Namjoon seděl před svým domovem a pozoroval tmavou oblohu. Na ní se začínaly objevovat hvězdy a mezi vysokou trávou svítily světlušky, což v šumícím lese vytvářelo úžasnou atmosféru. Věděl, že by v tuto dobu už měl být uvnitř, ale často zůstával venku, aby mohl pozorovat oblohu plnou zářivých hvězd. Nikdy se mu nic nestalo, díky tomu se také většinou nebál.
 
Namjoon si s pohledem vzhůru dlouze povzdechl. Byl znovu sám a ten pocit se mu ani malinko nelíbil. Nikdo s ním nechodil po lese, ani si s ním nepovídal. Sice stejnou situaci už zažil, ale nechtěl tu samotu, ze které pomalu šílel, prožívat znovu.
 
Než se zvedl a odešel do svého domku, vyslal směrem k hvězdné obloze přání, aby Hoseok dodržel své slovo a vrátil se za ním do lesa. 
 
~
 
Hoseok strávil velkou část teplého večera s Jiminem a Taem. Když mu ale přišlo, že je už jaksi navíc, nechal dva chlapce jejich o samotě. Tušil, že si budou chtít promluvit jen ve dvou a u toho už bohužel být nemusel.
 
Během času, který se dvěma mladšími chlapci strávil, se stihlo nebe zbarvit do tmavě modré. Půlka měsíce zářila na obloze a hvězdy kolem něj stejně tak.
 
Šel s klidem vesnicí domů. Na návsi nebylo ani živáčka, což Hobimu nepřišlo divné. Právě naopak. Všichni byli buď doma, nebo v hospodě, protože komu by se chtělo takto večer pobíhat po vsi.
 
Hoseok za sebou uslyšel kroky a ani to příliš nevzbudilo jeho pozornost, jelikož si domyslel, že někdo jistě spěchá za rodinou, stejně jako on. Co ho ale velmi překvapilo, byla dlaň na jeho ústech a veliká síla, která ho i přes jeho vzdor táhla dozadu.
 
~
 
Muž před ním vrtěl hlavou, když se mračil na Hoseoka sedícího na židli. Ten ho skenoval pohledem a nasucho polkl. Věděl, kde jsou, a kdo je muž před ním. Byl to podivín, který s nikým nikdy nemluvil a nikdo netušil, odkud vlastně je. Většinou ho nikdo ani ve vesnici neviděl, nikoho to ani příliš netrápilo. A muži v hnědém plášti a s odřeným šedým kloboukem na hlavě nejspíš také nevadilo, že se s ostatními vesničany nesetkává.
 
„Proč jsi lezl zpátky, Hope?" zamumlal muž a opřel se o židli, na které od strachu němý Hoseok seděl.
 
„O-Odkud? J-Já nevím o čem to mluvíte," kuňkal vykulený Hoseok a trochu se zaklonil dozadu, aby nebyl tak blízko. Muž se na něj zamračil, naklonil se k Hoseokovi blíž a na obličeji se mu objevila vráska mezi obočím. Hobi se nenápadně odtahoval dál, protože byl z muže vystrašený. Namjoon mu říkal, že nikomu nemá prozradit, kde byl. Už tak to věděli Jimin a Dawon a on se nemohl zbavit pocitu, že o tom věděl ještě někdo.
 
„Ne? Tak kdo byl ten chlapec, který více jak před měsícem zmizel v lese? A kdo nebyl ve vesnici a objevil se až teď?" hnědovlasý muž se dál kabonil a Hobi začal panikařit. Byl si totiž jistý, že je s Dawon nikdo neviděl. Ale když se zpětně zamyslel, moc se ten den nerozhlížel. Mohlo se stát, že je ten podivín viděl, zrovna když Hoseok vstoupil do lesa. Nejraději by si v té chvíli nafackoval za to, že byl tak neopatrný.
 
„Vidíš. Ušetřeme si tuhle taškařici. Jmenuji se Seojoon. A teď…" muž se zarazil a rychle se otočil na patě. V jeho malém domku na kraji vesnice byly jen dvě místnosti. V jedné seděl vykolejený Hoseok a v druhé hrabal Seojoon v truhle.
 
„Mám o-otázku," řekl trochu nahlas Hoseok, aby ho muž v druhé místnosti slyšel.
 
„Tak se ptej," broukl Seojoon nazpět a div nezmizel v truhle celý, jak se do ní naklonil.
 
