Odcházím úplně rozhozená. Já jsem fakt taková kráva, že větší, po celým tomhle debilním světě, nenajdeš. Kecy, kecy a zase jenom kecy. Končím, jdu na kardio, ať si ho tady doléčí kdo chce. Třeba ta jeho zmalovaná hydra. A jdu to říct Fúrii. Tohle nemám zapotřebí.

,, Slečno Mc Furryová, myslím, že nakonec nebude nezbytné,abych zde setrvávala. Jistě se najde spousta jiných, kompetentních sester na doléčení pana Taylora" oznamuju s lehkým sarkasmem.

Fúrie se ke mě otočí, mírně nakloní hlavu ( přesně jak to dělá Brian) a změří si mě zkoumavým pohledem.

,,Sestro Rachel, tak snad jsme se na něčem před malou chvílí domluvily, nebo snad ne?" Odpovídá mi s despektem. ,, Nemůžete přece měnit svá rozhodnutí z minuty na minutu. Není to ani profesionální ani lidské, takže na to honem rychle zapomeňte."

,,Pan Taylor o naší dohodě ani neví, tak jak se mohu chovat neprofesionálně?" Zkouším namítat.

,, Prostě už jsem řekla sestro Hixs, profesionalita nade vše. Zůstanete tady, je to mé poslední slovo a bez debat." Dodá už trochu výhrůžně.

,,Ok, ale panu Taylorovi to řekněte zítra. Beztak tam má návštěvu a mě za chvíli končí praxe." Dodám ledově a do očí se mi hrnou slzy. Ale nejsou to slzy smutku, ale absolutní bezmoci a vzteku.

,, Samozřejmě, můžete jít."

Vzteky bez sebe a se slzami v očích vypálím ze sesterny. Spěchám po chodbě, hlavu skloněnou, ruce v kapsách zaťatý v pěst. Kdybych tady toho zmetka potkala, zatloukla bych ho do země. Šmejd blonďatej, namyšlenej pitomec, hysterickej vztekloun. Nasírám sama sebe. Z dvojky na mě dolehne pištění. Takže ta zmalovaná fuchtle ještě neodešla. Mám chuť tam vlítnout a vyhodit ji, ale co, ať si to ta sketa bubenická vyžere. Já už na něj seru.
Vyrážím z oddělení, spěchám po chodbě k šatnám. Bleskově se převlíkám. Nebudu tu dnes ani o minutu dýl.
Dupu po schodech nahoru, ještě chvíli a budu pryč z tohodle blbákova. Do očí se mi hrnou slzy, slzy vzteku sama na sebe, slzy ponížení... Otvírám dveře, nekoukám doleva doprava, vybíhám... když v tom do někoho vrazím. Málem upadnu,kdyby mě ten dotyčnej nezachytil, skončila bych s největší pravděpodobností na zadku.

,,O-o-omlouvám se..." zvedám hlavu a...a setkám se s laním pohledem Briana.

,,Nic se nestalo... Rach, jsi v pořádku?" Zašeptá soucitně. Drží mě pořád oběma rukama a nevypadá,že by mě chtěl pustit.

,,Ne Briane, jsem v pořádku. A ty mě dej taky pokoj" vřísknu po něm hystericky. Snažím se mu vyvlíknout, ale jeho stisk je fakt pevný.
,, Pusť mě, nechci s tebou, ani s nikým s tý vaší povedený partičky, nic mít" ječím po něm, přitom vím, že on přece za nic nemůže. Vždyť i on mi to říkal.

,,Ššššš... klid, uklidni se Rach..." Šeptá konejšivě dál a vtahuje je mě do objetí. ,,Bude dobře, uvidíš. Časem..."

Ještě chvíli se vzpouzím, ale jak mě objímá a trochu se mnou houpe, nervy napnutý k prasknutí najednou povolí a já se rozbrečím. Bulím mu do hrudníku, slzama mu smáčím bílý triko, co má na sobě. Štkám a trochu se klepu. Brian mě pořád drží pevně v objetí, nic neříká, jen trpělivě čeká,až mě pláč přejde. Cítím,jak mě hladí opatrně po hlavě, lehýnce se mě dotýká,jako by se bál, že se mu rozpadnu v náručí.

,, Promiň" vzlyknu a zvednu provinilej pohled. ,, Promiň, jsem na tebe zlá a přitom ty za nic nemůžeš. Bri, omlouvám se" škytnu.

,,Ne neomlouvej se, Rach...bude to dobrý..." Mluví ke mě tak měkkce, že se mi zase hrnou slzy. ,, Hlavně prosím tě, zase nezačni plakat miláč... Rachel." Dodá polekaně.

Zvedám k němu pohled a snažím se vyčíst nějakou informaci. Oba na sebe chvíli koukáme, zase to mírné naklonění hlavy, laní oči plný smutku...soucitu...a trochu asi i citu. Zavrtím hlavou.
Trochu ještě vzlyknu...ale to nejhorší je asi za mnou.

,,Bri...nemáš prosím kapesník?" Mrknu už trochu s úsměvem. Zmateně na mě kouká, asi nechápe moje rychlý střídání nálady. Ale kývne, sáhne do saka a vytáhne perfektně složený a vyžehlený kapesník a podá mi ho. Trochu ode mě odstoupí,ale přesto mě jednou rukou drží kolem ramen. Vezmu kapesník, voní přesně jako Bri. Vysmrkám se, troubím jak na lesy. To ho maličko rozesměje, ale pořád starostlivě kouká. Začnu se smát s ním. On je tak sladkej. Jednou s ním někdo bude moc šťastnej. Škoda že to nebudu já...

