„Les je v poslední době zvláštní," broukl Joon s pohledem upřeným ke korunám stromů, když procházeli jednu z méně hustých částí hvozdu. Hoseok se držel vedle něj a nechal se vést jemu neznámým směrem. Několik metrů za nimi šli Jungkook a Yoongi, kteří si tiše povídali a k Hoseokovu údivu se spolu i chvíli smáli. Byla to příjemná změna, když cítil, že jsou oba v jejich přítomnosti víc uvolnění.
 
„Jak to?" zeptal se Hobi, přičemž se zadíval stejným směrem jako druhý mladík. Když tam nic zajímavého nenašel, přesunul svojí pozornost radši na nohy, protože se jim do cesty občas připletl nějaký kořen a on nechtěl zakopnout. Namjoon naopak vypadal, že jsou mu kořeny úplně jedno a Hobi mohl jen tiše obdivovat, že už dávno nezakopl a nerozplácl se na zemi. Sám si to vlastně ale nedokázal představit, proto jen pokrčil rameny.
 
„Nejspíš je to jen tím, že se blíží zima. A taky asi i tím, že si na vaši přítomnost ještě tvorové nezvykli," Joon se víc zachumlal do kabátu. Myslel, že to byly dva nejpravděpodobnější důvody. Ale napadl ho i třetí, o kterém se radši nezmiňoval, protože se mu zdál až děsivě správný a nechtěl jím zatěžovat Hoseokovu hlavu.
 
„Asi ano," přikývl Hobi a energicky přeskočil kořen. Namjoon se nad ním maličko pousmál a i on sám ho hned na to překročil. Díky tomu, že věnoval svou pozornost Hobimu, se mu však jeden z parohů zachytil mezi větve a on se musel zastavit, aby se opravdu nezřítil na zem.
 
„Uh, tohle tak nesnáším," zamumlal a pokusil se dostat své paroží z větví. Hobi ho chvíli jen soucitně pozoroval a pak mu se smíchem mu začal pomáhat z větví. I dva mladíci za nimi si toho všimli a Hobi zahlédl, jak se Yoongi škodolibě šklebí, tak na něj jen vyplázl jazyk a konečně dostal větev pryč. 
 
Ještě pohledem zkontroloval, jestli náhodou neuvidí nějakou větvičku v Joonových vlasech, a pak už se mohli vydat dál. Hobi před sebou uviděl malý červený flek a brzy mu na rameni přistál Jang. Malý dráček byl rychlý letec, proto ho Hoseok často sotva stihl zahlédnout, než se mu objevil na rameni. Jeho drápky ale vždycky cítil až až.
 
Hoseok se zasmál a Jang maličko vyplázl jazyk. Dráček se poslední dny vrátil zpátky do svého živlu, jelikož cítil, že je zpět doma. Vesele poletoval kolem skupiny mužů, chytal hmyz a občas si spokojeně brouknul. Namjoon ho téměř fascinovaně sledoval, musel uznat, že se tenhle malý plaz chová jinak, než většina jeho druhu.
 
„Joone, Hoseoku. Zastavte," ozval se najednou Yoongiho ostrý hlas a oba jmenovaní se ohlédli s nechápavými výrazy. Yoongi došel k nim s maličko zvednutou hlavou. Vypadalo to, že jeho citlivé čichové buňky zacítily nějaký zajímavý, možná i nebezpečný pach. 
 
Bystré žluté oči pátraly po okolí, z čehož Hoseok odvodil, že Yoongi hledá původ toho pachu. Když ale nic nenašel, tak se zadíval na Jungkooka, který napínal uši a také větřil ten podivný pach, který Hoseok nebyl schopný cítit. Vlk se chtěl ujistit, že to cítí i světlovlasý mladík, což mu bylo hned potvrzeno.
 
I Namjoon se zastavil a pokoušel se něco zacítit. Hobi ho pečlivě pozoroval a zahlédl, jak bystří uši. Sám se chvíli zastyděl nad tím, že si za dobu, po kterou se neviděli, stihl z hlavy vypustit informaci, že jsou Joonovy uši zašpičatělé.
 
„Páchne to jako hromada hnoje," ohodnotil tiše Jungkook, upřel k Hoseokovi dost znechucený pohled a cukl velkýma ušima směrem doprava. Černovlásek přikývl a byl už vlastně rád, že to necítí. Namjoon vedle něj se celý napnul a chytil Hobiho za rukáv.
 
„Musíme zmizet. Hned," řekl Joon tak rázně, až se po něm všichni překvapeně podívali a stáhnul si Hobiho blíž k sobě. Yoongi i Jungkook hned souhlasně přikývli a nechali Joona projít dopředu, aby je vedl směrem zpět k jeho domku. Trefili by tam i sami, ale když Joon vedl, bylo jistější, že se tam dostanou co nejdříve.
 
