Hoseok seděl ve stejném rohu již druhou hodinu a nedokázal zkrotit své myšlenky. Chvíli se vracely k Seojoonovi, potom se bleskově přemístily k jeho rodině a nakonec i k jednomu z mužů, kteří ho právě vezli kdo ví kam. Hoseok si nemohl pomoct, ale měl pocit, že ten voják s podivnýma očima nebyl z tohoto světa. Potvrzovala mu to vzpomínka na Seojoona, když říkal, že bytosti odjinud dokážou poznat co je zač. Kdyby znal víc skutečností ohledně jiných světů, jistě by to dokázal říct s absolutní jistotou, ale v této chvíli si musel vystačit s pouhou domněnkou.
 
Sice nechtěl usínat, ale bohužel byla ve voze taková nuda, až z ní usnul. Probudil se tedy až na večer, když mu přinesli něco k jídlu. Hoseok se na muže s dost ošklivou jizvou přes tvář podezíravě díval, ale kvůli hladu a žízni nemohl jinak, než to celé sníst najednou. Muž se ho s úšklebkem zeptal, jestli by se nechtěl podívat ven. Na to mu Hoseok odpověděl odfrknutím.
 
Kus své skromné večeře tajně nechal pro dráčka. Nechtěl, aby byl Jang nabručený, nebo hůř umřel hlady.
 
Později onoho večera znovu seděl ve svém oblíbeném rohu, na ruce měl dráčka, který na něj svítil smaragdově zelenýma očima. Hoseok se na něj nešťastně díval, nechal ho, ať se nají a potom usnul. Ke svému údivu prospal celou noc.
 
Byli už dávno na cestě, když se probudil. K jeho zklamání byl stále ve voze, i když vážně doufal, že se mu to celé jenom zdálo. Skrz malé škvírky a malé okýnko do vozu pronikalo slabé podzimní slunce. Z venku se ozýval tlumený hovor mužů, jedoucích na koních.
 
„Co uděláte s tou odměnou, až toho kluka přivezeme?" Hoseok zpozorněl a zaposlouchal se do jemného hlasu. Možná mohl zachytit něco, co by mu prozradilo víc o jeho osudu.
 
„Ani nevím. Asi budu šetřit pro rodinu," ozval se medový hlas, který zněl mladě a hluboce.
 
„Já si asi skočím do nějakýho podniku. Dámy mě už dlouho neviděly, jistě se jim stýská," rozesmál se další hlas, načež se Hoseok znechuceně zašklebil nad slizkým tónem, kterým to muž řekl. Kdyby on byl jedna z těch dam, určitě by mu neukázal ani kotníky.
 
„Já jen, že jsem přemýšlel… opravdu si myslíte, že je dobrý nápad ho hraběti přivézt?" Hoseok se div nezakuckal vlastní slinou. Ten muž musel být blázen, když zpochybňoval rozkaz od svého nadřízeného. Nebo jen diskutoval a věděl, že ho tito lidé neprásknou.
 
„Sice nevím, proč se v tom rýpeš, ale proč by to neměl být dobrý nápad? Dostaneme pohádkově zaplaceno a za tu dřinu s hledáním to stojí," tentokrát se ozval jiný hlas, Hoseok usoudil, že to byl ten oplzlý.
 
„Jen mě to tak napadlo. Máme klíč, proč bychom si bránu nemohli otevřít sami?"
 
„Zapomínáš na pár maličkostí, brachu. Nevíme, kde je brána, ani jak se ten klíč používá-"
 
„Dost," toto byl ledově chladný hlas kapitána, ze kterého Hoseokovi znovu přejel mráz po zádech. Zjevně ho popuzovala debata čtyř mladších mužů.
 
„Máte být věrní svému pánu. Takže i kdyby vám přikázal, že máte dát ruku do ohně a druhou si uříznout, tak to uděláte," zavrčel kapitánův hlas. Hoseok měl co dělat, aby sám nezačal salutovat.
 
„Ano, pane,“ ozvalo se čtyřhlasně. Potom už bylo ticho, které přerušoval jen klapot koňských podkov a vrzání kol vozu.
 
Hoseok si povzdechl. Zas a znovu. Doopravdy neměl co dělat a poslouchání jejich rozhovorů ho vždycky alespoň trochu zabavilo. Ale když muži mlčeli, byla ve voze nuda k uzoufání. Párkrát už v hlavě nadával na onu osobu, za kterou ho vezou. Nejen proto, že ho docela určitě budou ždímat, jen aby zjistili, co na něm tím klíčem je, ale také proto, že bydlel tak zatraceně daleko.
 