,,Už dobrý?" Ptá se zase opatrně.

,,Jo, Bri, dobrý. A ještě jednou se omlouvám, nezlob se. Bohužel jsi byl ve špatnou chvíli na špatným místě a chytnul jsi to za někoho úplně jinýho." Sypu si popel na hlavu. ,, Mrzí mě to."

,, Rachel, dost už. Klid, nic se neděje. Nechceš jít někam na kafe nebo na čaj?" Dodává opatrně. Vidím na něm, jak moc o to stojí. Váham, ale nakonec kývnu. Musím se mu odvděčit, za to všechno.

,,Ok, kam půjdeme?" Kývnu s úsměvem. Celej se rozzáří. Vede mě, ruku kolem ramen... nechám ho, zaslouží si to.

,,Tady kousek je taková malá kavárna, vaří tam i skvělej čaj. A i sandwiche tam mívají. "

⚤︎⚤︎⚤︎

Roger

,, Roggie, ty moje chudinko" zapiští někdo u dveří.

Polekaně zvednu hlavu. Do prdele, co ta tady dělá? Stojí vedle Freda a Briana. Kdo ji sem vůbec pustil? Jak jen se jmenuje? Mary? Maggie? Dona?

,,Pane Taylore, vedu vám návštěvu" mrazivě se ozve ode dveří. Rachel je vzteky bez sebe, kouká mimo mě, ale vidím na ní, jak je vzteklá a zároveň vidím i tu bolest a čirý zoufalství.
Já jsem fakt debil. Zkouším zachytit její pohled, ale rychle se otáčí zády. Jen slyším, jak se loučí s klukama, klapnou dveře a je pryč. Super.

,,Co ty tady děláš?" Ptám se tý zmalovaný slepice. Pořád vůbec netuším, jak se jmenuje a kdy jsem s ní vůbec někde byl.

,,Tady Margaret nás potkala a nedala si vymluvit, že chce za tebou, drahoušku" pomáhá mi Fred.

Aha Margaret. No a co já s tím. Tuhle nechci. Já tady chci Rachel. Jenže tu už nejspíš neuvidím po tom všem. Začínám mít vztek. Na sebe, na kluky i na tu blonďatou blbku, co mi všechno zkazila.

,,Jak to,že tě sem vůbec pustili Margaret?" Ptám se jí nasraně. ,,Sem na jipku pouští jen rodinu, nebo hodně dobrý známý." Slovo hodně dobrý zdůrazním hlasitěji, aby to pochopila, že ona tady rozhodně nemá co dělat. Jenomže to vypadá, že kromě toho, že se na ní dá celkem koukat, je úplně mimo. Kouká na mě dost nechápavě. Panebože to je pipina.

,, Takže bych tě poprosil, abys raději šla." Dodám ledově.

,,Ale Roggie" protáhne pištivě ,,už si nepamatuješ, cos mi slíbil?"

,,Ne nepamatuju a i kdyby. Všechno je jinak a teď už prosím tě jdi pryč. Nechtěj po mě, abych na tebe křičel." Dodám smířlivějším tónem.

,, Roggie, já tě ale miluju" zapiští a mě už fakt začíná docházet trpělivost.

,, Margot, už jdi" houknu.

,, Margaret" zařve po mě a žene se k mý posteli s rukou připravenou. Brian s Freddiem po ní naštěstí chňapnou dřív, než mě stačí jedna přilítnout.
Chvíli se s nima trochu pere, ale drží ji pevně.

,, Pojď Margaret, půjdeme spolu trochu na vzduch". Uklidňuje ji Brian. Jo to on umí, uklidnit emoce, ještě že ho máme.

,,Už tě nechci nikdy vidět" prskne po mě,ale nechá se vyvést z pokoje.
Docela si oddychnu. Freddie se rozesměje.

,, Zlato, to bylo vo fous, co? Pěkná dračice, tahleta Margaret" směje se Freddie, ale mě moc do smíchu není. Myslím na Rachel, jak jsem ji ublížil.

,,Rogi, drahoušku, neboj. Rachel to pochopí, jen ji to budeš muset asi vysvětlit, no" dodává. Freddie mě zná opravdu dokonale, čte mi myšlenky a vidí, jak mi na Rachel záleží.

,, Jó Frede, budu muset,ale nevím, jestli to dokážu" jsem úplně vyřízenej.

,,Co je na ní jinýho, Rogi? Vždyť jsi měl holek a ještě můžeš mít." Hučí do mě Fred.

,,Ona je... prostě je...ona je prostě dokonalá...Frede...ona ke mě patří. S ní je všechno dokonalý, všechno do sebe zapadá, od první chvíle vím, že je tu pro mě navždycky, do konce života chci bejt s ní. Je celej můj svět. Ať se děje cokoliv, je prostě moje."

Freddie na mě třeští oči, vůbec mě nechápe. Ale já se taky nechápu, proč zrovna ona?? Nevím proč, ale vím, že ona je ta pravá.

Jen ji o tom budu muset přesvědčit a ujistit.

⚤︎⚤︎⚤︎
Tadááááá, tak co říkáte na Rogerovo vyznání? Uvěří mu Rachel??? No tak se nechte překvapit 😂 howgh