Jimin a Tae leželi na seníku, který patřil Taehyungově babičce. Jen se spolu v klidu mazlili a tulili se k sobě. Oběma se zde líbilo, jelikož zde byla mizivá šance, že by je někdo nalezl. Navíc tu měl Tae zašívárnu už velmi dlouhou dobu, takže se tu k sobě mohli v klidu tulit, občas si dát pusu a přitom mít naprosté pohodlí na dece. Ale Jimin se už několik minut převracel z boku na bok, pořád se na Taeho lepil jinak. Taehyung ho jen dál objímal kolem pasu a přemýšlel, proč se pořád tak vrtí.

„Děje se něco, Jiminie?" zeptal se nakonec, když k němu byl Jimin čelem.

„Mám strach o Hobiho," zamumlal Jimin, načež svou hlavu zabořil Taehyungovi do hrudi. Tae se maličko pozastavil nad roztomilostí staršího mladíka, ale hned na to se pozastavil nad jeho slovy.

„Kam vůbec zase zmizel?" otázal se Tae, načež sebou Jimin maličko trhnul a potom se pomalu posadil. Měl ve tmavých vlasech stébla sena, ovšem to ho dělalo jen roztomilejším.

„Předevčírem k nám přijela skupina vojáků. Bylo jich pět nebo šest, už nevím. Ani jeden z nás, kdo jsme v té době byli v domě, nechápal, proč se zastavili zrovna u nás. Po nějaký chvíli přilítl Hoseok jako šílenec a letěl na půdu. Pak běžel zpátky. A ten chlap, který vedl vojáky, ho zastavil. A pak ho odvezli, že prý ví proč. Ale Hoseok nic neprovedl. Nechápu to," Jimin ze sebe vychrlil pár vět a následně si složil obličej do dlaní. Tae se posadil vedle něj a vyndal mu z vlasů stébla sena. Poté ho zabalil do objetí a dal mu lehký polibek na tvář.

„Taky to nechápu. Ale tvoje starosti ano. Vždyť to byly ani ne tři týdny, co byl zpět, od tý kořenářky," řekl Taehyung. Jimin se chvíli díval na špičky svých nohou a pak se přitulil k Taemu. Jen si povzdechl. Neměl by mu lhát.

„Nebyl u kořenářky..." zamumlal tiše. Věděl, že by to Taemu nejspíš neměl říkat, ale víc než to mu nechtěl lhát. Také tušil, že nejspíš bude muset vysvětlit, proč on a Dawon lhali. Tae se od něj odtáhl a věnoval mu zmatený výraz.

„Cože?"

~

„Musíš mít žízeň," usoudil mladík se světle hnědými vlasy a podal staršímu z nich svou láhev s vodou. Hoseok jí přijal a poctivě se napil. Byli už dávno daleko od místa, kde nyní ležela těla vojáků ve dřevěném vozu. Trojice mladíků si od nich půjčila koně. Dva pustili a na třech se dostali co nejdál, aby si je nikdo nespojil s tím místem. On a mladík se světlými vlasy seděli u rozdělaného ohně víc než deset minut. Vlk před několika minutami zmizel s lukem a šípy.

„Děkuju," poděkoval Hoseok za vodu a vrátil skleněnou lahev.

„Není zač. Mimochodem, jmenuju se Jungkook," představil se mladík a lehce se uklonil v sedě. Na tváři měl milý úsměv, který nakazil i Hoseoka.

„Jung Hoseok," Hoseok se představil celým jménem, i když by Jungkookovi nejspíš stačilo jen křestní jméno. Jungkook spokojeně přikývl, a pak se podíval do ohně.

„A jak se jmenuje ten... druhý?" zeptal se Hoseok, přičemž si promnul ruce. Muž s vlčíma ušima a kamenným výrazem ho celou cestu na toto místo nepřestával podezřívavě sledovat. Jungkook se podíval do dáli, a potom se lehce usmál.

„To je Yoongi. A pokud se chceš zeptat, co jsme zač, řeknu ti jenom, že jsme něco podobného, jako tvůj známý z lesa," řekl mu mladší.

„Jak víš, že-"

„Yoongi ti neřekl, že nás poslal Seojoon? Víme všechno, co potřebujeme. A musíme vědět, kam tě máme odvést," vysvětlil mu Kook. Hobi se sám pro sebe pousmál, když pomyslel na Namjoona, za kterým teď míří.

„Nikdy jsem vás ve vesnici neviděl. Jak vás zvládl Seojoon tak rychle naverbovat?" vydechl černovlasý.

„Pára. Díky ní nám poslal zprávu," když si Jungkook všiml Hoseokova zmateného pohledu, jenom se usmál a dodal, že to je složitější, a že to Hobi nepotřebuje vědět. Ten se na něj trochu zmateně mračil. Nechápal, jak někdo může posílat zprávy po páře. A tak se chvilku díval na Jungkooka, který pro změnu hleděl do ohně.

