Jeden tvor za druhým kolem něj probíhal, nebo prolétával a ani jeden se na chvíli nepozastavil nad tím, že právě prochází branami do světa, kam patří. Hoseok nehnul ani brvou, jen oči mu přeskakovaly z jednoho tvora na druhého. Byl vlastně dost vděčný, že ty zvláštní bytosti už nikdy neuvidí, zrovna dvakrát nestál o to, aby se stal svačinou jedné z nich. Jeho strach ale přemohla zvědavost. Proto s převoznicí sledoval, jak utíkají z lodi, jako by je onen svět zval a lákal, a převozník onoho světa je s kamennou tváří přijímá. Byl to vysoký bělovlasý muž s velmi širokými rameny a stejnou čokoládovou pletí, jako měla převoznice z Hoseokova světa. Když všechna zvířata zmizela za jeho zády, vyměnil si s převoznicí na lodi gesto, které muselo být rozloučením.
 
Hobi měl na tváři neurčitý výraz, který by si nejspíš každý vyložil jinak. Někdo by řekl, že je možná naštvaný, jiný zas, že vypadá neklidně. On však sám sobě tvrdil, že se jen cítí zvláštně a podivně. Nebyla to zrovna dlouhá doba od toho, co se dozvěděl, že je klíč. A teď svou schopnost využil na to, aby alespoň trochu napravil to, co jeho předchůdce spoustu let zpátky pokazil. Obával se, jak se svými schopnostmi naloží další klíč a jestli bude pokračovat v napravování. Napadlo ho, že u převoznice zkusí nechat vzkaz, aby i on sám mohl přispět k tomu, že klíč využije svou schopnost k dobru.
 
Zhluboka se nadechl a zadíval se na nekonečné moře plné hvězd. Nechápal, skrz co projížděli s lodí, ale líbilo se mu, co kolem sebe viděl. Převoznice již stála u kormidla, což znamenalo, že loď mohla vyplout a on v sobě pocítil šťastný a úlevný pocit. Byli s bělovlasou ženou na lodi téměř sami a to znamenalo, že se vrací zpátky tam, odkud vypluli. Domů.
 
S sebou zpět vezli několik tvorů, kteří nešťastnou náhodou skončili ve třech světech, jejž společně navštívili. Z temného světa nevezli zpět nikoho. Nic, co nebylo zvyklé na ten téměř nedýchatelný vzduch, znečištěnou vodu, nebo prostě nebylo silnější, než predátoři skrývající se v každém koutě všudypřítomných zřícených budov, nemohlo přežít. Když onu hrůzu černovlásek viděl, měl po celém těle husí kůži. Skoro mu až bylo líto tvorů, které tam posílal. Jestli dřív říkal, že zakázaný les je děsivý, měl pravdu, ale to netušil, že by mohlo existovat ještě něco děsivějšího. Už u otřískané brány viděli uschlou prořídlou trávu, hustou mlhu a tmavě šedivou oblohu, kterou nejspíš nikdy neprozářilo pořádné slunce a Hoseok se nezbavil pocitu, že chce co nejdřív pryč.
 
Hobi nad tím nechtěl přemýšlet, raději sledoval černočernou tmu kolem sebe, ve které se občas nacházely svítící body, které se často shlukovaly a vytvářely něco, co Hoseokovi připomínalo vír nebo nějakou jinou spirálu. V dálce vytvářely různobarevné tvary, ze kterých černovláskovi oči přecházely. Převoznice mu sdělila, že jsou to různé galaxie a spousta dalších vesmírných hmot, jejichž jména už si Hoseok nepamatoval.
 
On sám sice příliš nechápal, co přesně to je, ale byl si jistý, že ten pohled nikdy nezapomene. Hvězdy, galaxie a všechny ostatní hmoty byly nádherné.
 
~
 
Nádech, výdech. Nádech, výdech. Hoseok znovu cítil tíhu svého těla. Cítil na sobě oblečení, cítil, jak se jeho hrudník nadzvedává a znovu klesá a že mu studený vítr ovívá tvář. Slyšel šumění stromů v onom lehkém větru a zpěv nočních ptáků. Uvědomil si, že leží v trávě, která se lehce vlnila a Hoseok dýchal čerstvý, lesní vzduch, který voněl mízou a kůrou stromů. Po chvíli ucítil malou bolest v hlavě. Pomalu otevřel oči.
 
