Jungkook s Yoongim se překvapeně dívali na Hoseoka, který právě políbil vysokého muže s parohy. Netrvalo ale moc dlouho, než se raději odvrátili, aby dvěma mladíkům dopřáli soukromí, které si opravdu zasloužili. Jungkook se sám pro sebe musel začít spokojeně culit.
 
„Říkal jsem ti, že k němu něco cítí," špitl k Yoongimu, který na něj obrátil svůj pohled, aby viděl, jak Kookovi v očích poletují jiskřičky nadšení. Jen si mladšího chlapce přitáhl blíž a maličko se usmál. Věděl, že Jungkookovi téměř nic neunikne a měl to na něm vlastně moc rád, i když to znamenalo, že téměř nikdy neměl pravdu, když se bavili o lidech a jejich citech.
 
„Dobře, měl jsi pravdu," připustil Yoongi, i když tomuto tvrzení vlastně nikdy neodporoval. Jungkook i přesto poznal, že o tom trochu pochybuje, i když jeho jediný důvod k těm pochybnostem byl ten, že byl Hobi člověk a on ještě nikdy nenarazil na člověka, který by nepohrdal někým, jako jsou oni. Nakonec ho skutečnost, že se Hoseok zakoukal do muže s parohy, utvrdila v tom, že jemu ani Jungkookovi od tohoto člověka se zářivou osobností nic nehrozí.
 
Zadíval se na dvě postavy, které na sobě byly dál natisknuté. Jejich polibek stále nebyl přerušen a tak se i on s neobvyklou něžností usmál a přitáhl si Jungkooka, aby mu věnoval lehký polibek. Mohli se tak oba na chvíli uvolnit a vnímat jen jeden druhého a tiché šumění lesa.
 
~
 
Všichni čtyři seděli před Joonovým domkem. Před nějakou dobou Joon rozdělal oheň a nechal Yoongiho, aby v jednom starém kotlíku uvařil něco, co uloví. Ne, že by se to Joonovi příliš líbilo, ale chápal, že jsou ti dva hlavně masožravci a navíc mají po tak dlouhé cestě hlad jako vlci. Sám se tomu přirovnání v duchu musel ušklíbnout.
 
Jak tam tak seděli, Hobi povídal Namjoonovi, co všechno se stalo po tom, co odešel z lesa. O Taem a Jiminovi, o tom, jak ho Dawon a Jimin donutili všechno říct, o Seojoonovi i o těch mužích, co se znenadání objevili u nich doma a bez důvodu ho sebrali. Joon to celé poslouchal a vždy přikyvoval.
 
Jelena však nejvíc ze všeho zajímalo, jak přišel ke svým dvěma společníkům. O nich se totiž Hoseok nikdy před tím nezmínil, a tak Joon odhadoval, že v jeho životě také nejsou příliš dlouho. Velmi mu v tom napovídala i trochu nedůvěřivá gesta od muže s vlčíma očima, kterých si mohl všimnout po cestě zpět ke svému obydlí.
 
Yoongi se vrátil chvíli před tím, než Hobi začal mluvit o nich. V rukou držel dva mrtvé zajíce a jeho žluté oči se leskly potěšením z úspěšného lovu. Takový výraz Namjoon neznal, sám se vždycky po zabití některého z lesních tvorů cítil dost neurčitě.
 
Namjoon se na něj pokusil usmát. Starší muž mu to však oplatil jenom lehkým přikývnutím. Bylo na něm vidět, že si ještě není příliš jistý ani Hobim ani Joonem, to mu ale v žádném případě nemohl vyčítat, takže se hnědovlásek jen podíval k Hoseokovi, který vypadal, že se ještě chystá něco povědět. Když však zaznamenal Joonův pohled, otočil na něj hlavu a usmál se svým krásným úsměvem.
 
Zatím si k tomu polibku nic neřekli. Hobi byl až příliš v rozpacích, když se od sebe odtáhli a Joon taky netušil, co má dělat, nebo říct, aby menší mladík nezačal panikařit. A tak odložili tento rozhovor na později.
 
„Jak jsem před tím mluvil o Seojoonovi…“ začal znovu Hobi. Záležitost s klíčem si totiž nechal na úplný závěr svého povídání. „Když jsem u něj byl, řekl mi, že existujou i jiný světy než tenhle. A že se jednou za čas prostě otevře nějaká brána, která vede k jinejm světům. A že k ní existuje klíč."
 
Namjoon přikývl na znamení, že chápe. O záležitosti s jinými světy sám už dávno věděl, nejen díky příběhu o válce s temnými tvory. Proto tušil, že to tu nekončí a tak se zeptal: „Klíč?"
 