Až teď měl možnost si mladíka lépe prohlédnout. Světle hnědé, téměř blonďaté vlasy mu padaly do čela, čímž téměř skrývaly tmavé oči. Samozřejmě, že ho nejvíc zaujaly jeho velké krémové uši. Naprostou třešničkou však byl nepříliš dlouhý krémový ocas, kterého si Hoseok všiml až teď.

„Co vlastně jsi?" vypadlo náhle z Hoseokových úst. Jungkook sebou trochu trhl, ale pak se musel krátce zasmát.

„Já? Jestli tím myslíš, co jsem za druh křížence, tak jsem fenek. Druh pouštní lišky," odpověděl Jungkook a poté se podíval za Hoseoka. Hobi se otočil. Kdyby byl sám, nejspíš by ho ranila mrtvice z úleku, jelikož se přímo na něj upíral pohled dvou žlutých očí. O chvíli později se u ohně objevil celý jejich majitel. Posadil se naproti Hobimu a Jungkookovi. V jedné ruce držel králíka a v druhé šípy. Jungkook a Hoseok na něj jen hleděli a čekali, jestli něco řekne.

„Co je?" zeptal se vlčí muž, když mu začaly být jejich pohledy nepříjemné. Hoseok přesměroval svůj pohled do země.

„Jenom čekáme, co hodláš udělat s tím králíkem," vysvětlil Yoongimu Jungkook.

„Rozhodně na něj nehodlám jenom koukat," zabručel.

Po večeři, kterou zvládl Yoongi z králíka připravit, už se Hoseok zvládl jen přikrýt dekou, jenž mu přinesl Jungkook. Raději už nemluvil. Ti dva jistě slyšeli každou vydanou hlásku a on se chtěl alespoň na chvíli cítit, jako když vůbec neexistuje.

~

Jungkook seděl zabalený v dece vedle Yoongiho a pozoroval, jak starší přikládá do ohně. Oba si byli jistí, že Hoseok už dobrou půl hodinu spí. I tak se neměli ke slovu.

„Není ti zima?" zamumlal nakonec Kook ke staršímu a rozevřel náruč, aby Yoongiho zabalil k sobě do deky. Yoongi se snad poprvé za celý den usmál a sedl si ke Kookovi. Místo toho, aby se mladším nechal obejmout, ho do deky víc zabalil.

„Není," zavrtěl hlavou a objal mladšího kolem ramen. Jungkook se k němu jemně přitulil a hlavu mu položil na rameno. Yoongi sledoval, jak oheň plápolá a malé jiskry, které létaly do vzduchu a poté padaly zpět k zemi. Nikomu nikdy nedovolil být k němu tak blízko, jako tomu bylo u Jungkooka.

„Proč ho pořád děsíš? Je docela milý," řekl Jungkook káravě a kývl ke spícímu Hoseokovi. Yoongi jen nespokojeně zavrčel.

„Je to člověk. A lidé jsou nevypočitatelní. Někdo jako my jim nemůže ihned věřit, Kooku," zamumlal Yoongi. V jeho žlutých očích se odrážely vzpomínky na jejich neslavnou minulost. Popuzeně zavrtěl hlavou a škubl šedýma ušima.

„Já vím. Ale i tak ho přece nemusíš děsit. Vždyť toho kluka odvlekli z jeho vlastního domova úplně cizí muži a chtěli ho odvést chamtivému hraběti,  který by jeho moc nejspíš nevyužil k ničemu dobrýmu. Musí mít strach," když Jungkook viděl, že tato slova s Yoongim nic moc neudělala, pokračoval: „Navíc... teď s ním budeme docela dlouhou dobu a k tomu... je to klíč. Je spojený se všemi světy. Svým způsobem i do všech patří..." pronesl zamyšleně Jungkook s očima upřenýma na obloze poseté miliardami hvězd.

„Jdi spát, Kooku. Už z únavy plácáš nesmysly," uchechtl se černovlasý muž a mile se na mladšího pousmál, i když to ve spojitosti s jeho předchozí větou působilo spíš sarkasticky. Jungkook se na Yoongiho maličko zamračil, ale pak přeci jen uznal, že spánek pro něj bude vítaný.

„Budeš hlídat?" otázal se ještě před tím, než se uvelebil, aby se mohl alespoň trochu vyspat. Yoongi přikývl a nechal mladšího chlapce, aby se oddal snům.

-

Zdravím! ^-^
Jak někdo v minulé kapitole uhodnul, ano, jsou to Kookie a Yoongi~
Mimochodem panikařím, protože už mám předepsané jenom dvě kapitoly a ani jedna není dokončená. Heh... doufám, že je stihnu dokončit do příštího týdne.
No nic, doufám taky, že se vám kapitola líbila a snad příští týden ahoj! (ﾉ◕‿◕)ﾉ*.✧

Berrivie~