Nad sebou uviděl koruny vysokých stromů a mezi nimi, vysoko na obloze, veliký měsíc v úplňku. Na malou chvíli si zabral jeho pozornost, jelikož zářil nevídaně moc, stejně jako hvězdy kolem něj. Jakmile se mu něco mihlo v prostorovém vidění, přestal se věnovat nádherné obloze a zaměřil svůj pohled níž. Překvapeně vykulil oči, když ani ne dva metry nad sebou uviděl ve velké řadě proplouvat vzduchem neznámá stvoření. Když si je chvíli prohlížel, zjistil, jaká zvířata mu připomínají.
 
Malí modří a fialoví tvorové mu nejvíc připomínali velryby, které dřív viděl nakreslené v jedné knize. Ovšem tyto velryby neplavaly v moři, ani nebyly obrovské několik desítek metrů. Pluly vzduchem, ladně pohybovaly ploutvemi a jejich těla se třpytila pod měsíčním svitem. Mohly být velké možná jako velký bochník chleba.
 
Hoseok byl tvory uchvácený, ale neodvážil se pohnout ani vydat jakoukoliv hlásku, aby je nevyplašil. Malé velryby si ho ani nevšimly, dál ladně pokračovaly ve své cestě, ať už vedla kamkoli. Černovlásek je sledoval, než na své tváři ucítil něžný dotek lidské ruky. Trhnul sebou a rychle otočil hlavu na pravou stranu. Hned se uklidnil a pousmál se, když vedle sebe uviděl Namjoona, který se také jemně usmíval. Joon si k sobě Hoseoka přitáhl a věnoval mu polibek do vlasů.
 
Držel ho kolem pasu a společně s ním sledoval zvláštní tvory. Hoseok ho objal a trochu se mu přitulil k hrudi, chvíli poslouchal tep jeho srdce. Uklidnilo ho to. Byl konečně zpátky po té náročné cestě a mohl cítit, jak ho Namjoon objímá. Na chvíli se zamyslel nad tím, že by ho doopravdy nedokázal poslat pryč, nejen protože mu až moc přirostl k srdci. V jiném světě byla jiná pravidla a Hobi ani Joon nemohli vědět, jestli by si na ně zvládl zvyknout. Možná pro něj i pro Yoongiho a Jungkooka bylo opravdu lepší zůstat tady.
 
Oba hleděli vzhůru, směrem k malým modrým a fialovým velrybám, které v dlouhé řadě pluli ve vzduchu jako rybky ve vodě, tu a tam to působilo, že si spolu hrají. Vypadaly kouzelně, Hoseok měl chuť se jich dotknout, ale bál se, že by je vyděsil. Navíc mu nepřipadalo správné se těchto volných tvorů dotýkat.
 
Hoseok se podíval za sebe a uviděl Yoongiho a Jungkooka v pevném objetí. Sám pro sebe se rozněžněle usmál, protože se mu líbilo, jak jsou si blízcí, navzájem si věří a dali by jeden za druhého život. Hobi nevěděl, jak dlouho se znají, nebo v jakém jsou vlastně vztahu, ale byl si jistý, že jsou pro sebe důležití. A že se svým způsobem milují.
 
Těsně vedle něj a Namjoona leželi Jimin s Taehyungem a též sledovali krásná stvoření, která nad nimi v poklidu prolétávala. Když si Jimin všiml, že se na něj Hoseok dívá přes rameno jeleního muže, jeho obličej se rozjasnil a už se nadechoval, že chce něco říct. Hoseok si přiložil ukazováček na rty, aby nemluvil. Menší mladík tedy znovu zavřel pusu, pochopil, že na slova bude dost času později. Hoseok navíc nechtěl, aby nějakými slovy pokazil atmosféru, která mezi nimi nyní panovala. Oni všichni leželi v trávě pod jedním z posvátných stromů, malé velryby nad nimi prolétávaly a všichni cítili, že jsou v bezpečí. Ač byla noc a oni byli v zakázaném lese, věděli, že jim nic nehrozí.
 
I Jin, ve vzdálené vesnici, cítil jakési mravenčení ve svých nohách a konečcích prstů. Poprvé za skutečně dlouhou dobu se cítil bezstarostně. Neměl starost o Jimina, Taeho ani Hoseoka. V tu chvíli věděl, že jsou všichni tři v pořádku. Zadíval se z okna na jasnou oblohu a pousmál se. Byli v pořádku.
 
A tak Jin zavřel oči a nechal se unášet sny, ve kterých se mu jevily roztomilé velrybky a šest chlapců ležících v trávě.

-

Ahoj~ opět: omlouvám se, jsem neřád, že nevydávám včas, heh...
Tohle je jedna z úplně posledních kapitol. Je to... páni. Zvláštní pocit.
Nom, těším se (snad) příští týden~

Berrivie~