Po setkání s tajemným mužem, kterého se ani nestihl zeptat na jméno, se Hobi vydal zpět do hospody. Tam sebral Jina, Jimina a Daeho a i s nimi bez jakéhokoli slova odešel domů. Měl v hlavě až moc otázek a nevěděl, jak je zodpoví a jestli se mu vůbec někdy povede najít odpověď.

~

Jen co Hoseok druhý den vstal, vydal se do kuchyně, aby alespoň něco posnídal. Nikdy nebylo dobré začínat den hladový. To vždy říkal Seokjin a Hoseok nemohl jinak, než souhlasit.

Se stále těžkými víčky došel do kuchyně, kde již seděla jeho matka a vyšívala. Všimla si ho, až když ji Hobi pozdravil. Popřála mu dobré ráno a obdarovala ho milým úsměvem, i když Hoseokovi nepřišel příliš upřímný. Neměl velký hlad, a tak si našel jen malou snídani, aby nebyl do oběda hladový. Už od té chvíle, co vstal, měl velmi pochmurnou náladu, jako kdyby měl pocit, že se něco stane.

„Dae už je ve škole?" zeptal se Hoseok své matky, která se zrovna posadila blíž k němu. Hoseok měl oba své rodiče moc rád, takže si neodpustil jeden úsměv s ďolíčky. Nechtěl na ni přenášet svůj podivný pocit.

„Ano. Shihyuk dnes nebude mít moc času je učit, takže vstával ještě dřív než vy. Což mi připomíná... mám už dost šátků na prodej. Nechtěl bys dnes doběhnout na trh a prodat je tam? Stejně by to dnes na poli už mohli zvládnout bez tebe," požádala Sooyeon svého syna, ani nečekala, až odpoví a zvedla se, aby došla pro koš s šátky.

„Klidně tam můžu dojít, ale proč radši nepošleš Dawon? Hodilo by se to víc, když máme ještě sklízet," Hobi si upravil pár knoflíků na košili, jelikož je pod návalem únavy špatně zapnul. Jeho máma mu odpověděla zamračením.

„Dawon mi už tři dny slibuje, že rozlouská ty ořechy. Takže to udělá buď dnes, nebo si projde peklem," Sooyeon byla vždy milý člověk, ale jakmile jí něco naštvalo, bál se i Hoseok, Jimin, Seokjin a dokonce i jeho otec. Malé naštvané ženy byly v jejich rodině vždy mocné.

Proto Hoseok jenom kývl, a sledoval svou mamku při cestě pro šátky. Její chůze se mu vůbec nelíbila, vypadalo to, jako kdyby se sotva držela na nohou. Po několika sekundách mu došlo, proč měl tak špatný pocit. Jeho matka se s prudkým kašlem svezla na kolena. Hobi byl v tu ránu u ní. Sooyeon byla bledší než obvykle, její kašel neustával, a Hobi netušil, co má dělat. Poplácal ji po zádech, ale ani to nepomohlo. Držela se za hruď, a zoufale lapala po dechu. Nakonec se zvládla trhaně nadechnout.

„H-Hobi. Za p-peníze, které vyděláš prodejem m-mých šátků kup nějaké bylinky. Však si pamatuješ jaké, že?" zasípala. Přidržovala se Hoseoka, stálo jí to mnoho sil, aby se nezřítila v mdlobách. On ihned začal kývat hlavou a měřil si ji starostlivým pohledem. V posledních týdnech si všímal, že se Sooyeon hůř chodí a její kašel se zhoršoval.

„C-Co se stalo?" vydechl Hoseok, naprosto překvapen náhlou situací. V tu chvíli vzal svou mamku do náruče, aby ji uložil do postele. To jediné pro ni mohl momentálně udělat.

„Ten kašel přišel p-před pár týdny. Tušila jsem, že to někdy přijde, ale netušila jsem, že tak brzy. Moje nemoc... ona se pomalu rozrůstá. Už nějakou dobu to cítím. Ničí mě zevnitř. Ten kašel, je jen jeden z dalších parazitů, které se mě snaží zničit," Sooyeonin dech byl stále zrychlený. Hoseok věděl, že musí rychle vyrazit, ačkoliv svojí mámě rozuměl tak polovinu ze všeho, co řekla.

Proto neváhal. Na záda si hodil koš s šátky, políbil matku do vlasů a rychlým krokem se vydal pryč z domu a následně i z vesnice. Rychle spěchal po pěšině, a kdyby stále nebyl trochu ospalý a trochu mimo z událostí celého rána, jistě by i dokázal běžet.