„P-Proč normálně vůbec nemluvíte, ani se nikde neukážete, ale na mě mluvíte? A proč mi říkáte Hope?" mladý černovlásek se podrbal na zátylku a sledoval zvedajícího se muže u truhly.
 
„Tohle je trochu-" muž položil tlustou knihu na vratký stolek uprostřed místnosti, „-na delší povídání," Seojoon začal v knize listovat. Hoseok natahoval krk, aby viděl, co v tlustém starém svazku je. Seojoon po chvíli zvedl oči a nespokojeně sjel Hoseoka pohledem.
 
„Ale zkráceně. Nemám rád lidi, jsou pro mě stejně nebezpeční jako pro kolegu v lese," řekl a sundal z hlavy podivný klobouk. Na hlavě měl uřezané pahýly, ze kterých by jistě rostly parohy. Hoseokovy oči div nevypadly z důlků a jeho brada spadla snad až na zem.
 
Seojoon se jen uchechtl, když znovu listoval starou knihou.
 
„Takže vás je víc," zašeptal si Hoseok pod nos. Musel to říct, i když to vlastně k ničemu nebylo.
 
Majitel domu se po chvíli znovu rozešel. Tentokrát k malé kuchyňce, kde sebral otřískaný hrnec, do nějž napustil vodu. Hobi ho pozoroval s pokrčeným obočím a čekal, co z očividně staršího muže vypadne.
 
Ku podivu z vyššího nic nevypadlo. Jen položil hrnec vedle knihy, do které se hned podíval. Držel ruku nad hrncem a něco zamumlal. Z hrnce vyšla namodralá pára. Seojoon do ní začal máchat prstem, jako by se snažil psát, mlha hned na to zmizela a Seojoon vypadal nadmíru spokojeně.
 
„Co… to bylo?" zeptal se Hobi, se stále pokrčeným obočím.
 
„Heleď se," starší muž úplně ignoroval Hoseokovu otázku. „Řeknu to takhle… teď není bezpečný, abys byl mezi lidma. Kolik lidí ví, že jsi byl v lese? Jeden, dva? Ať tak, či onak. Každý se může prokecnout. Zvlášť v tuto dobu. Musíš odtud," dostal ze sebe Seojoon. Černovlasý mladík na něj jen nechápavě zíral. Vůbec nechápal, co má na mysli s tím: ‚Není bezpečný, abys byl mezi lidmi‘ a ‚V tuto dobu‘. 
 
„Promiňte, ale já vůbec nechápu, co po mě chcete," zavrtěl hlavou.
 
„Bytosti jako jsem já, cítí, že se něco děje. Je jen otázka času, kdy to začnou cítit i obyčejní lidé. Víš o válce proti temnotě a posvátných stromech?" Seojoon mluvil tiše a poměrně rychle. Jeho hluboký hlas tak zněl tichým domem. Hoseok přikývl na jeho otázku.
 
„Dobře. Tím pádem víš i o průchodu do jiných světů. Ta válka se udála přesně sedm set let zpátky. Teda… skoro. Tady to někde je, dej mi chvilku," poslední větu zamumlal, znovu se sklonil ke knize a začal v ní listovat. Věnoval knize zrazený a překvapený pohled, když vytáhl utrženou stránku. Raději jí založil zpátky, jelikož v ní našel to, co hledal.
 
„Jde tu o astronomii. Tím tě asi radši nebudu zatěžovat. Ale zjednodušeně. Měsíc, hvězdy, planety a jiný různý blbosti tam nahoře jsou jednou za sedm set let v jistý poloze. Měsíc je v úplňku, hvězdy září víc, než obvykle a planety jsou nějak poskládaný. To tam udělá nějaký čáry máry a otevře to bránu mezi světy. Chápeme?" dle Hoseokova výrazu si Seojoon odvodil, že nejspíš ne. A měl pravdu, Hoseokovi to v hlavě šrotovalo, protože stále vstřebával Seojoonova slova. Chvíli bylo ticho, a pak Hobi vzhlédl. Měl totiž ještě otázku. Vlastně jich měl spoustu, ale ta jedna byla hlavní.
 
„Dobře. A jak s tím vším souvisím já?" černovlasý mladík měl stále nakrčené obočí. Seojoon se poprvé za celý večer usmál, i když to byl spíše napjatý úsměv, snažící se o uklidnění toho druhého. Dal Hobimu ruku na rameno, a pronesl:
 
„Každá brána má přece nějaký klíč."

-

Berrivie~