Věnováno NikkiNovotn

Do konce týdne Roger poctivě cvičil, poslouchal všechny okolo a jeho hnací silou bylo, že pokud všechno zvládne odcvičit a vychýlení se zmírní, pustí ho domů. Neuvěřitelně se soustředil, při jeho cvičení jsem pochopila to, proč všichni o něm říkají, že nedělá nic napůl. Do všeho jde naplno. Když hraje - láme paličky, když miluje -  láme srdce, když cvičil - lámal rekordy v počtu opakování cviků. Tenhle kluk je přírodní úkaz...do všeho po hlavě...do lásky, do hudby, do zbožňování, do hádek, do nenávisti. Všechno na plnej plyn...prostě nic napůl...
Od našeho posledního sporu, od naší poslední hádky jsme byli v absolutní symbióze. Všechno, co jsem Rogovi navrhla, se vším beze zbytku souhlasil. Vše, co mu řekla ta či ona sestra, všechno odkýval. Dodržoval doporučení lékařů, prostě všechno bylo na dobrý cestě.
Dnes ho čeká poslední rentgen a po něm se rozhodne, jestli půjde už o víkendu,nebo až v pondělí. Ani jeden o tom nemluvíme, ale na Rogovi poznám, že je nervózní. Je nezvykle tichej, od rána moc nemluví, jen trpělivě čeká.

Ozve se lehké zaklepání. Do pokoje vchází doktor Willeby.
Od posledního rozhovoru si Roge vzal do svý výhradní péče. Byl se několikrát i podívat, jak Roger rehabilitoval. Až na pár drobností byl očividně spokojen. Nešetřil chválou jak na něj,tak na mě.

,,Takže kolego, dnes tedy rentgen a pak třeba hurá domů." Usměje se doktor a otočí pohled i na mě.

,,Sestři, půjdete s panem Taylorem jako doprovod. Jak ostatně víte...a pokud vše dopadne dobře, budete se moci od pondělí přesunout na kardiochirurgii. Škoda...jste velice schopná." Maličko se odmlčí a zamyslí.

,,Nechcete po složení zkoušek nastoupit sem? Takto kvalifikovanou a schopnou sestru, jako jste vy Rachel bychom tady určitě uvítali?" Dodá Willeby.

Mrknu okem na Rogera. Vypadá,že  ten kompliment neslyší nebo dělá,že nechce slyšet.

,,Děkuji...pane doktore, to je od vás milé. Ještě nejsem úplně rozhodnutá, ale je pravda,že mi neurochirurgie učarovala a je to obor opravdu velmi zajímavý a rychle se vyvíjející. Ostatně jako každý chirurgický obor." Dokončím s mírným úsměvem a otočím se na Roge, co on na to. Ale vypadá to,že je Roger opravdu hodně nervózní, protože když domluvím a dívám se na něj, on můj pohled opětuje,ale slovně vůbec nereaguje. Dokonce na se na mě dívá s nechápavým pohledem.

,,A...ano sestři, máte jisto jistě pravdu" odtuší nepřítomně, a trochu nejistě se zašklebí. ,,Pane doktore" otočí se na Willebyho ,,Už mohu na ten rentgen?"

,, Jistě, zrovna jsem vám to chtěl říct, že byste měli vyrazit. Máte tam být zhruba za 20 min. To máte tak akorát." S úsměvem odpovídá Willeby.

,,Ok, můžeme?" Otočí se Roger na mě a bez čekání na odpověď vyrazí směrem ke dveřím.

Jdu za ním, ale musím ho předběhnout,abych mu otevřela dveře. Když mě míjí, nejistě se na mě podívá a plaše se usměje.

,, Neboj, bude dobře" špitnu potichu a zavřu za námi dveře. Procházíme chodbou až nakonec oddělení, vycházíme do spojovací chodby, kterou tak důvěrně známe oba. Přes internu, kolem našeho výklenku. Dnes ale není čas ani nálada na nějaký důvěrnosti. Dneska je na pořadu dne dojít na rentgen, osnímkovat a zpátky na oddělení vyslechnout ortel. Jít či nejít... domů...to je oč tu běží, jak by řekl klasik.

,, Myslíš, že už mě pustí?" Nezvykle tiše se ptá, když už jsme skoro u rentgenu.

,, Myslím,že jo. Cvičil jsi poctivě, chodíš už taky moc hezky. Myslím,že už se dočkáš." Ujišťuju tu blonďatou hromádku neštěstí.

