Hoseoka bolela hlava a kotník snad ještě víc. Najednou se vrátil zpět do reality. Ke svému překvapení kolem sebe necítil chlad lesa a tvrdou zem, ale pociťoval, že je zabalený v teplé dece a na hlavě má malý chladný předmět. Slyšel tichounký zpěv ptáků, domníval se, že je někde venku. Pomalu otevřel oči.

Přivítalo ho tlumené světlo, nacházel se v malé místnosti, která se jen vzdáleně podobala pokojům v jejich domě. Pomalu se posadil, přičemž mu z hlavy sklouzl kousek mokré látky. Nahý ležel pod velkou dekou, která jistě musela být už starší.

Promnul prsty látku deky a se zmatkem v hlavě, se rozhlédl po místnosti. Podlaha byla nejspíš ze dřeva, ale tím si Hoseok nebyl jistý, jelikož vypadala velmi hladce a takovou jemnou práci by svedl jen někdo, kdo se dřevem uměl velmi dobře pracovat. Zdi vypadaly jako hnízdo nějakého ptáka a uprostřed místnosti byl kmen stromu, který nejspíš vedl vysoko nad strop tohoto obydlí. Co se nábytku týče, bylo tam jen něco, co připomínalo stůl, a nejspíš provizorní postel, ve které seděl Hoseok. Jeho dech se zatajil, když uviděl vysokého muže s širokými rameny a jeleními parohy. Byl oblečený v jednoduché bílé košili a kalhotách a na prstu mu seděl malý žlutý ptáček.

Hoseok ze sebe nechtěně vypustil přidušený výkřik a posunul se co nejdál. Muž se na něj nechápavě otočil. Jeho tmavé oči se Hoseokovi zavrtaly až do duše a on nevěděl, jestli mu má pohled oplatit anebo se raději zavrtat pod deku, jako kdyby tam vůbec nebyl. Nakonec se jen zachoulil co nejdál a zavřel oči. Netušil, co může od muže čekat, a tak jen několik sekund bez jakéhokoliv pohybu seděl a poslouchal, jestli se místností ozve jeho hlas. Když se ale nic neozývalo, Hoseok opatrně otevřel oči, aby se podíval, jestli se něco neděje.

Mužova tvář se uvolnila a opatrným krokem přišel k Hoseokovi. Ten na něj trochu vystrašeně vykulil oči a snažil se nedat na sobě najevo strach, i když mu to nevycházelo. Muž si sedl k němu a dál se na něj díval, zdálo se, že je v lehkém úžasu.

„Jak se cítíš?" zeptal se tiše a prohlížel si Hoseokovu tvář více zblízka. Nejspíš mu bylo ukradené, že se ho Hoseok bojí, nebo si toho doopravdy nevšiml. Seok muži věnoval zmatený pohled a nerozhodně otevřel a zavřel pusu. Jak si prohlížel mužovu tvář, všiml si, že má klidné oči, malý, docela roztomilý nos, jeho plné rty vytvářely milý úsměv. Měl nepříliš dlouhé hnědé vlasy a lehce zašpičatělé uši. Byl opravdu úplně jiný, než si ho Hoseok kdy představil.

„Neboj se. Neublížím ti," jeho úsměv se malinko rozšířil, nechtěl, aby Hoseoka vyděsil.

„B-Bolí mě hlava... a noha," řekl tak potichu, že to hnědovlásek sotva slyšel. Hoseok se podíval směrem dolů a chtěl si nohy přitáhnout k tělu, když si uvědomil, že na sobě nic nemá. Znovu se otočil k muži.

„Kde... je moje oblečení?" vyhrkl a víc se zavrtal do deky. Nechtěně však pohnul levou nohou a tou vystřelila bolest do lýtka. Bolestí tiše zamručel, čímž si znovu vysloužil plnou pozornost jeleního muže.

