Jin stále seděl za velkou hromadou sena a napjatě poslouchal, jestli neuslyší nějaké podezřelé zvuky. Bylo to asi pět minut od toho, co Taehyungova babička odešla. Spíš to vypadalo, jako by se jenom šla ujistit, že tam ti dva jsou, protože se od té doby nevrátila. Když odcházela, měla rázný krok a něco si nespokojeně brblala pod nos, ale to Jin neslyšel. Ani radši nechtěl vědět, co se jí honilo hlavou. Než o tom začal hlouběji přemýšlet, raději se přesunul ke dvěma spícím chlapcům.

„Jiminie, Tae," hlesl tiše, jako by se bál, že ho uslyší Taeho babička. Když se ani jeden z nich nevzbudil, moc se tomu nedivil a tak si poposedl a znovu trochu hlasitěji zavolal jejich jména a maličko zatřásl s Jiminem, což trochu zahýbalo i s Taem.

„Spi, Tae…“ zabrblal napůl spící Jimin. Jin si povzdechl, lehce se třásl po celém těle, protože se bál, co mu jeho drahý kamarád řekne, až zjistí, že ho šel hledat a budí ho v tuto pozdní hodinu. Zvládl se odhodlat, znovu do něj šťouchl a pročistil si hrdlo.

„Promiň, že tě budím a nejsem Taehyung, ale je to docela naléhavé," vyhrkl Jin, a když Jimin slyšel jeho hlas, otevřel oči. Rychle se posadil a zaraženě se podíval na Jina

Jiminův prudký pohyb probudil i Taeho, který chvíli jen rozespale ležel a koukal kolem jako zrovna vyhrabaný krtek. V jiné situaci by se tomu Jin musel začít smát.

„Co... co tu děláš? Ty…“ Jimin se podíval na mžourajícího Taeho a pak zpátky na Jina, jako by nevěřil, že jsou všichni tři na stejném místě. Kulil na Jina své tmavé oči: „Tys nás tu viděl? Já ti všechno vysvětlím! Jen prosím nic neříkej-" Jimin začal jančit a chytil Jina za rukáv, aby mu zamezil útěk, ke kterému se Jin ale nechystal. Místo toho ho zarazil, aby ze sebe přestal chrlit nesmysly.

„Klid, Jimine. Já nejsem osoba, kterou bychom teď měli řešit," vychrlil Jin, aby přerušil Jimina a popleskal ho po tváři, aby se trochu probudil. Jimin zpracovával, co mu starší právě řekl a ohlédl se na Taeho, jako kdyby věděl něco víc. Taehyung stále ležel, ale už vypadal trochu víc vzhůru, tudíž se po chvíli posadil a protřel si oči.

„O co tu jde?" zabrblal rozespale. Podíval se s Jimina na Jina a hned, jakmile mu došlo, že s Jiminem nejsou sami, vykulil oči a překvapeně zamrkal. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale hned ji zase zavřel, když mu došlo, že neví co.

„Nejsem jediný, kdo vás tady takhle viděl," řekl Jin hned, protože nemělo cenu obcházet kolem horké kaše, spíš by to bylo na škodu. Do Jimina a Taeho jako by uhodil blesk. Oba jen zaraženě seděli, vypadali, že se oba chtějí Jina zeptat, kdo byla ta druhá osoba, ovšem byli moc zaražení, aby ze sebe dostali byť jen jediné slovo. Jin se je rozhodl ušetřit slov a hodlal odpovědět na onu nevyřčenou otázku.

„Tvoje babička, Tae. Byla tu. A nevím jistě, co s tím zjištěním udělá, vypadala pořádně podrážděně. Mám pocit, že pro vás nenastane nic dobrýho," Tae nespokojeně zasyčel. Myslel si, že jeho babička něco tuší, ale doufal, že se mýlí. Bohužel, nemýlil. Neměl to vůbec pokoušet a s Jiminem něco vymyslet už večer. Doufal, že teď už není pozdě, ale jeho mozek tak brzy po probuzení nedokázal nic plodného vymyslet.

„Co teď?" vydechl Tae, přitáhl si kolena k hrudi a rukou si zakryl oči, jako by se chtěl před touto pravdou schovat. „Babička je hrozně pobožná a nemá ráda cokoliv, co by se dalo brát jako hřích. Navíc ví o tom, že jsem se dřív už scházel s jinýma klukama a jakmile by se to opakovalo, má o tom uvědomit moje rodiče. Bože, co asi teď udělají?"
Jimin i Jin na něj chvíli jen soucitně hleděli. Ani jednoho nenapadalo, co by teď mohli ti dva dělat a Tae v tu chvíli vypadal, že se příšerně bojí. Jimin se taky třásl, v očích se mu zračil stejný strach jako Taemu. Moc dobře věděl, co dříve udělali Taeho rodiče a nechtěl přemýšlet nad tím, co by mohli udělat nyní. A už vůbec nechtěl vědět, jak by to řešili pan a paní Jung.