Táhlo na večer, když konečně zastavili. Hoseokovi jeden z nich znovu přinesl jídlo. Když se najednou všichni vylekali a podívali se směrem na sever, odkud se ozývalo vlčí vytí. Muž na Hoseoka div nehodil večeři a rychle se skřípěním zavřel dvířka od vozu. Po několika málo sekundách se znovu rozjeli. Hoseok polkl. Vlci nikdy nejsou nic dobrého. Tam, kde je jeden, je vždycky celá smečka.
 
Černovlásek cítil, že jedou podstatně rychleji, protože vůz skákal ještě víc, než před tím. Jeden z mužů tiše prskal jednu kletbu za druhou a další čtyři jen mlčeli. Snažili se ujet smečce vlků, která je právě nejspíš doháněla. Ale Hoseok slyšel výt jen jednoho a neslyšel, že by se za nimi se štěkotem něco hnalo. To ho dohánělo k otázce. ‚Co se vlastně děje?‘
 
Ani nedutal. Slyšel z venku hluk, ale největší šok prodělal, když se vůz prudce zastavil, že div nespadl na bok. Slyšel zvenku tichý, chladný hlas, který rozhodně nepatřil jednomu z pěti mužů. Ten člověk mluvil něco, čemu nerozuměl, ale pak slyšel řinčení dvou o sebe narážejících železných předmětů. Tomu už Hoseok rozuměl. Bili se. ‚Ale s kým? Vlci přece meče nenosí.‘
 
Hobi měl strachem vykulené oči a divoce bušící srdce až v krku, mezitím, co Jang ničím nerušený jedl jídlo vyklopené na zem vozu. Hoseok ho s vážným obličejem raději sebral a položil ho do klína, aby ho mohl každou chvílí co nejrychleji schovat. Jang se mu uvelebil na třesoucích se rukou a Hobi tiše poslouchal hluk.
 
Z venku po dlouhé chvíli už nebyl slyšet ani křik, ani souboj. Jen ticho a ržání koní, které ona situace jistě velmi znervóznila. Hoseok se tiše modlil, aby dotyčného nenapadlo podívat se do vozu a zopakovat s ním to, co provedl s muži venku.
 
Jeho modlitby nebyly vyslyšeny. Dotyčný prorazil dveře mečem a Hoseokovi neznámým způsobem, je dokázal vypáčit. Hobi zalapal po dechu, strčil Janga do jedné z velkých kapes jeho kabátu a začal hrát, že spí. Byla to ta poslední věc, která ho v panice napadla. Uslyšel kroky, které mířily k němu. Po tváři mu sjela slza, když si uvědomil, co ho nejspíš čeká.
 
Jeho tváře se dotkla studená ruka, ale místo toho, aby jeho hrudí naráz projela ostrá čepel meče, jemný dotyk mu jen setřel slzu z tváře. Hoseok pomalu otevřel oči. Stejně už nemělo cenu hrát dál.
 
Skrze slzy v očích viděl muže přibližně v jeho věku, který si prohlížel jeho tvář. Vypadal jako socha, díky bledé pleti a klidnému výrazu jako vytesanému z kamene. Jako kdyby před chvilkou nepodřezal několik lidí. To Hoseok odvodil z pohledu na jeho meč, který byl pokrytý krví.
 
Hobi na něj vyjukaně civěl. Stále si nebyl jistý, co muž stojící nad ním, udělá. Když se malinko přenesl přes svůj prvotní úlek, čekal ho další. Muž měl na hlavě pár tmavě šedých vlčích uší, jeho oči byly nepřirozeně žluté a vlasy černošedé.
 
„Posílá nás Seojoon. Pojď," řekl hlasem, který už Hoseok slyšel venku. Ledový, klidný a hrubý hlas, kterého by se nejspíš bálo každé dítě. Spolu s druhým mužem vylezl na roztřesených nohách z vozu. Byl o trochu menší než on, ale jeho pohyby působily o dost jistěji. Hoseok sebou trhl, když pískl na prsty.
 
Opodál se objevil druhý mladík. O něco vyšší než ti dva, ale rozhodně mladší. I on měl na hlavě pár špičatých uší. Jenže ty nebyly vlčí. Byly podstatně větší a měly krémovou barvu. Mladík, který je vlastnil, měl světle hnědé vlasy, tmavé oči a rozkošný nos.
 
Vlk mu gestem naznačil, ať jde za nimi.
 
Hoseok šel také. Jen přemýšlel, ke komu se to dostal tentokrát.

-

Berrivie~