakonec znovu přišel ten veliký strach. Hoseok sice psal, že mu nic není, až tedy na nohu, ale Jimin se i přesto bál a byl velmi zmatený. Jak asi mohl Hoseok v lese přežít, když měl zraněnou nohu?

Seděl na návsi a přemýšlel. Všechno, co za ten den musel stihnout, už udělal, a tak neměl nic na práci. Jen sedět a přemýšlet. Byl to týden a den od toho, co Hobi odešel, ale Jiminovi to přišlo jako věčnost. Při práci sice neměl čas na to příliš myslet, ale po večerech se mu to vynahrazovalo dvakrát větší nejistotou.

„Můžu si přisednout?" zeptal se poblíž hluboký hlas. Jimin zvedl nezúčastněně hlavu a spojil pohled s Kim Taehyungem. Nikdy se spolu moc nebavili, ale Jiminovi přišlo, že to není špatný kluk, naopak se mu vlastně zdál docela milý.

Proto jen kývl a dál mlčel. Neměl příliš náladu s někým mluvit. Zvlášť, když z něj Jin páčil co je s Hobim. Vždycky jen odpověděl, že neví nic jiného, než on.

„Jsi... v pohodě?" zeptal se Taehyung. Jimin k němu zvedl oči a jen pokrčil rameny.

„Nebudeš se mnou mluvit?" pousmál se Taehyung a pozoroval menšího hnědovláska, který se chvíli rozhodoval, co mu odpoví.

„Asi budu," zamumlal nakonec nezúčastněně. Ve tváři měl neveselý výraz, a tak Tae nemohl jinak. Jimin ucítil ruku na svých lopatkách, a následně se nechal obejmout vyšším mužem. Ani si neuvědomil, jak moc mu to pomohlo. Proto se trochu uvolnil a počkal než ho Taehyung pustí.

„Často jen tak objímáš lidi, který sotva znáš?" broukl Jimin, nemyslel to nijak zle, jen ho ono objetí trochu zaskočilo.

„Od pohledu tě znám už dlouho, navíc jsi kamarád Hobiho. Což mi připomíná, Kde vůbec je? Omlouvám se, jestli tě to udělá ještě nervóznějším, ale zarazilo mě, že ho nevídám," zeptal se a malinko se rozhlédl, jakoby se měl mladík objevit někde kolem. Všiml si už před pár dny, že se mladík nepotlouká vesnicí s Jinem a Jiminem. Jimin místo odpovědi sklopil pohled.

„Všiml sis, že tu není?" kuňkl v odpověď.

„Občas jsem se s ním bavil, většinou jen skrz pohledy. Je to zvláštní, když ho tu nevidím," Taehyung si poposedl a znovu se zadíval na Jiminovu krásnou tvář. Před Hobim se netajil tím, že ho Jimin přitahoval, ale nikdy se neodvážil mu něco naznačit, nebo s ním vůbec promluvit. Vlastně se sám divil, že se odvážil a doopravdy si k němu přisedl.

Jimin se ponořil do vzpomínek. Občas viděl, jak po sobě Hoseok s Taem hází pohledy, kterým ani za mák nerozuměl.

„Nevěděl jsem, že jste přátelé. I když těch pohledů jsem si všiml, asi mi to mohlo dojít," vydechl nakonec s lehkým kývnutím Min a hrál si se svými prsty. Neměl náladu lhát, ani něco zatajovat.

„Když jsme byli ještě děti, dost jsme si spolu hráli. Dělali jsme lumpárny a tak. Máme toho dost společného, ale v poslední době jsme na sebe neměli moc času," vysvětlil Tae. Ano, Hoseok a Taehyung toho měli společného dost. Zvlášť co se vkusu na muže týče.

„Chybí mi. I Když je to jen pár dní a on se brzy vrátí," řekl Jimin. Taehyung se pousmál a raději nakousl jiné téma, vůbec si přitom nevšiml, že mu Jimin neodpověděl na to, kam zmizel Hoseok.

Seděli tam spolu ještě nějakou dobu, povídali si a nakonec se rozloučili. Ačkoliv si to Jimin neuvědomil, Taehyung mu zvedl náladu. A tak odcházel s malým úsměvem na rtech.

~

Hoseok se tentokrát nebudil sám. Cíleně ho vzbudil Namjoon a na otázku proč, odpověděl jen uculením. To Hobiho povzbudilo a dalo naději, že to nejspíš není nic špatného a třeba bude ten den záživnější.

Hned jak se tedy dostatečně probral, hnědovlasý mu převázal obvaz na noze a pomohl mu vstát. I když to vlastně nebylo skoro zapotřebí, hnědovlásek uvítal pomoc. Hobi čekal, že bude ptáček ještě spát, ale on místo toho seděl Namjoonovi na paroží a nadšeně hvízdal.

