Oba se pomalu uklidňujeme. Podívám se okolo sebe. Zmáčený a pomuchlaný  výpůjčený šaty se válí na zemi, trenýrky plavou ve vodě a Rog s nima, tak jak ho Pán Bůh stvořil. A že si teda dal záležet. Je fakt dokonalej. Co není dokonalý je ta spoušť ve vodě.

,,Rogi, musíš jít z vany, já vypustím vodu a opláchnu vanu. Ty zatím pomalu dojdi do kabinky a počkej tam na mě" mluvím k němu, zatímco si zapínám notně použitý šaty. Sáhnu do vody, vytáhnu trencle, vyždímám je a podávám je lehce rozklepanýmu Rogovi.

,,Co je? Nějak se klepeš?"

,,A ty se mi divíš? Takovou dobu ve vaně?" Rošťácky se na mě usměje, a pošle vzdušnej polibek.

,,Tak rychle,ať mi nenastydneš."

Pomalu se rozejde, já rychle zlikviduju vanu. Dojdu za ním do kabinky. Zase to velký zrcadlo... Už se neklepe,ale má pořád na sobě ty mokrý trenky.

,,To sis je nemohl stáhnout?" Zlobím se na něj. ,,Pak budeš nemocnej a budeš tu o to dýl?"

,, Když budeš se mnou,tak klidně budu."

,, Nezlob a trochu mi pomáhej", začnu z něj stahovat mokrý prádlo. Vidím,jak se mu začíná zase trochu zvedat. ,,Hele Rogi, dost. Vždyť to ani není normální snad?"

,,No dovol? Mluvíš,jako kdybych byl vadnej?" Naoko se urazí, ale je na něm vidět, jak ho to těší. No jo, typickej chlap. Ješitnej a hrdej na svoje schopnosti. Začnu ho oblíkat, nejdřív spodek, pak mu natahuju triko. Když je hotov, stojí opřenej o berle. Rychle se začnu převlékat i já. Najednou si uvědomím, že tam je se mnou.

,, Můžeš se, prosím otočit?"

,,A proč jako?"

,, Chtěla bych se převlíknout?"

,,Ale kotě, najednou se budeš stydět? Po tom všem?"

Vzdychnu. Nemá smysl ho přemlouvat. Začnu rozepínat šaty na a zachytím jeho obdivnej pohled.

,, Rachel, jsi nádherná" vydechne obdivně. ,, Nejlepší by bylo, kdyby sis nebrala žádnou uniformu a starala se o mě jen v tomhle dokonalým sexy prádle" mlaskne spokojeně.

,, Jenže to bych nebyla sestřička, ale úplně někdo jinej".

Za chvíli vyjdeme z kabinky. Dojdeme až ke dveřím magnetoterapie.
Tam na nás už čeká sestra Cloudy.

,,Aaaa vidím, že jste tu načas. Tak jak vám šlo cvičení, pane Taylore? Snad jste vše zvládli?" Tázavě se na nás sestra Cloudy otočí.
Jojo, zvládli jsme to oba moc dobře, to bys koukala. To bylo cvičeníčko.

,,Ano, tady pan Taylor je ohromně šikovný" chválím ho s úsměvem.
,, Téměř vše odcvičil, pouze jeden cvik si nejsem jistá,zda byl správně" plácám nesmysly, jen abych hlavně pořád mluvila, aby se nás nezačala moc vyptávat. Naštěstí už musí na magnet, takže není moc času.

