Celý víkend myslím na Rogera, na Briana i na Freddieho. Proč se Brian bojí a koho... snažila se sebevíc a stejně mě nic neprozradil. Byl milý, zábavný, kromě pár lehkých dotyků při tanci byl stále obezřetný, opatrný a držel se zkrátka. A to jsem si myslela,že když mi pomůže láhev ginu, že mi řekne víc, ale prd.
Zato Freddie, ten byl středem pozornosti všech. Všude kam se hnul, táhnul se za ním dav...dav holek, ale i kluků. Stačilo, aby jen kývnul a lidi šli za ním jak za královnou. Je přirozená vůdčí osobnost. A ten hlas..., když začal zpívat, drnčely i okenní tabulky. Je prostě skvělej. Myslím, že fakt budou jednou slavný. Moc bych to klukům přála.

A Roger? Nad tímhle blonďákem, s očima jako pomněnky, nádherným úsměvem a hlasem anděla, přemýšlím furt. Celej podělanej víkend. Nejradši bych za ním šla, ale copak můžu? Co by tomu asi řekly sestry z oddělení. Není zrovna standartní,aby sestra, co studuje, chodila za ,,přiděleným" pacientem. No budu muset asi počkat do pondělí...Fajn, aspoň napíšu tu seminárku...

Brian

Ta Rachel je prostě dokonalá. Její hlas, oči, úsměv...proč ji má zase do prdele dostat ta naše hysterka blonďatá. To jako všechny krásný holky patřej jenom Rogovi. Se s ní jen vyspí, ona bude nešťastná a on vysmátej, že má další zářez. Ty vole, proč? Copak já pro ni nejsem dost dobrej? Já bych ji na rukách nosil, modrý nebe snes. Ale ona má v hlavě jen našeho lamače srdcí. No, však on ji to srdce zláme,a pak budu mít možná šanci já. Chudák holka, co jí všechno čeká...

Freddie

Tak včera to bylo naprosto famózní. Nejdřív kino s holkama, film byl fakt zajímavej...moc se mi líbil...
A pak ten koncert, ty lidi okolo nás,okolo mě... nemůžu se dočkat až jednou budeme hrát pro davy lidí,pro fanoušky...budeme jezdit po světě, nahrávat desky...celej svět nám bude ležet u nohou...

Roger

Celej víkend cvičím chůzi, vždycky se nechám ušmodrchat do toho příšernýho postroje, vezmu berle a chodím. Chci ukázat Rachel, že nejsem žádnej posera, žádnej ufňukanej slaboch. Za sobotu jsem chodil hodinu dopoledne, pak ještě odpoledne. Všechno mě bolelo, ale nikdo se o mě tak skvěle nepostaral tak jako Rach...je prostě skvělá...už se těším, až ji uvidím zase v pondělí a trochu si s ní pohraju... krásně mi to jde...fakt mi taje pod rukama.
A to jsem ji ještě neukázal všechno,co dovedu...no ty vole...už mi v něm zase hučí...

⚤︎⚤︎⚤︎

Je pondělní ráno. Po celým víkendu jsem rozlámaná, seděla jsem nad seminárkou, myšlenky mi utíkaly k Rogovi. Je božskej,ale co když mě jen využije a pak odkopne. Copak takovej krásnej kluk může bejt věrnej jenom jediný? A zrovna mě? Těžko...a ty jeho nálady, všichni mě před ním pořád varujou... hysterka, vztekloun, miláček, láska (počkat, řekla jsem láska?Rachel neblbni, znáš ho týden) chvíli slunce, chvíli mraky, chvíli bouře, chvíli duha s jednorožcema... chvíli se směje, tisíce zvonečků, oči rozzářený, průzračně modrý a pak během zlomku vteřiny hromy, blesky a jeho pohled je tmavší než propast, do který jsem ale asi už dávno spadla.
Musím toho nechat a zkusit mít zase jen profesionální přístup, vhodnej pro budoucí sestru specialistku. Blbý slovo,ale co už. Nesmím se nechat vyprovokovat k čemukoli,co nesouvisí s mojí budoucí prací. Nenechám se od něj rozhodit, prostě ne. A ještě jednou ne.
S tímhle předsevzetím vyrážím na bus. Jedu setmělým Londýnem, celou cestu si pořád dokola opakuju, že se prostě nenechám polapit do jeho sítě sladkejch řečí a smyslnejch dotyků. Jeho jednou z nemocnice propustí, půjde si po svým,ale já tam zůstanu. Ne s ním mě žádná budoucnost nečeká. V duchu se ušklíbnu, zakazuju si něco, co vlastně ani není a nenastane. Jsem fakt už magorka, co to se mnou je? Přišla jsem o zdravej rozum.