Hobi se nechal chytit za ruku a sám pokračoval rychlým krokem pryč od toho pachu. Nechápal, co se děje, nebo proč tak rychle otočili směr, ale věřil, že se Joon dobře vyzná v nebezpečí, které na ně v lese může čekat. Ohlédl se na dva mladíky za nimi, kteří taktéž nevypadali, že ví, o co jde, ale raději věřili Joonovu úsudku a šli dál, než aby se museli potýkat s nějakými potížemi.
 
„Pamatuješ na to zvíře, co tě tehdy napadlo? Takhle páchnou jenom oni," zašeptal vysvětlení Joon k Hoseokovi. Černovlásek si skousl ret a neodpustil si znechucené otřesení, když na něj dopadla jeho slova. Nechtěl se znovu setkat s tím děsivým tvorem. Stiskl Joonovu ruku a ještě trochu zrychlil krok. 
 
Jungkook se ale po chvíli zastavil a zabystřil uši.
 
„Počkejte. Cítím ještě něco. Lidský pach. A ne, nejde z tebe, Hoseoku," vysvětlil rychle Jungkook. Velmi zamračený Yoongi přikývl, jelikož to cítil také.
 
„Myslím, že jsou dva. I když mě řádně mate ten hnusnej puch," řekl na to vlk, na což Jungkook odpověděl souhlasným kývnutím.
 
„Co by tu dělaly dva lidi?" vyhrkl Hobi a těkal očima mezi Kookem a Yoongim. Nechtěl, aby měl někdo stejnou smůlu jako on. A pokud bylo všechno, co cítili pravda, možná měli v ještě větší.
 
Všechny otázky a odpovědi však byly zapomenuty, jakmile všichni čtyři zaslechli křik. Hoseokovi se zatajil dech, když si uvědomil, že ten křik nemohl patřit nikomu jinému, než Jiminovi. 
 
~
stejný den, o půl hodiny dříve
 
„Opravdu víš, kudy jdeme?" zašeptal Tae a sklonil se pod jednou z větví. Šli už dobrých pár hodin a Jimin stále urputně tvrdil, že Hobi rozhodně musel jít stále rovně, protože se určitě nechtěl ztratit. Tae mu nechtěl nevěřit, ale byl napjatý jako struna a každý neznámý zvuk způsoboval, že sebou trhnul. Bál se, že se přece jenom nerozhodli nejlépe.
 
„Snad ano…" kuňkl Jimin slabým hláskem. Čím dál tím víc ztrácel svou jistotu, ale nechtěl si přiznat, že se opravdu ztratili. Podíval se na Taehyunga a trošku zmáčkl jeho ruku. Oba se báli a Jimin nechtěl přiznat, že by snad neměli narazit na muže s parohy.
 
Tae se podíval ke korunám stromů, skrz které maličko prosvítaly sluneční paprsky. I on se bál, že ztratili cestu. Přece jen o tomto lese slýchal různé věci a většina nebyla zrovna dobrá. Přivinul se blíž k Jiminovi a ujistil se, že v druhé ruce stále drží sekeru. Cítil její rukojeť a musel uznat, že se hned cítí lépe, když ví, že nejsou úplně bezbranní.
 
Oba už byli unavení. Jejich noc nebyla zrovna štědrá na spánek a s tím, že už pár hodin šlapali lesem, to tvořilo unavující kombinaci. Ani jeden si ale nestěžoval.
 
Nakonec se ale museli zastavit u jednoho obrovského stromu a posadili se k němu. Přišel jim zvláštní, sálal z něj podivný pocit bezpečí a nejspíš i to je přemluvilo ke krátkému odpočinku. Jimin unaveně položil hlavu Taehyungovi na rameno. Vyšší ho pohladil po tváři a hned na to z brašny vyndal kousek chleba, který brzy ráno ukradli z domu jeho babičky. ‚Krást se nemá, ale taky bych neměl líbat muže, tak co,‘ brblal si v hlavě Taehyung.
 
Chvíli seděli a dávali si skromný oběd, aby alespoň trochu doplnili energii. Potřebovali nějakou další sílu, aby pokračovali dál a mohli věřit, že najdou muže s parohy. Jejich víra v toto setkání totiž během hodin dosti zeslábla. Min mohl jen přemýšlet, jak Hoseok, ten největší strašpytel, kterého znal, zvládl tak dlouhou a děsivou cestu sám.
 
Jimin si položil bradu na Taeho rameno a zadíval se na jeho tvář. Tae mezitím tmavýma očima pátral po okolí. V první sekundě klidné oči se v té druhé rozevřely a Tae sebou cukl. Jeho ruka si ochranářsky přitáhla Jimina k sobě, až trochu za sebe. Mina vylekala Taeho reakce na něco, co zpozoroval a tak se taktéž podíval na místo, kam právě směřoval pohled překvapeného a nejspíš i pěkně vyděšeného Taeho.
 
Neubránil se výkřiku, když ani ne deset metrů od nich uviděl velké černé zvíře s hladovýma žlutýma očima a dlouhými tesáky.

-

Dun dun duuuun! *evil laugh*

Berrivie~