Namjoon se podíval k nebi, které bylo plné tmavomodrých a šedých mraků, a hned na to zapadl zpět do svého příbytku. Poslední dny pršelo velice často a Joon byl téměř neustále promočený až na kost, když se vrátil od wyvernů, hyppogriffů nebo jiných stvoření. Snažně doufal, že neonemocní, protože to pro něj nikdy nebylo dobré. Naposledy byl nemocný před třemi roky, kvůli tomu si nezvládl obstarat dostatek jídla a musel tak chodit krást k lidem, aby zimu vůbec přežil. Kruté zimy zkrátka nebyly jeho oblíbeným obdobím.
 
Venku zrovna hlučel hustý déšť, když si Joon zašíval kabát, který již před lety tajně vyměnil jednomu kupci za několik drahých kamínků. Sloužil mu dobře, ale bohužel se občas stalo, že se někde zadrhnul o větev nebo si natrhl rukáv, když někde zakopnul.
 
I když jeho schopnosti nebyly úplně špičkové, vždy si zvládl poradit. I teď šev nevypadal zrovna rovně, ale rozhodně stačil. Joon položil svůj kabát na stolek a sklonil se ke svíčce, kterou sfoukl. Sám zapadl do své postele, kde se pečlivě zahrabal do kůže a deky, aby mu v noci nebyla zima.
 
Lehl si na záda a díval se vzhůru. Nevěděl, jak dlouho Hoseoka neviděl, ale chyběl mu. Před tím mu nikdy samota nepřišla tak strašně sžíravá, jako nyní, když po letech znovu okusil, jak hezká je přítomnost někoho dalšího. Už nechtěl být sám. Chtěl, aby s ním Hoseok znovu chodil po lese, aby mohl sledovat, jak menší muž užasle sleduje dění v tom hustém hvozdu. Zbožňoval Hoseokovu společnost. Joonovi se líbilo nadšení, se kterým se ho černovlásek ptal na všechno, co v lese dělal. Dokonce se mu líbilo i to, když se ve spánku nevědomky přivinul. Hned jim oběma bylo větší teplo.
 
Po bradu zachumlaný se otočil na bok a zavřel oči. Ani ho nepřekvapilo, že jeho poslední myšlenka před tím, než se odevzdal snům, se týkala právě otázky, kde je Hoseokovi konec.
 
~

Na Hoseokově tváři se objevil potěšený úsměv, když viděl obrovský, zakázaný les. Nikdy nebyl tak rád, že vidí ten známý hvozd, u kterého vyrůstal a slýchal o něm tolik pohádek, z nichž bylo hned několik pravdivých. A on byl za to vlastně neskutečně vděčný.
 
Odtrhl svůj pohled od lesa, aby se podíval na světlovláska vedle něj. Jungkook se na něj spokojeně a významně podíval, a pak věnoval pohled muži na grošovaném koni, který jel pár kroků před nimi.
 
Yoongiho uši byly nastražené, občas škubla jedním, nebo druhým směrem, jako kdyby se snažil zachytit zvuk něčeho, co by je mohlo ohrozit. I Jungkook vypadal, že naslouchá každému zaševelení větru, jenom aby se ujistil, že jim nic a nikdo nehodlá zkřížit cestu. Hoseok jen tiše záviděl, že také nemůže slyšet každý sebemenší tón a musí se tím pádem odevzdat jen tomu, co slyší oni.
 
„Do lesa nemůžeme na koních," hlesl Hoseok, když si uvědomil, jak byl les zarostlý, a že půda byla na některých místech velice měkká. Oba jeho společníci na něj otočili hlavu, aby přikývli. I oni dobře chápali proč.
 
„Můžeme je přivázat v tý vesnici. Určitě se najde někdo, kdo si tak krásný koně rád bez placení vezme," Yoongi kývl směrem k cizí vesnici, která byla jen kousek od nich. Hoseok jí znal jen maličko. Byl v ní jednou a věděl, že tam dřív bydlela jeho teta, Daeho máma. Bohužel si jen sotva pamatoval, jak to tam vypadá a kde co je.
 
„Určitě ano. Přivázal bych je tam, a pak bychom mohli počkat do rána. Nemyslím si, že jít do lesa v tuhle noční hodinu je zrovna bezpečný," přemýšlel nahlas Jungkook. Hoseok ihned souhlasně přikývl. On sám šel do lesa ve dne a i tak ho to stvoření s děsivýma očima a až moc dlouhými tesáky málem sežralo. Namjoon říkal, že podobných stvoření v lese žije víc a Hobi doufal, že je tentokrát nepřepadne žádné z nich. I když by si s nimi možná Yoongi i Jungkook poradili, nechtěl nic riskovat.
 