„Musíme zmizet, Jiminie," ozval se Tae po chvíli dusivého ticha. Jimin na něj nejdřív překvapeně a trochu zraněně vykulil oči, než si povzdechl a přikývl. Bylo to jediné řešení, které mu v tu chvíli dávalo smysl, a na vymýšlení něčeho lepšího by už možná nebyl čas. Rozhodně nechtěl skončit někde na léčení nebo upálený nebo co vlastně s lidmi, jako jsou oni dva, dělali.

Jin je oba pozoroval, ale ani jeho nenapadalo žádné lepší řešení, než tohle, i když se nehorázně snažil cokoliv vymyslet. Nechtěl přijít o dalšího přítele. Stačilo, že zmizel Hoseok a nikdo z jeho rodiny netušil, jestli se kdy vrátí. Nakonec ale zatnul zuby a musel sám sobě uznat, že jiné řešení není schopný vymyslet.

„Máš pravdu… ale kam chcete zmizet? Nemáte žádný peníze, zima je za rohem a kamkoliv přijdete, mohlo by být lidem podezřelý, proč dva mladý kluci přišli sami a bez jakýhokoliv majetku," konstatoval Jin s nejistým výrazem. Musel to říct. Přeci jen, jestli někam chtěli jít, rozhodně by šli jen oni dva a on by o nich neměl žádnou zprávu. Na to, aby předstírali bratry, od sebe byli příliš odlišní a bylo mezi nimi až moc viditelných pocitů. Nehledě na to, že je klidně někteří lidé mohli považovat za zločince.

„To je pravda…“ zamumlal Jimin. On sám se už chvíli zamýšlel, jak tuto prokletou situaci vyřešit. Kam mohli oni dva jít, aby se tahle situace neopakovala? Jimina v tu chvíli napadlo něco naprosto šíleného, ale i přes to, jak byl ten plán bláznivý, ho chtěl navrhnout. „Něco mě napadá… ale bylo by to asi moc riskantní," ozval se znovu Jimin. Oba muži se po něm ohlédli.

„Prostě to řekni. Aspoň budeme mít nějaký možnosti," vyzval ho Tae a Jimin se maličko zamrvil. Dal si chvíli na to, aby ten bláznivý plán domyslel.

„Můžeme utéct do lesa," řekl Jimin. Taehyungovi i Jinovi spadla brada.

~

Yoongi se zamyšleně díval na dva mladší muže, kteří si povídali a přitom sbírali větvičky na oheň. Byli v lese třetí den a Yoongi i Jungkook nepřestávali hlídat Hoseoka, i když jejich úkol vlastně skončil tím, že ho předali Namjoonovi. Yoongi už chtěl odejít, ale Jungkook ho z nějakého důvodu přemluvil, aby tam zůstali aspoň pár dní. Že stejně nemají, kam jinam by šli. Vlk uznal, že je to pravda, i když si sám pro sebe myslel, že Kook chce jen zůstat s Hoseokem a Joonem. Přistihl se, že mu to vlastně vůbec nevadí, naopak ho docela těší, že se po dlouhé době zastaví na jednom místě.

V lese mohli zůstat ještě nějakou dobu, přece jenom s Namjoonem se jim nejspíš nemohlo nic moc stát. Na rozdíl od velkých měst, kde po dvou mladících v kápi vždy podivně pokukovali. A tak pro ně oba bylo bezpečnější vyhýbat se městům a celkově oblastem, kde bylo moc lidí. Byli na to zvyklí, ani jeden z nich nikdy nenašel místo, které by mohli nazývat domov. Yoongi nad sebou málem zavrtěl hlavou, když se mu v ní objevila myšlenka, že kdysi svůj domov našel právě v Jungkookovi.

Uběhla už spousta let od momentu, kdy v jedné chudinské čtvrti mladý vlčí kluk našel pod mokrou plachtou schouleného chlapce s velikýma ušima. Ani jeden z nich neměl rodinu, nebo domov, proto tehdy Yoongi toho rozkošného chlapce vzal za ruku a odvedl ho pryč z místa, na kterém ho stejně nikdo nepřijal. Jungkooka vyhodili z rodiny, která ho na prosbu jeho matky vychovávala a tehdy je už přestalo bavit starat se o další hladový krk. Fenkovi tehdy bylo necelých devět let a víc se hodil na to, aby zkusil vyžebrat od lidí nějaké jídlo, či teplé ponožky. Když se mu to nepovedlo, Yoongi ho uklidňoval, že se nic neděje a něco k snědku pro ně sehnal malou nevinnou krádeží. 

Takhle žili, dokud nepotkali Seojoona. Byl tehdy v jednom z měst, kde Yoongi kradl a když zjistil, že se ten mladý vlk nestará jen o sebe a je velmi zručný se svými ukradenými noži, vzal dva chlapce do vesnice, kde sám bydlel. Nechal je, aby se u něj vyspali a najedli a brzy potom mu začali pomáhat. Často je posílal do vzdálených měst, aby předali zprávy, nebo nějaký balíček podobným lidem, jako byli oni sami. Během těchto návštěv se oba naučili s lukem a šípy a dokonce i s mečem. Vždy se vraceli ke svému dobrému příteli Seojoonovi, který jim dal aspoň částečně ochutnat, co vlastně znamená mít místo, kam se chtěli vracet.