„Ukaž mi tu nohu," řekl vyšší z mužů, a tím naprosto odignoroval Hoseokovu otázku. Hobi vyndal nohu zpod deky a až v té chvíli si uvědomil, že jí měl něčím omotanou. Pod obvazem bylo kromě jeho nohy ještě něco, nejspíš kus nějakého dřeva, který mu nedovoloval s ním pohnout.

„Když jsem tě našel," začal muž a odmotával mu z nohy provizorní obvaz. „Byl jsi bledý a tvůj kotník byl v dost nepřirozené poloze," prstem do vzduchu nakreslil úhel. Odmotal obvaz a odhalil tak nafialovělý kotník. Muž vzhlédl a znovu se pohledem zavrtal do Hoseokovy duše. To donutilo menšího muže přemýšlet, jestli to dělá naschvál, nebo je to prostě jen jeho přirozený pohled.

„Jak ti mám říkat?" zeptal se nakonec.

„Hoseok," kuňkl a pokusil se pohnout s kotníkem. Výsledkem mu byla jen nehezká bolest a tak uznal, že to radši dělat nebude.

Druhý muž nad tím jen pokroutil hlavou a zvedl se. Došel k něčemu, čemu by se dalo říkat stolek a sebral z něj nějakou nádobku. Hobi radši ani nechtěl vědět, kde ji vzal. Hnědovlásek si k ní čichl, poté zavrtěl hlavou a vzal jinou. Takhle chvilku pokračoval, než si sám pro sebe kývl a vrátil se k druhému mladíkovi.

„A... jak mám ř-říkat já tobě?" zeptal se tiše Hoseok a sledoval, jak druhý muž nanáší jakousi mast na jeho kotník.

„Namjoon," odpověděl a dál nezaujatě obmotával kousek látky kolem jeho kotníku. K tomu mu také zpátky přidělal dva kusy dřeva, aby se kotník jen tak znovu nezkroutil. Hobi mu raději do práce nemluvil a stále dokola si ho prohlížel. Nemohl uvěřit, že ho doopravdy potkal.

Představoval si ho různě. Občas jako staršího muže vysokého jako horu a sílou pěti mužů s tvrdými rysy a nezkrotnýma divokýma očima. Jindy jako malého kolouška se sotva vzrostlými parohy. Nikdy však ne takto. Jako na pohled milého mladíka s očima klidnýma jako voda. Byla pravda, že parohy na jeho hlavě byly pro Hoseoka něco nového, ale i přes ně se tolik nelišil od normálních lidí.

To, že mu Namjoon s překvapivou něžností omotával nohu látkou, byla věc druhá. I setkání s ním si nikdy nepředstavoval takto.

Hoseok se zadíval na rozvětvené parohy, vyrůstající z Namjoonovy hlavy. ‚Jak k tomu vůbec člověk přijde, aby měl rohy? Počkat, čím se vlastně rozlišují rohy a parohy?'

Chvíli zíral na paroží, které si většinou představoval jako mohutné a rozvětvené. Ale Namjoonovy parohy nebyly příliš obrovské. Možná by to pro něj bylo doopravdy nepraktické.

„Líbí se ti?" zamumlal Namjoon a vzhlédl. Hoseok malinko vykulil oči a jen sklonil hlavu. Neměl zírat tak dlouho.

„J-Jsou zajímavý," zamumlal Hobi a povytáhl si deku výš, jen proto, aby měl co dělat s rukama. Namjoon se jen pousmál a opatrně položil jeho nohu. Aby Hoseoka ušetřil trapnosti, promluvil.

„Spi. Teprve ti trochu klesla horečka."

„Horečka?" Hobi zbystřil. V tu chvíli si vzpomněl, proč vlastně šel do toho lesa a co se stalo jeho matce. Namjoon si ho nezaujatě prohlížel.

„Ano. Před dvěma dny jsem tě našel u jednoho z největších stromů v lese. Bylo zrovna po dešti, ani se nedivím, že jsi onemocněl. Vlastně jsem si myslel, že už se neprobudíš," vysvětlil mu hnědovlásek a znovu si na prst posadil žlutého ptáčka. Očividně měl něco s křídlem.