,, Takže sestry, dnes začínáme nový týden" Fúrie pokračuje. ,, Osazenstvo pokojů se nám trošku pozměnilo, pouze na pokoji číslo 2 je stále pan Taylor, takže sestro Rachel, dnes je před vámi jediný cíl. Půjdete s panem doktorem na dlouhou procházku,aby nacvičil chůzi. Dovedete ho až na druhou budovu,kde je rehabilitační oddělení. Tam ho čeká relaxační koupel ve vaně a magnetoterapie. I to s ním absolvujete, protože je to váš pacient. Navíc rehabilitační sestra Cloudy má na dnešek plno,takže relaxační cviky ukáže i vám a vy to budete muset odcvičit s panem Taylorem částečně sama. Rozuměla jste mi dobře?" Dokončí sáhodlouhý monolog.

,,Ano, rozumím...jen od kdy do kdy má být pan Taylor na rehabilitačním oddělení?"

,, Dobrá otázka" pochválí mě Fúrie. ,,Má tam být na půl devátou, návrat zhruba kolem dvanácté. Oběd mu pak podáte také vy, necháme ho na kuchyňce. A asi byste měla vyrazit, než se připravíte a navléknete do korzetu, asi to chvíli potrvá, takže..."pokývne hlavou směrem k východu sesterny.

,, Ano, ještě jedna otázka, má si sebou něco pacient vzít?" Záměrně se vyhýbám oslovení.

,,Ach ano, vezměte mu hygienické potřeby, a nějaké věci na převlečení. Bude cvičit, relaxovat ve vaně a na magnetoterapii musí mít úplně suché oblečení. Rachel chválím vás, dnes se vám daří. Ale teď už opravdu musíte jít".

S povzdechem odcházím ze sesterny, cestou jen zaslechnu útržky dalších instrukcí ohledně ostatních pacientů.
Takže celý dopoledne s Rogerem a ještě k tomu téměř sami. To nepřežije ani jeden z nás. Buď ho utopím v tý vaně já, nebo on mě. Nebo že by pomohla elektřina? Uchechtnu se nad tou myšlenkou. S úsměvem klepnu do dveří a hrnu se dovnitř.

,,Nooo, co je zas?" Ozve se z postele naštvaně. ,,Furt sem někdo leze" slyším jak skřípe zubama vzteky a polohlasně nadává.

,, Dobré ráno, taky vás ráda vidím, pane doktore" s lehce ironickým hlasem zazpívám pozdravení.

,,Rachel, to jsi ty? No konečně miláčku, už jsem se bál,že za mnou nepřijdeš" zamňouká bubeník a budoucí doktor v jedný osobě. Kouká na mě s něhou v očích a mě pomalu dochází, že všechno moje předsevzetí a sliby, se rozpouští tak rychle, jako se rozpouští mlhy nad Londýnem.
Rychle zavrtím hlavou,abych odehnala svoje myšlenky.

,,Rogere, musím ti pobalit věci, půjdeme..."

