Hoseok za časného rána vyrazil na pole, stejně jako každý den. Pomáhal tak svému otci, bratru a dvěma čeledínům. Byl rád, že může pomoct, zvlášť když dva čeledíni byli podobně staří jako on, a s oběma si výtečně rozuměl.

„Dobré ráno, Hoseoku!" zazubil se Jimin, nejmladší z nich. Hoseok se usmál jak na něj tak na Seokjina, který se unaveně opíral o zídku a kýval na pozdrav. Hoseokův starší bratr Wooyoung nad ním zavrtěl hlavou a rozcuchal mu vlasy.

Pracovali celé dopoledne. Slunce je pálilo na holou kůži, avšak ani jeden z nich neustal v práci. Museli stihnout sklidit co nejvíce úrody. Když se pak společně vraceli na oběd, byli všichni zbrocení potem.

Na oběd je přivítala Hoseokova matka a starší sestra, které nejspíš celé dopoledne pracovaly uvnitř. Seokova matka Sooyeon už nebyla schopna pomáhat na poli, protože byla nemocná už řadu let. Místo toho se činila jinak. Prsty měla i po letech šikovné a tak vyšívala a občas posílala jedno ze svých dětí na trh do města.

„Kde je Daeyong? Neměl by být už zpátky ze školy?" zeptal se s plnou pusou Hoseok. Odpovědí mu bylo otevření dveří, ve kterých se objevila malá hnědovlasá hlavička. Nejmladší z rodiny Jungů, Hoseokův malý bratranec usedl na poslední místo u stolu a všem popřál dobrou chuť.

Byl to syn Sooyeoniny mladší sestry, která bohužel zaplatila životem za jeho narození. Jelikož neměl otce, rozhodla se jeho tetička, že ho nemůže nechat na pospas sirotčinci. A tak malý Dae žil v jejich rodině, kde se cítil nejlépe, jak mohl.

„Dae, dnes budeme potřebovat i tvojí pomoc. Úrody je letos nějak hodně," promluvil otec, hlava rodiny, jež s chutí pořádal nepříliš bohatý oběd. Sklízení jim trvalo déle, než obvykle i přes to, že Dae jim vždy šel pomoci.

Po skromném obědě se muži znovu vydali na pole, aby sklidili poslední část pole.

~

Byl večer a tři mladíci seděli na návsi. Nikdo je nerušil, právě naopak, nikdo o ně nezavadil ani pohledem. Jelikož zde znali všichni všechny, neměli ostatní lidé tendenci na ně dlouho zírat. Však je znají dostatečně.

Jen jediný člověk se za nimi otočil. Kim Taehyung, aneb člověk, který se příliš neobtěžoval skrývat svou náklonnost k mužům. I přes to si toho nejspíš téměř nikdo nevšiml. Dost často se ohlížel po Jiminovi, Seokjinovi i Hoseokovi. Hobi byl nejspíš jediný, kdo si toho všiml. Vždy mu jeho pohled oplatil a občasně ho mírnil, když až moc zíral.

„Není ti zima, Jimine? Klepeš se," zabalil Hoseok mladšího kamaráda do objetí. Chtěl tím trochu provokovat Taehyunga, který se po chvíli otočil a nechal je jejich osudu. Jimin se do objetí s radostí opřel a dokonce se po chvíli i přestal klepat. Jin je sledoval, mezitím co se opíral o starý, mohutný strom. V ruce držel rudé, nakousnuté jablko.

„Nechtěli byste se radši dvořit nějakejm holkám, než abyste se tady šmajchlovali spolu?" nadhodil pobaveně a ukousl kus jablka. Hoseok s Jiminem se od sebe odtáhli a nad Jinovým výrazem se zasmáli.

„Navíc... Hoseoku říkal jsi, že dneska budeš znova vyprávět dětem tu pohádku," konstatoval dál Jin a poplácal mladšího po rameni.

„Neni to pohádka, je to pověst. Však ho pár lidí vidělo," opravil svého staršího přítele Hoseok. Všichni tři se mezitím vydali k hospůdce, ve které Hoseok vždy vyprávěl onu legendu o muži s parohy. Vyprávění ho bavilo, i když ho vždy poslouchaly pouze děti. Nikdy si ani nemyslel, že by snad přišel poslouchat někdo starší.

„Viděli, neviděli. Nevím. Nějak nemůžu uvěřit, že by něco takovýho existovalo," Jin se znovu zakousl do jablka a sledoval tváře svých mladších společníků.

„Jine, mám ti připomenout, že jsi dřív panikařil, kvůli trpaslíkovi? Ten chudák kvůli tobě přišel o čepičku," Jimin se zatvářil velice lítostivě nad chudákem trpaslíkem, kterého s Jinem před lety našli v houští. Seokjin tehdy tak moc jančil, že tomu malému mužíčkovi se zavalitým bříškem podupal čepičku.

„Trpaslíka jsem viděl poprvé. Navíc měl takovej pisklavej hlásek, kterej jsem nedokázal rozpoznat. Myslel jsem, že je to nějaký hmyz. A přiznej se, že i ty ses ho lekl," hájil se před Jiminem nejstarší hnědovlásek.

„Jen mě překvapil, je vážně neobvyklé nějakého zahlédnout. Navíc já jsem na tomhle světě viděl už dost podivných věcí. Ale je pravda, že chlápka s parohy ještě ne," otočil se zpět na Hoseoka, a tím se vrátil zpět k tématu. Hoseok si jen založil ruce na hrudi a odmítal se dál bavit na toto téma. Z jemu neznámému důvodu nechtěl uvěřit tomu, že by muž s parohy neexistoval.

Společně tak dorazili do hospůdky, kde už čekala banda dětí, které příběhy o zapovězeném lese a hlavně o jelením muži, nikdy neomrzely.

-

Berrivie~