Dovede nás oba na magnetoterapii. Tam si musíme oba sundat veškeré kovové věci, včetně řetízku, či hodinek.
Roger si pak lehne na lehátko, pod půlkruhovou konstrukci, která pak vysílá vlny na ten jeho obratel. Co tam budu dělat já, netuším.
Každopádně jsem u něj, usazená v pohodlným křesílku. Rog chvíli po mě pokukuje, ale za chvíli slyším, jak malinko zachrupká. Usnul. Sama mám co dělat,abych taky nespala. Rovnám si myšlenky v hlavě,ale moc to nejde. Jediný, co vím na stoprocent je to, že je ten kluk krásnej. Leží vedle mě, vypadá jak bezbranný malý děcko. Andílek na nervy, ďábel maskovanej v modrooký blonďatý stvoření, s hlasem, kterej zároveň pohladí ale dokáže i ublížit. To všechno tady leží, chrupe a neví o světě. Usměju se nad ním.

,,Rach, copak se usmíváš? Jsi spokojená, co vidíš?" Ozve se vedle mě. Vzbudil se a teď na mě kouká s výrazem uličníka, kterej je spokojenej, že mě nachytal, jak na něj čumím.

,,Neeee, jen jsem si na něco vzpomněla" snažím se mu to vymluvit.

,,Kecy" vypískne vesele. ,, Nelži sama sobě puso, vidím to na tobě".

,,A co vidíš Rogi? Co?"

,, Vidím, jak seš ráda, že mě máš. Vidím,že seš ráda, že tě mám já." Odpovídá sebejistě. Nafoukanec sebestřednej. Jenže nejhorší na tom všem je to, že to moje blonďatý štěstí má pravdu. Absolutně, beze zbytku.
Vzdychnu.

,,No jó, ale na jak dlouho tě budu mít, Rogi? Než se ti omrzím? Jen dokud budeš tady? Nebo ani to ne?" Začínám bejt trochu na měkko, cítím jak mi vlhnout oči. Otočím hlavu a snažím se pláč rozmrkat.

,,Ale lásko, pamatuj si, ty mě budeš mít už navždy. Ty a nikdo jinej. Ať se stane cokoliv, ty budeš moje a já tvůj", mluví ke mě tiše, měkce. Jeho hlas mě hladí a uklidňuje. Všechny chmury jako by se tím hláskem rozplynuly. Teda na aspoň na chvíli. Chtěla bych tomu věřit, chtěla bych jemu věřit... věřím mu? Sama nevím, myšlenky přeskakují jedna přes druhou, pro se pere s proti a naopak. Rozum se hádá se srdcem, s citem, kterej k tomuhle stvoření cítím téměř od samýho počátku, co jsem ho uviděla. Má mě v hrsti a ví o tom. Bohužel já to o něm říct nemůžu.

,,Ale ano lásko, i ty mě máš" šeptne odpověď na nevyřčenou otázku, jako by mi četl co se mi honí v hlavě.

,Dvacet minut uteče nějak moc rychle. Do místnosti vzchází sestra Cloudy. Ještě se domlouvá na dalším postupu a znovu naštěstí zopakuje všechny cviky, který měl odcvičit ve vaně.

,,Tak zase pozítří pane Taylore, už se na vás těším" loučí se s ním a my se vydáváme na pouť směr domov. No domov... domovský oddělení spíš by se dalo říct.
Takže do korzetu, já vezmu vlhkou plátěnku, je trochu těžší, tak snad nebude tak blbě pořád sjíždět z ramene. Odcházíme bok po boku. Kéž bysme takhle šli už napořád. Zavrtím hlavou, mám dneska nějaký melancholický nálady. Známe se sotva 14 dní a já už si maluju vzdušný zámky.
Cestou míjíme výklenek... náš výklenek. Oba se po sobě koukneme a začneme se smát.

,,By tě nenapadlo, co bude následovat, že jo kotě" šeptne rozpustile Rog. Oba se tomu zase zasmějeme. Najednou se rozejde znovu k tomu výklenku. Ohlédne se přes rameno.

,,Ty nejdeš? Potřebuju zase odpočinek, zlato." Dodá s úsměvem.

,,O nic se nepokoušej Taylore, nebo zpátky nedojdeme a Fúrie po nás vyhlásí pátrání. A jsem moc zvědavá, co by sis vymyslel".