Stále dokola si v hlavě přehrával to, co mu Sooyeon řekla. Její nemoc, jak mu před lety vysvětlovala, souvisela s poruchou organismu. Podle všeho byla jeho máma náchylná k nemocem a velice špatně s nimi bojovala, takže pro ni bylo ohromně těžké se vymanit jen z obyčejného nachlazení. Hoseok také věděl, že nemoc poprvé zasáhla její nohy, a ona tak špatně chodila. Dále věděl, že občasně sušila jakési modré bylinky, ze kterých si potom dělala čaje. To se ale stávalo jen zřídka. Bylina byla nejspíš vzácná, ale pomáhala jí. Hobi si ji snažil co nejlépe vybavit, aby ji u bylinářů poznal.

Než Hoseok dokázal dojít k nějakému smysluplnému závěru, došel do města. Zoufale doufal, že se mu podaří všechno rychle prodat, a že dokáže včas najít nějakou bylinářku nebo někoho takového, aby koupil tu bylinu.

Ač se to na první pohled nezdálo, tržnice se zrovna probouzela k životu. Začínaly vonět různé pokrmy, a spousta lidí už připravovala svoje zboží, ale Hoseokovi to bylo ukradené. Co nejrychleji si našel nějaké místečko, kde by mohl prodávat, a kde by mu nikdo nemohl vynadat, že kazí obchod.

Naprosto mimo realitu si sundal koš ze zad a pak už jen čekal, až se lidé začnou po náměstí procházet, prodávat, ale hlavně kupovat. A tak si připravil všechno, co měl prodat.

~

„A nemáte nějaký modrý?" zeptala se strašně nepříjemná žena, kterou musel Hobi trpět už dobrých deset minut. Vybírala si šátek, ale žádný jí nebyl dost dobrý, protože na něm byla buď špatná barva, nebo dle jejích slov nehezká výšivka.

„Ano. Tady ty tři," odpověděl Hoseok, téměř už skřípal zuby a ukázal té ženské tři šátky s modrým vyšíváním. Žena našpulila rty a chvíli si je prohlížela.

„Ukažte mi ještě ten červený," řekla a Hoseok div nezavrčel. Žena si nakonec vzala ten červený. Alespoň že zaplatila dostatek, jinak by ji Hobi už doopravdy poslal do háje. Díky bohu pro něj, už nikdo nebyl takový, jako tahle slepice.

Hoseokovi přišlo, že mu prodávání zabralo snad celý den. Pořád nervózně klepal prsty nebo podupával nohou a kontroval velké hodiny, které se nacházely na kostelní věži. Když už konečně prodal poslední z šátků, sebral koš a rozeběhl se, aby konečně našel stánek s bylinkami. Našel ho vcelku rychle, ale starou bylinkářku s šedými vlasy málem pošlapal.

„Co potřebuješ mladíku, že jsi tak hrr?" zeptala se nespokojeně a do malých ruček vzala pytlíček. Do něj nasypala nějakou bylinkovou směs a zavázala ho.

„Omlouvám se! Jen se potřebuji zeptat, jestli máte... jestli máte..." Hoseok se marně snažil rozpomenout, jak se bylina jmenovala. Nejspíš její název nikdy neslyšel, ale i tak lovil v paměti. Stará žena na něj jen nezaujatě hleděla, a vrátila se za stoleček.

„Nevíš jméno, že? Hm, popiš mi tu rostlinu," vyzvala ho a podívala se Hobimu do očí. Ten ale pátral pohledem po stole, jestli náhodou neuvidí onu bylinu. Neviděl a to ho jen víc znervóznilo.

Stařenka nad ním jen pokroutila hlavou a podala mu knihu. Hoseok na ní chvíli koukal a pak pochopil, že je to kniha o bylinkách. Ihned v ní začal listovat a hledat. Žena si jen nezaujatě svazovala pytlíčky s bylinkami a čekala. Hoseok horlivě hledal a nakonec i našel.

„Tady to je!" vyjekl a stařenka ho pohledem umírnila. Hobi se znovu omluvil a ukazoval ženě bylinu. Ta se jen zamračila.

„Je mi líto. Tahle bylina roste jen hluboko v lesích. Na to už moje starý nohy nestačí, a když už, donáší mi je jednou za čas vnučka. Stejně je nejbližší les tamten," kývla hlavou směrem k lesu. Hoseokovi se oči zalily slzami.

„Co se děje, chlapče?" babička položila Hobimu ruku na rameno. Ten jen zadržel slzy a podíval se jí do moudrých očí.

„Kde roste? Kde jí dokážu najít?" vyhrkl na ženu a tentokrát se ani neobtěžoval omlouvat.

„Roste obvykle na měkké půdě... je vidět jen ve dne, v noci se schovává a jsou vidět jen kvítky. Ale nechoď pro ní tam, je to nebezpečné," žena kývla hlavou k lesu a pohladila ho po tváři. Hoseok se jí jen lítostivě podíval do očí, poděkoval a poté běžel domů.

Na ženině obličeji se objevilo pár dalších vrásek. Bylo jí totiž jasné, že se mladík nezastaví a do lesa půjde i přes její varování.

-

Zdravím, a doufám, že se vám díl líbil. ^♡^

Berrivie~