„Dnes mám trochu těžší úkol a byl bych rád, kdybys šel se mnou, procházka ti neuškodí," začal Namjoon a vyvedl Hoseoka ven z jeho domova, kde černovlásek strávil posledních pár dní. Mohl tak poprvé vidět, jak vypadá tato část lesa. A byl překvapený. Hodně překvapený. Čekal, že vyjdou a do chodidla ho bude bodat jehličí a jiné přírodniny, které nikdo neuklidil. Místo toho vstoupil na měkkou trávu. Namjoon mu podal tlustou větev, aby se měl o co opírat a nemusel plně došlapovat na zraněnou nohu. Nejspíš jí před tím trochu upravil, jelikož Hoseokovi nápadně připomínala berli.

S Namjoonem se pomalu vydali hlouběji částí lesa, která byla převážně plná listnatých stromů. Brada mu samovolně klesla. Nikdy si nemyslel, že by les mohl být tak krásný. Některé listnaté stromy se s nadcházejícím podzimem začínaly zbarvovat do žluta, jiné byly dokonce už rudé. Skrze vysoké větve prosvítaly sluneční paprsky a to vytvářelo kouzelnou atmosféru. Hobi se cítil jako v jedné z pohádek, které jako malý chlapec moc rád poslouchal.

Druhý muž Hoseokovi něžně zaklapl pusu, čímž si vysloužil Hoseokův pohled, ve kterém se stále odrážel čirý úžas. Namjoon se musel zasmát nad tím, jak byl černovlásek na větvi.

„Obdivovat můžeš cestou. Jdeme vrátit maličkého zpátky. Jeho křídlo se uzdravilo tak jak mělo, takže je čas ho vrátit domů," vysvětlil Namjoon Hoseokovi. Ten ho vnímal jen na půl ucha. Rozhlížel se, aby mu náhodou nic neuteklo. Kmeny stromů byly tlusté tak, že by je museli obejmout dva lidé, a všechny stály majestátně, mezitím, co tiše šeptaly v jemném větru. Hobi se díval, kam mohl, ale nebyl schopný zpozorovat všechno. Stihl spatřit nespočet různobarevných hub, lesních květin, ale něco tam chybělo.

„Kde jsou všechna zvířata?" zeptal se Namjoona. Opodál zahlédl jen dvě veverky, jak skáčou z jedné větve na druhou a to bylo všechno.

„Jsou tu, ale cítí, že nejsi odtud, a proto se neukazují. Les a jeho obyvatelé jsou podezřívaví. Nevědí, jestli ti mohou věřit. Ani tenhle maličký ti nevěřil, že?" Namjoon shlédl k Hoseokovi a vedl ho dál po již vyšlapané pěšině. Nejspíš ji vyšlapal sám hnědovlásek.

Hoseok záporně zavrtěl hlavou.

„Takže ti je asi jasné, že ti nebudou hned věřit. Mě přijali docela rychle. Ani nevím proč," hnědovlásek pokrčil rameny a sundal si ptáčka z paroží.

„Tudy už trefíš domů, že ano?" usmál se do jeho korálkových očí. Ptáček mu krátce zazpíval jemnou melodii a následně vzlétl. Namjoon i Hoseok sledovali jeho pohyby křídel, které byly lehce nemotorné, i přes to se dostal vysoko do koruny stromu.

„Já myslel, že ho jdeme odnést domů," vydechl Hobi a dál se díval na místo, kde malý ptáček zmizel.

„Ach... to jsem řekl? To je stejně jedno, půjdeme dál. Na sever odtud jsou hory. Nepříliš vysoké, ale dostatečné, aby tam mohli žít jedni z nejzajímavějších obyvatelů tohoto lesa. Pojď," vyzval ho nadšeně Namjoon a rychlým krokem vyrazil k severu.

„Já nemůžu jít takhle rychle!" zanadával Hoseok a tím přinutil hnědovlasého se smíchem zpomalit.

„Promiň. Nějak jsem si to neuvědomil," omluvil se Namjoon a vzal Hobiho kolem ramen, aby se o něj mohl kdykoliv opřít. Černovláskovi to nevadilo. Byl rád, že s ním muž navazuje nějaký kontakt a krom toho byl vděčný za pomoc. Možná, že by se jednou mohli stát dobrými přáteli.

„To je docela špatný, vzhledem k tomu, že mi tu nohu ošetřuješ ty," Hoseok se smíchem trochu postrčil Namjoona, který nad sebou jen s úsměvem zavrtěl hlavou.

Chvíli se popichovali, až nakonec začal les řídnout. Stromy byly dál od sebe, a povrch se začínal zvedat. Až nakonec došli k místu, kde bylo vidět na hory. Jak Namjoon řekl, nebyly příliš vysoké, ale jeho obyvatelé Hoseoka překvapili tak, že se jeho oči již podruhé ten den otevřely v čirém úžasu.

Wyverni. 

-

Zdravím! A také předpokládám, že někteří nevědí, co jsou wywerni. Jsou to draci, kteří mají jen zadní nohy, křídla, ale nemají přední nohy. Tenhle je asi nejhezčí, kterého jsem našla:

Berrivie~