Yoongi zahnal vzpomínky na minulost pryč a raději také hledal vhodné dřevo na oheň, aby byl nápomocný.

Večer znovu seděli před domkem u ohně. Yoongi opékal zajíce, kterého dnes znovu ulovil. I když doufal, že brzy sní i něco jiného, než zaječí maso.
Jungkook to nejspíš viděl stejně. Oba byli zvyklí jíst to, co se jim zrovna nabídlo a často jedli jedno a to samé víc dní. I tak by ho potěšila změna stravy, ale nechtěl tím zatím dráždit jejich hostitele. Yoongi se sám pro sebe maličko pousmál, když si vzpomněl na svůj dnešní lov. Zajíc sice nebyl nic moc extra, ale i tak si to šedovlásek užil. Zajíci umějí být vážně rychlí a Yoongiho bavilo lovit cokoliv, co bylo těžce dosažitelné.

Namjoon a Hoseok se opět zvedli k odchodu, když byl Hobi najezený a začínalo se stmívat. Joon raději většinou nezůstával venku po setmění. Jednak protože se mu většinou už chtělo spát, druhak protože venkov nebyl v noci zrovna bezpečný. Pro cizince však nebyl hluboký hvozd vůbec bezpečný ani ve dne. Namjoon byl v lese za denního světla normálně v bezpečí, jelikož si na něj jeho obyvatelé již dávno zvykli. Ale od té doby, co přišli Hoseok a ti dva, musel dávat větší pozor. Yoongi a Jungkook zatím nevěděli, jak to v lese chodí, i když vypadali, že by se s většinou věcí vypořádali.

„Yoongi?" špitl Jungkook a položil Yoongimu hlavu na rameno. Uši měl svěšené dozadu. Gi se na světlovláska podíval a maličko se usmál, když si všiml, jak Kook zírá k obloze, která byla vidět díky tomu, že zde pár stromů bylo dál od sebe.

„Co, Kooku?" šeptl Yoongi nazpět a taktéž sledoval objevující se hvězdy. Brzy budou muset dovnitř. 

„Myslíš, že kdyby Hoseok otevřel bránu, mohli bychom se vrátit tam, odkud původně jsme? Že bychom konečně někam zapadli?" zeptal se tiše a přesunul své oči na Yoongiho tvář. Šedovláskovy žluté oči se zahleděly do tmavých kukadel mladšího muže.

„Nevím. Na jednu stranu, ano, byli bychom tam, kde máme být. Ale ani jeden z nás neví, jaké to tam je. Jací jsou tam lidé, co jsou jako my. Co kdyby po nás chtěli, abychom se rozdělili? Nevím, jestli se chci vrátit někam, kde jsem v životě nebyl a být sám mezi cizími, když můžu zůstat tady a být s tebou. A navíc ani nevíme, jestli se brána otevře," povzdechl si Yoongi. Jungkooka znal od svých třinácti let, sedm let na to k sobě začali cítit i něco víc. Nechtěl o mladšího muže přijít, ani kdyby se přece jenom nějak dostali do svého původního světa.

„Chápu. Kdyby to mělo být takhle, tak bych taky radši zůstal tady. Ale bylo by hezký někam zapadnout, nebo se usídlit a mít konečně nějaký domov," Jungkook se zasněně usmál, Yoongi v jeho slovech ale zachytil nějaký náznak.

„Míříš tím někam?" zeptal se Yoongi jemným hlasem, který používal většinou jen, když mluvil na Jungkooka.
Světlovlásek se posadil a vzal Yoongiho za ruku. Propletl si s ním prsty a chvíli s lehkým úsměvem sledoval jejich spojené ruce.

„Mířím. Co kdybychom… zůstali tady? Namjoon je jako my a je hodný, Hoseok je strašně milý a je tu mizivá šance, že by nás odtud vyhnali nějací lidé. Navíc… Seojoon už pro nás nemá moc práce a když už, vždycky mu můžeme pomoct a vrátit se… no, sem," Jungkook to nenavrhl jenom tak. V průběhu dne si totiž povídal s Hobim, který říkal, že v lese s Namjoonem zůstane. Kook se s ním nechtěl rozloučit. Sice ho neznal moc dlouho, ale i tak si s ním moc rozuměl a chtěl ho poznat lépe. Jeho i Joona.

„Kookie, já…“ začal Yoongi, ale jakmile viděl ten prosebný pohled, zarazil se. Jungkook si s Hoseokem rozuměl a s Namjoonem vypadali, že by jednou mohli být dobří přátelé. Proto tu chtěl nejspíš zůstat. Yoongi sám sebe přistihl, že by i on sám docela rád poznal oba mladíky.

„Huh… promyslím to, ano?" řekl nakonec, když se nad tím krátce zamyslel. Jungkook se nadšeně usmál a objal ho. Poznal na Yoongim, že ho to láká víc, než by přiznal a těšilo ho, že by konečně po letech mohli zůstat na jednom místě.

-

Berrivie~