Již skoro za tmy dojeli k vesnici až ke studni. Hoseok svého vraníka pohladil po hřbetu a s malou Jungkookovou pomocí z něj sesednul. Následně všechny tři koně přivázali ke studni, a pak se tiše a rychle vytratili, i když si Hoseok v duchu postěžoval, jak ho ze sedla bolí pozadí.
 
Usídlili se nedaleko vesnice, Yoongi zvládnul velice rychle rozdělat oheň a předal Hoseokovi deku, aby se do ní zabalil a nebyla mu zima. Druhou rozložil a přehodil přes něj a Jungkooka.
 
„Vám nevadí být spolu takhle zachumlaný v jedný dece? Není pro vás moc malá?" kuňkl Hoseok, když se on sám zahrabal do deky. Než vůbec jediný z nich odpověděl, Jungkook se přitulil ke staršímu tmavovláskovi a ten ho k sobě přivinul ještě víc a i když to Hoseok nejspíš neviděl, přehodil nohy přes Yoongiho. I to byla pro Hoseoka vlastně dostatečná odpověď, domyslel si, že si jsou velice blízcí. 
 
„Je dost velká. Jsme zvyklí být spolu pod jednou dekou, protože je nám pak větší teplo," vysvětlil Jungkook, který byl nyní až po bradu zamotaný v dece a byl opřený o Yoongiho. Kook přivřel oči, zhluboka se nadechl, přičemž ho v nose zašimrala vůně, kterou měl hrozně rád. Sám pro sebe se pousmál. Ten fakt, že spolu pod tou dekou dělali i jiné věci, Hoseok vědět nemusel.
 
„To dává smysl…“ přikývl Hobi a maličko se usmál na Jungkooka. Yoongim si stále nebyl příliš jistý, jelikož v něm vůbec nedokázal číst. Byl si ale jistý, že má toho rozkošného Fenka rád víc, než by přiznal.
 
Proto se jen zavrtěl, aby mu bylo na tvrdé zemi alespoň trochu pohodlně a nechal Janga, aby se uvelebil vedle něj.
 
„Asi bychom měli jít spát," zaslechl ještě Yoongiho slova, než sám usnul.
 
~
 
Ráno pro Hoseoka přišlo poměrně brzy. Jelikož spali venku, probudily ho již první sluneční paprsky, které mu tančily po tváři. Moc ho nepotěšilo, že padla rosa, i když na to už mohl jen nadávat. Unaveně se posadil a protřel si oči, protože viděl zamlženě.
 
Protáhl se a musel se pozastavit nad pohledem na své dva společníky. Oba byli dosud zabalení v dece, natisknutí na sebe tak, aby jim bylo teplo. Jedno Jungkookovo ucho zakrývalo Yoongimu polovinu obličeje, ten ale nevypadal, že by mu to vůbec nějak vadilo. Hoseok musel uznat, že když takhle spali, byli oba velice roztomilí. I tak tušil, že jejich spánek není příliš hluboký.
 
Trvalo to jen pár okamžiků, než Jungkook pootevřel svoje oči a maličko se zamrvil. Tím vzbudil i Yoongiho, který nespokojeně zabručel a protřel si oči.
 
Chvíli jim všem trvalo, než se dokázali vyhrabat z dek a následně se i zvedli k odchodu. Hobi, jehož vlasy vlály v ne moc jemném větru, se celou cestu k lesu díval k obloze. Obloha byla šedivá, ovšem nevypadalo to, že by mělo začít pršet. Za to byl Hobi rád, protože se mu opravdu nezamlouvala představa, že by se prodírali lesem úplně promočení.
 
Těsně před lesem se všichni tři zastavili. Yoongi nastražil uši, jeho nos se párkrát zahýbal a žluté oči pátraly kolem, když podle svých smyslů kontroloval okolí. Něco podobného udělal i Jungkook. Hobi se díky nim hned cítil bezpečněji, věděl ale, že se tím pocitem nesmí ukolébat k moc velkému klidu. Sám se porozhlédl a postupně spojil pohled s oběma muži.
 
Oba lehce kývli, že je kolem bezpečno a společně vstoupili do zakázaného lesa.

-

Zdravím a omlouvám se, že teď chvíli nevycházely kapitoly. Ale! Teď mám za sebou úspěšně přijímačky, takže snad už budou kapitoly vycházet.

Já se s vámi už pro dnešek loučím ^-^

Berrivie~