Hobi chvíli mlčel. Pořád přemýšlel, co na něm tím klíčem je a jestli se to vůbec kdy musí projevit. Nakonec se ale vzpamatoval, i když se na Joona nepodíval.
 
„Jo, klíč. Důvod, proč si mě odchytil a proč mě k sobě zavedl byl, že... tím klíčem, jsem prej já," Hobi si po celou dobu hrál s prsty, jenom aby se nemusel dívat na nikoho z nich. Ta slova mu šla špatně přes jazyk, skoro jako by lhal.
 
Namjoon se též díval na jeho prsty. Samotného ho to překvapovalo, ale nebyl z Hoseokových slov ani trochu šokovaný. Důkladně o jeho slovech přemýšlel.
 
„To by dávalo smysl," hlesl po dlouhých momentech mlčení. Všichni k Joonovi zaujatě zvedli hlavy, protože je nyní zajímalo, co z Jelena vypadne.
 
„Když jsem tě bral s sebou za wyverny a jinými obyvateli lesa, zvykali si na tebe až podezřele rychle. U wyvernů mě to zarazilo. Jsou od přírody nedůvěřiví a dalo by se říct, že mají čuch na lidi a zvířata. Ale nikdy předtím jsem je neviděl tak zvědavé. Když jsme u nich byli poprvý, většina po tobě pokukovala a celkově bylo vidět, že o tobě vědí. A když jsme tam byli naposled, tak do tebe strkali a očichávali tě. Tehdy jsem netušil proč, ale teď si tak říkám, že to z tebe nejspíš vycítili už tehdy," vysvětloval Namjoon, nevědomky tím Hoseokovi přiznal, že tehdy netušil, co má dělat a jestli je chování těch velkých plazů nebezpečné. Všichni se po sobě podívali, protože Namjoonova slova podivným způsobem dávala smysl.
 
Hobi se zamyslel. Byla pravda, že ho ti wyverni dost vyděsili a opravdu se bál o svoje končetiny, když do něj začali všichni tak zaujatě strkat. Ale netušil, že by z něj mohli cítit to, že je klíč. Pak si ale vzpomněl, co všechno mu Seojoon říkal. Wyverni nejspíš také nebyli původně z tohoto světa. A možná stejně tak i Jang. Možná s ním stále zůstával právě proto, že z něj cítil něco odlišného. Něco, čeho se chtěl držet.
 
Dráček mu nyní ležel uvelebený na klíně. Tu a tam si spokojeně brouknul, nebo si protáhl pacičky a Hobi musel uznat, že to bylo velice roztomilé. Také oceňoval to, že dráček příjemně hřál.
 
„Seojoon nechtěl, abych byl mezi lidmi, protože si byl jistej, že ze mě brzo mojí odlišnost taky vycítí. Teď, když jsem tu jen s vámi, jsem nejspíš v bezpečí. Ale víc nevím… bože, napadá mě tolik otázek a nemá mi je kdo zodpovědět!" Hobi si promnul čelo a loktem se opřel o svoje koleno tak, aby nijak nerušil dráčka, který byl nejspíš popuzený jen z toho, že trochu zvýšil hlas.
 
„Možná něco zítra vymyslíme, Hoseokie. Ale začíná se stmívat a les v noci není příliš bezpečný pro cizí. Pojďme dovnitř a odpočiňme si od všech těch myšlenek," ozval se Namjoon, zvedl se a gestem je pozval dál do svého obydlí. Měl pocit, že dvěma poutníkům může věřit, když Hoseoka vzorně dovedli až za ním. Cítil k nim vděčnost za to, že se Hobimu nic nestalo.
 
„To je dobrý. Můžeme zůstat venku, jsme na to zvyklí," řekl Jungkook směrem k Joonovi, který se chystal odejít dovnitř. Odpověděl mu na to Joonovo nespokojené zamračení.
 
„Možná jste zvyklí být venku, ale tady by vás akorát něco sežralo. Pojďte dovnitř… je tam místa dost, i když to tak nevypadá," Joon se na oba z nich přísně zamračil, i když věděl, že pokud by si třeba Yoongi usmyslel, že zůstane venku, tak by s ním nehnul ani pár volů.
 
„Dobře. Půjdeme dovnitř. Oheň stejně za chvíli dohoří, tak počkáme, než si budeme jistý a pak půjdeme za váma," přikývl Yoongi a věnoval Jelenovi nepatrný, trochu křečovitý poloúsměv. Překvapený Namjoon se usmál nazpět a pak zmizel v domku. Hobi se taky zvedl. Chtěl jít za Joonem.
 
