Hoseok se probudil, když byl Namjoon pryč. Měl tak konečně trochu času, aby si utřídil myšlenky, jelikož se toho za uplynulých pár dní stalo tolik, že mu z toho šla hlava kolem.

Černovlásek se posadil a odkryl svou nohu. Ani mu při tom pádu nepřišlo, že by si s ní něco udělal, ale připisoval to tomu úderu jeho hlavy o kořen. Nejspíš byl tak omámený, že si sotva něco uvědomoval, vždyť ho v poslední chvíli ani nenapadlo, že bude možná brzy po smrti.

To černé zvíře, které by ho dozajista rádo sluplo, bylo zvláštní. Trápila ho jedna s tím spojitá myšlenka. Jak to, že ho ta bestie nesežrala? Vždyť se mu prakticky nabídla večeře bez velké námahy. Raději by se s ním ale už nikdy nesetkal, než aby zjistil odpověď.

Hobi se podíval na žlutého ptáčka, který si v poklidu dřímal, a v hlavě mu naskakovaly další a další myšlenky. Nechápal, jak s ním mohl Joon mluvit. Ano, žil v lese asi tak třináct, čtrnáct let, ale jak mohl mluvit se zvířetem, které bylo naprosto odlišné od dvou stvoření, jimiž byl sám Namjoon?

Hobi se zvedl z postele a na jedné noze se dostal k ptáčkovi. Malý tvor otevřel svá korálková očka a propaloval černovláska nespokojeným pohledem. Hobi k němu zvedl prst. Čekal, jestli bude ptáček natolik důvěřivý a skočí mu na prst, nebo se na něj vykašle a bude dál spát. Nestalo se ani jedno. Žlutý ptáček se podíval na jeho prst, klovnul ho a pak naštvaně odhopkal dál od něj.

„Aish..." Hoseok si prohlédl svůj prst, který po útoku zobákem zčervenal a bolel. Hoseok věděl, že ptáčkovi nemůže nadávat, protože si o to sám řekl, ale i přes to si zabručel, jaká je to malá potvora. Naprosto tím potvrdila Hoseokovi domněnky. Ptáček mu nedůvěřoval, i když až na pár drobností vypadal podobně jako Namjoon.

„Tak fajn. Musím si v tom udělat pořádek," řekl si sám pro sebe a bylo mu naprosto ukradené, že si mluví sám pro sebe. Slova přece možná budou dávat smysl, když myšlenky ne.

„Potřebuju se Namjoona zeptat na několik věcí," zašeptal k sobě znovu, nemohl se však zbavit pocitu, že ho někdo, nebo něco poslouchá. Příčinou toho jistě bylo, že se v některých povídačkách říkalo, že i stromy mají v těchto lesích uši. Vlastně se o tomhle lese se říkalo i víc věcí, ale Hoseok nevěřil, že by tu žili například draci. Věřil tomu, když byl malý, ale pak přestal, protože mu přišlo jako pitomost, že by se zdržovali jen v lese a nikdy by nezaútočili na lidská obydlí. Ačkoliv ho Namjoon dost překvapil Hippogriffy, na draky věřit nehodlal.

Černovlásek si uvědomil, že znovu myšlenkami odběhl úplně jinam, než původně chtěl, musel nad sebou zavrtět hlavou. Nakonec se pokusil sestavit většinu otázek s tím, že na ně stejně později zapomene.

Než se ale stihl do všech těch otázek zakousnout ještě víc, uslyšel z venku hluk. Bylo mu tak jasné, že jeho chvilka pro sebe, kterou mohl využít určitě lépe, už se chýlila ke konci. Nakonec viděl, jak se Namjoon vřítil do místnosti a začal něco vroucně hledat. Mezi mastmi, ke kterým čichal tak dlouho, že mu musely všechny čichové buňky vypovědět službu, jednu i s přespříliš velkým pruhem látky sebral a stejně rychle, jako přišel, také odešel. Hoseok dál nechápavě pozoroval místo, kde hnědovlásek ještě před chvílí stál a jen dál zaraženě seděl. Jelikož neměl na koho jiného se obrátit, podíval se na ptáčka. Toho ovšem hnědovlásek vůbec nevyvedl z míry.

Namjoon se po čtvrthodině vrátil. V obličeji byl bílý jako stěna a ve vlasech měl pár zbloudilých lístků. V mokrých rukou držel nádobku. Hoseok na něj chvíli nechápavě zíral a celého si ho prohlížel. Ozval se až tehdy, když si všiml krve na rukávech jeho košile.