,,Něco by se našlo, miláčku. A už pojď ke mně. Jdu odpočívat". Pohodlně se opře do výklenku a čeká. Kouká na mě pomněnkovým pohledem, hlavu lehce zakloněnou. Polkne a ohryzek mu poskočí. Je naprosto k sežrání. Dojdu k němu, pohladí mě po tváři, pak mi chytne bradu a zvedne mě hlavu. Zachytím pohled plnej něhy a ještě něčeho. Chtíč...

,,Jsi prostě nádherná Rachel, nemůžu se tě nabažit. Jsi jako droga, jsem na tobě závislejší víc a víc" šeptá zase a přitáhne mě do polibku. Začneme se líbat, v břiše mě poletuje tisíce motýlků. Jsme vášnivější a vášnivější, jeden z nás to musí ukončit. Jinak tam fakt nedojdeme. Udýchaně se od něj odtrhnu.

,,Rogi, dost už, musíme jít" snažím se popadnout dech.

,,Proč to kazíš miláčku. Nebuď pořád tak při zemi. Trochu se bav..."

,, Cože?" Nevěřícně vytřeštím oči. ,,Ty to jako bereš jako zábavu? No to nemůžeš myslet snad vážně?" Už na něj zase vřískám.
,, Takže tohle všechno je jen zábava?" Asi ho zabiju a nacpu do tý kytky, za kterou se schováváme.

,, Rachel ne, s tebou to myslím opravdu vážně. Občas nevím co plácám, nezlob se lásko. Pojď ke mně a já ti ukážu, jak moc to vážně myslím."

,,Jenže jen o vášni a o sexu přece vztah není. Je přece o vzájemným porozumění, stejných názorech, pohledu na svět. Stejných hodnotách. Přece nejsi tak povrchní, že by ti jen tohle stačilo." Po melancholii není ani památky. Jsem neuvěřitelně vytočená.

,,Nebuď tak staromódní, dělám si srandu... život je přece o užívání si a ne přežívání, Rachel. Život je moc krátkej na to, abys pořád myslela jen na práci a povinnosti". Zvedá už i on hlas. Oči mají tmavomodrej odstín a já vím,že je zle. Ale co jako čekal?

,,Aha, tak myslím, že v tomhle si teda rozhodně nerozumíme. Raději půjdu, abych nebyla pro tebe moc staromódní. Ty si dělej co chceš, klidně si dál užívej zábavy."

Otáčím se od něj, pusu mám staženou vzteky a do očí se mi hrnou zase slzy. Tentokrát ale ne dojetím,ale vztekem a rozčarováním.
Slyším jak se mě snaží dojít, ale pořád ještě není tak rychlej,aby mi stačil.

,, Mohla bys laskavě zpomalit. Nestačím ti a ty seš tu od toho,abys mi pomáhala" sykne vztekle a hrábne po mým rameni.

,, Nesahej na mě, varuju tě Taylore" snažím se mu vytrhnout.
Cítím jak se znovu natahuje, aby na mě dosáhl, ale klopýtne a jedna berle mu ujede po podlaze.

,,Do prdele" zakleje nahlas a to mě probere. Otáčím se a na poslední chvíli k němu přiskočím, abych ho zachytila. Mám co dělat, abych ho udržela. Nevím,kde se ve mě bere tolik síly. Možná je to tím vztekem, možná zakódovaná touha pomáhat všem, kdo to potřebuje, možná je to i láska, k tomuhle klukovi.

,, Děkuju ti, anděli můj strážnej, vidíš, jak moc tě potřebuju." Vydechne úlevou. ,, Nebejt tebe, už se tu válím. Miluju tě lásko"...

⚤︎⚤︎⚤︎

Ahaaa ...takže jako jak???oni jsou fakt na houpačce... chvíli nahoře, pak dole... rozhodně žádná nuda...