„Joone?" Hobi vešel dovnitř, kde našel Joona vázat bylinky. Hoseok se usmál. Bylo to dlouho, co hnědovláska takto viděl a byl rád, že ho může znovu pozorovat. Jeho domov voněl stále stejně a Hoseok si ani neuvědomil, jak moc mu tato vůně chyběla. A nejen ta vůně. Stýskalo se mu po chvílích, kdy mu Joon povídal o bylinkách a lesních tvorech, když mu s tímhle vším mohl pomáhat. Dále také  Namjoonův úsměv, když mu naznačoval, aby byl tiše a užil si tak sbor ptáků, který zněl lesem.
 
Vyšší z nich zvedl hlavu a přikývl, že ho poslouchá. Hobi se posadil na Joonovu provizorní postel a chvíli ho pozoroval. Namjoon nejspíš vycítil, že s ním chce Hobi mluvit o něčem důležitějším, a tak položil vlaštovičník, který jen pár sekund předtím vzal do ruky a sedl si k Hoseokovi. Ten si mnul lem svého kabátu, než se konečně odvážil vydat nějakou hlásku.
 
„Já… chtěl bych se omluvit za ten dnešek… neměl jsem tě líbat, když jsem ani nevěděl, jestli ti to náhodou není nepříjemný…“ povídal tichounce Hobi s pohledem upřeným na svůj rukáv. Namjoon se na chvíli zarazil, ale hned se vzpamatoval a menšímu muži zvednul hlavu za bradu, tak, aby se mu díval do očí. Hobi se tvářil jako vyděšené zvířátko.
 
„Nebylo mi to nepříjemný…“ dostal ze sebe jen zamumlání, jelikož ho černovláskův výraz zbavil téměř všech slov. I to málo ale stačilo, aby na něj překvapeně vykulil oči. Vyšší muž měl malinko růžové tváře, vlastně ani nevěděl proč. Hoseoka měl rád, zbožňoval jeho přítomnost a líbil se mu jak povahově, tak vzhledově. Takže mu polibek od něj rozhodně nebyl nepříjemný.
 
„Akorát… ty mě máš rád, jakože nějak víc? Totiž, když jsem byl malý a ještě jsem byl mezi lidmi, všichni říkali, že polibek je vyjádřením lásky anebo jiné citové přízně," ani Namjoon si nebyl v této situaci úplně jistý, zvlášť protože si sám uvědomoval, jak moc má Hobiho rád.
 
Hobimu zrůžověly tváře hned, jak slyšel, co Namjoon řekl. Zamyšleně se trochu zamračil. Ano, Joon se mu velice líbil. Byl jiný, než většina lidí, co kdy potkal. Možná, že byl dost zvláštní, ale i to se Hoseokovi zamlouvalo.
 
„No, vlastně… ano? Mám tě rád. Ale pokud nic takovýho necítíš ty ke mně, tak to vůbec nevadí! Chápu, jsme oba kluci a mohlo by ti to přijít divný," Hoseok to celé vykuňkal na jeden dech. Nechtěl to před Jelenem tajit. Když ho Namjoon teď odmítne, bude aspoň vědět, že to nemá cenu a budou na to moct zapomenout. A když to opětuje… tak bude Hoseok neskutečně šťastný.
 
Namjoon byl trošku v rozpacích a v jeho hlavě se objevila spousta myšlenek. Na tom, že byli oba stejného pohlaví a měli se navzájem rádi, přece nebylo nic špatného, nebo snad ano? Pokud ano, tak Joon rozhodně nevěděl, co to bylo. A jestli by to někomu někde ve světě vadilo, tak mu to mohlo být jedno, protože mezi lidi stejně nechodil.
 
„Nepřijde… náhodou mi to přijde hezký. Taky tě mám rád, Hoseokie. A líbilo se mi, když jsi mě políbil," ani nevěřil, že se mu ta slova povedla říct tak pevným hlasem a skrývala se v nich všechna možná upřímnost.
 
Hobi chvíli zpracovával, co Joon právě řekl. Pak se mu zadíval do očí a šťastně se usmál. A když si ho k sobě Joon něžně přitáhl, napadlo ho jen to, jestli se Jimin v Taeho objetí cítil stejně, jako se on právě teď cítil u Namjoona.
 
A že se cítil jako by mu na světě nic nechybělo.

-

Zdravím! ^-^
Opět vydávám kapitolu trochu později. Moc se za to omlouvám a doufám, že vám to nevadí. Každopádně doufám, že jste za Namseok stejně rádi, jako já.
Přeji vám krásný zbytek dne ʕ•ᴥ•ʔ

Berrivie~