,, Půjdeme spolu domů?" Nenechá mě domluvit. ,,Rach, ty jsi anděl, jak si to dokázala?" Nadskočí radostí a už odhazuje deku. K mý nevelký radosti má na sobě pouze trenýrky, jinak je nahý. Má božský tělo, útlý, ale přesto svalnatý hrudník, plochý břicho, na krku se mu houpe můj řetízek, kterej na mě vymručel v pátek. Hubený, světlýma chloupkama ozdobený a přesto krásný nohy. Ten kluk je přírodní úkaz. Už už se hrabe z postele. Musím ho zarazit. Musí se oblíknout. Musím...přesto nejsem schopná nic, jen konsternovaně zírám na toho anděla s ďáblem v těle. Nebo je to obráceně? Všimne si toho a spokojeně se zaculí.

,, Líbí se ti, co vidíš, kotě?" Mrkne na mě. ,,A tos ještě neviděla, co dovedu udělat s tebou." Dodá sebevědomě s úsměvem uličníka.

To mě lehce nadzvedne. No tak takhle si se mnou hrát teda nebude. Ve vteřině mě dokáže vytočit.

,,Tak podívej se, frajere, teď se hezky oblíkneš, pobalím ti věci a vyrážíme na tu podělanou rehabilitaci. A varuju tě, jestli nedáš pokoj, nechám tě tam."

,, Ale miláčku, tak se hned tak nerozčiluj, vždyť vidím, jak tě rajcuju.'

,,Dost" houknu naštvaně ,, takhle tě nesbalím ani do půlnoci."

,,Ale puso, balit tě snad mám já, ne?" Mrkne zas a pošle mi ,,vzdušný" polibek.

,,Taylore!!! Já tě naposledy varuju." Jsem vzteky celá rudá. Asi mě z něj fakt klepne.

,,Ale zlato, uklidni se. Však už jdu."

A opravdu, bere si triko, natáhne ho na sebe. Řetízek si nezapomene vytáhnout na něj. Natahuje se po kalhotách. Zvedne nohy a začne si je postupně navlíkat. Funí u toho, protože vleže se oblíká fakt blbě. Chvíli ho pobaveně pozoruju, ale když ani na potřetí se mu nepovede trefit se do levý nohavice, pomalu se přihrabu k posteli.

,, Ukaž, prosím tě. To je hrozný, jak ti to trvá"

,, To víš, mě jde spíš svlíkání, v tom jsem dobrej" usměje se a maličko vysune špičku jazyku, kterou lehce skousne. Pak mě pleskne po zadku, až leknutím vyskočím.

,,Ty prostě nedáš pokoj,co?" Rudá vzteky nebo snad vzrušením ho doobléknu. Naházím do plátěný tašky všechno ostatní. Připravím si berle a korzet.

,,Lehni si, prosím na záda, ať ti můžu..."

,,Co kdyby sis na ty záda lehla ty, puso?"

,, Končím, jdi si tam sám" naštvaně se otáčím od postele.

,,Tak se tak furt nerozčiluj, zlato. Koukej už ležím, jsem tvůj poslušnej kluk".

,,No tak to těžko" vzdychnu. Začnu mu nandávat korzet, utáhnu, zkontroluju.

,,Co těžko? Že těžko jsem poslušnej, nebo těžko tvůj?" Vyzvídá.

,, Obojí" zamumlám.

,,Ale krásko, od první chvíle, co jsem tě viděl, jsi moje, na to nezapomeň."

Ale na jak dlouho, ty prevíte? Do kdy? Než se ti omrzím, nebo než zase potkáš nějakou jinou.

,,Rogere, jdeme. Nebo přijdeš pozdě a dostaneme vynadáno oba" odpovídám unaveně.

,,Já jsem připraven, ale nejdu dřív, než nedostanu pusu." S povzdechem přijdu k němu a dám mu rychlou pusu. ,, Spokojen?" ,,Jo" mrkne a vykročí z pokoje. Já beru tašku a vyjdu na chodbu. Pouť může začít.

⚤︎⚤︎⚤︎

Tadááááá... další kapitola. Copak na to říkáte?? Oni dva jsou fakt hustý 😂😂 v další kapitole to bude nejspíš ještě hustší... bacha spoiler 😂😂😂
A trhám rekord v počtu slov😂😂 howgh