„Jsem tu dva dny?!" vyhrkl Hoseok. Namjoon na něj káravě pohlédl a následně přikývl. Tím ale menšího mladíka neuklidnil. Naopak, Hoseok začal panikařit.

„Musím... ihned... najít!" nevěděl, co vlastně chce říct, ale už se zvedal, aby mohl odejít. S tím ale jelení muž nesouhlasil. Ptáčka si posadil na paroh a Hoseoka zastavil v pohybu. Černovlásek se jen posadil zpátky na provizorní postel a bezmocně hleděl na vyššího.

„Jediné, co musíš, je se uzdravit," šťouchl ho zpátky do lehu. Hoseok po něm vrhl nesouhlasný pohled.

„Ty to nechápeš. Já musím najít lék pro svojí mámu!" vyjekl Hobi a znovu se pokusil vstát. Namjoon zatnul čelist a položil mu dlaň na hruď, aby se Hoseok už nepokoušel postavit.

„Řekni mi, co jí je. Mám tu hodně bylinek, třeba ten tvůj lék najdu. Ale ty tu zůstaň, než se uzdravíš," řekl Namjoon, bylo na něm vidět, že ho doopravdy nepustí. Jelikož Hobi neměl šilu mu už dál odporovat, tak mu nezbylo nic jiného, než popsat Namjoonovi matčinu nemoc. Popsal i tu rostlinu, Namjoon jen tiše přikyvoval a tím dost znervózňoval ptáčka, který mu doposud seděl na jednom z parohů.

„Vím, o čem mluvíš. Ale budu tě muset trochu zklamat," řekl Namjoon a Hobi zpozorněl. ‚Jestli mi řekne, že to tu neroste, tak mě trefí,' brblal si v hlavě. „Není to lék. Jen to tu nemoc zpomalí."

Hoseok si povzdechl a následně si lehl. Pekelně ho bolela hlava, a jeho potřeba dostat ze sebe všechny pocity mu s tím nijak nepomáhala. Namjoon se na něj jen dál klidně díval.

„Donesu to tam. Za chvíli bude tma, takže mě nikdo neuvidí. Máš něco, na co bys mohl napsat vzkaz?" zeptal se hnědovlásek a Hoseok zavrtěl hlavou. Joon jen nespokojeně mlaskl a začal v malé místnosti hledat něco, na co by se dalo psát. Nakonec přeci jen našel útržek nějakého materiálu v kapse. Následně sundal nespokojeného ptáčka z paroží.

Namjoon se mu omluvil, a zároveň ho poprosil o jedno pírko. To v zápětí dostal a obojí předal Hobimu.

„Nic lepšího nejspíš neseženu," zamumlal omluvně vyšší a poodešel. Šel hledat onu modravou květinu ve svých zásobách. Hobiho nenapadlo nic lepšího, než improvizovat. Poprosil Namjoona o nožík, který měl u sebe v brašně a když ho dostal, řízl se do prstu. Díky malému peříčku, jakémusi materiálu a vlastní krvi napsal krátký vzkaz. Doufal, že tím nevyvolá otázky.

Nebojte se, jsem v pořádku, jen mám něco s nohou. Omlouvám se, vrátím se později. Z byliny, kterou posílám, ať mamka sní kvítky a s ničím to nemíchá.
Hoseok

To poslední mu řekl Namjoon, prý tak mohla bylina nejlépe zabrat a pomoct. Nakonec mu Hoseok řekl název vesnice, a popsal mu jejich dům. Namjoon věděl, kde to je a tak brzy vyrazil a nechal menšího muže samotného.

Hobi doufal ve tři věci. Za prvé, že se matce uleví, za druhé, že Namjoon najde správný dům a za třetí, že se mu povede zjistit co nejvíc o tom muži, který ho zachránil. 

-

Dobrou... noc? Doufám, že se vám část líbila >•<

Berrivie~