„Vysvětlíš mi, co to sakra bylo?" zeptal se po chvíli ticha s očima stále přilepenýma na krvavém rukávu a Namjoon se po něm ani nepodíval. To Hoseoka trochu vyvedlo z míry, ale nedal to na sobě znát a trpělivě čekal, jestli Namjoon začne mluvit.

„Našel jsem zraněnou laň," ozval se hnědovlásek po dlouhé odmlce, která naplňovala místnost dost nepříjemnou atmosférou. Jakmile to vyšší mladík dořekl, Hobi zbledl nejspíš stejně, jako on. Hoseok se s námahou zvedl a znovu po jedné noze doskákal až k Joonovi. Bylo mu jasné, že to nebude nic dobrého. Zvlášť, když se druhý muž netvářil nijak nadšeně.

„Už jsem jí nedokázal pomoct. I přesto, že byla ještě živá... byla moc zraněná. Měla hluboké rány na krku, nejspíš to udělalo nějaké z těch zvířat, co tu obchází a uteklo, když mě ucítilo. Nakonec zemřela u mě v náruči," Namjoon se hluboce nadechl a dlouze vydechl. Hoseok mu položil ruku na rameno a jemně mu ho promasíroval. Netušil sice, jestli si to může dovolit, nebo jestli o to bude Namjoon vůbec stát, ale krátce ho objal kolem ramen. Odpovědí mu byly hnědovláskovy paže, které kolem Hobiho omotal. Pro oba z nich to bylo zvláštní, ale zároveň i docela příjemné.

Hoseokovi bylo jasné, že to pro něj asi nebyl nejlepší zážitek. Zvlášť, když byl z části jako oni.

„Děkuju, Hoseoku. Nedokážu ani spočítat, jak dlouho mě nikdo neobjal," zamumlal vyšší z mužů a odtáhl se. Hoseok se na něj konejšivě usmál, načež mu hnědovlásek nevesele úsměv oplatil, ale v jeho tmavých očích se dál odrážel žal. Chvíli se jen dívali tomu druhému do očí, než se Namjoon trochu uklidnil a rozhodl se, že se bude věnovat něčemu jinému.

„Co tvoje noha?" ozval se po chvíli a shlédl na Hoseokovu levou nohu. Hobi si až teď uvědomil, že na ní stojí, a že to už nebolí tak moc, jak by popravdě mělo.

„Je to lepší. Jak jsi to udělal? Lékaři z naší vesnice by trvalo pěknou dobu, než by to zvládla vyléčit," poznamenal Hoseok a sedl si na provizorní postel. Namjoon si znovu po čichu vybral jednu nádobu, a i s ní si sedl k Hoseokovi. Vzal si na klín černovláskovu nohu a začal odmotávat obvaz. Na jeho otázku neodpověděl, jen se celou dobu lehce usmíval.

„Proč si ty masti třeba nepopíšeš, abys to nemusel hledat po čuchu?" vylítlo Hoseokovi z úst, hned na to si ale chtěl hlavu omlátit o kmen. Vždyť tu neměl na co, ani čím psát.

Namjoon ustal v pohybu, a svěsil ramena. Chvíli jen slepě koukal před sebe a pak tiše řekl: „J-Já... neumím psát ani číst."

,Fajn, kde je ten kmen?!' Hobi se rozčiloval ve svojí vlastní hlavě a proklínal se za to, že tu otázku vůbec vyslovil. Že ho to nenapadlo. I v té pověsti byla Namjoonova matka více méně chudá, tak jak by si asi mohla dovolit vzdělávat svého syna.

„Umím pár písmen, ale to je všechno," povzdechl si Namjoon a začal mazat Hoseokův kotník.

„Chtěl by ses to naučit? Jestli jo, rád ti pomůžu, alespoň bych ti trochu oplatil to, že jsi mi pomohl a staráš se o mě," navrhl Hoseok, aby skryl své rozpaky. Namjoon k němu bleskově zvedl hlavu a v obličeji se mu mísilo překvapení a radost. Byl svým způsobem hrozně roztomilý.

„To bys udělal?" vydechl hnědovlásek a v očích mu poletovaly jiskřičky. Asi úplně zapomněl na onu nešťastnou laň a to bylo vlastně jenom dobře.

„Samozřejmě! Vždyť ty toho pro mě děláš tolik, že ani nevím, jak ti to oplatím," přikývl Hobi. Namjoon se široce usmál a na tvářích mu to vykouzlilo dva rozkošné ďolíčky. Začal znovu ošetřovat Hoseokovu nohu, dával si opravdu záležet.

V tu chvíli byl šťastný a Hoseok s ním.

-

Ahoj! Přidávám novou kapitolu a doufám, že se vám líbila. ʕ•ᴥ•ʔ
A já už mizím.

Berrivie~