Dojdeme už beze slova až do čekárny. Tam je nezvykle málo lidí. Vypadá to,že půjdeme rychle na řadu. Roger si může sedat,ale dál trpělivě stojí. Ušmodrchanej do korzetu, berle v podpaží, maličko rozcuchaný vlasy. Ty svoje velký oči v barvě letní chrpy, co kvete jako plevel v každým poli, vytřeštěný. Vypadá tak bezbranně...až srdce usedá smutkem. Snažím se ho úsměvem povzbudit, ale vypadá,že zapomněl i na to,že tam s ním někdo je... dívá se nejistě po podlaze, pravou nohou nervózně poklepává do rytmu.

,, Pan Taylor? Pan Roger Taylor?" Ozve se po chvíli z reproduktoru nad námi. ,,Kabina číslo dvě, kabina dvě" hlásí dál hlas...

Rog se nejistě rozhlídne, očima zachytí můj pohled a oči mu trochu ztmavnou. S povzdechem vyrazí ke kabince. Jdu před ním a otevírám dveře. Když mě míjí, slyším jak zrychleně dýchá.
Uvnitř kabinky se beze slova nechá odepnout z korzetu a maličko zadrží dech.

,,Neboj, budeš v pořádku" potichu ho ujišťuju, ale vypadá,jako by mě vůbec nevnímal.

Dojde sám k desce rentgenu. Beru od něj berle a laborant na mě kývne, ať jdu s ním. Roger se tiskne ke snímkovací plošině a stojí tam sám, opuštěný...při pohledu na něj mi vlhnou oči a je mi do breku.

,, Nadechnout a nedýchat" ozve se z amplionu.

,, Hotovo!" Zahlásí bujaře laborant až to s Rogem trhne.

,, Počkejte v kabině na snímek" mluví rentgenolog na mě, protože z nepřítomného pohledu pochopil, že je Roger úplně mimo.

Uvnitř by se napětí dalo krájet. Znovu ho umotám do korzetu a čekáme. Za pár minut, který se určitě Rogerovi zdají jako nekonečný, se otevřou dveře a v nich se objeví ruka s ještě vlhkým snímkem.

,, Můžete jít mladý muži... vypadá to rozhodně líp, než posledně" ozve se za dveřmi. Rozloučíme se krátkým pozdravem a vyjdeme ven. Z Roge evidentně napětí spadlo, ale stejně se netváří nijak nadšeně.

,,Tak už se usměj trochu, Rogi" mrknu na něj a dávám pozor, aby mě snímek nevypadl z ruky.

,, Rach, já... já... já prostě nemůžu...já mám strach, já..." Zadrhne se v půlce věty.

,,Rogi a dost už. Sám si slyšel,že to vypadá líp." Utěšuju ho...
Zvednu ruku se snímkem proti oknu a snažím se vyčíst ve změti šedých a bílých skvrn nějakou stopu po zlepšení.

,, Rachel, ty vůbec netušíš, jak mi je" štěkne po mě bubeník.

,,No, ne asi" vztekle štěknu i já. Pak si vzdychnu, a vyrážím beze slova zpátky na neurochirurgii. Toho vzteklouna nechávám za sebou. Tohle nemám zapotřebí, ty vole. Se ho snažím uklidňovat a on po mě jen vyjíždí. Jdu asi rychle, protože když jsem v polovině spojovací chodby ozve se za mnou funění.

,,Rachel" vypískne hystericky...,,mohla bys LASKAVĚ zpomalit?" Houkne nasraně. ,,Jdeš hrozně rychle, nestačím ti" dodá udýchaně.

,,Tak pohni, už to chci mít z krku" prsknu zase já. Panebože ten mě sere, prolítne mi hlavou, a i když jsem na něj nasraná, zpomalím. Musím brát ohled,že se za mnou štrachá o berlích.
Ještě kousek a budeme zpátky.
Roger se ke mě doplahočí, funí a oči má zase vzteky úplně tmavý...
Pohodím hlavou a snažím se dělat,že mi je jedno, že jsme zase na kordy. Ale nejde mi to. V tomhle jsme čitelný oba. Na nás všichni naše emoce poznaj.
Pak už pomalejším krokem dojdeme až na oddělení. Oba radši nemluvíme, moc dobře víme, že by to stejně skončilo stejně. Hádkou.

,, Pomůžeš mi, prosím, z toho posranýho korzetu?" Procedí mezi zuby vztekle Roger.

,,Jak je ctěná libost" prsknu po něm.

,,Rach...neser...varuju tě"...opáčí ledově bubeník.

,,Cos to řek'? Ty vole, mě z tebe asi..." Nestačím naštěstí dokončit větu...

,,Tak pane kolego" do pokoje vchází doktor Willeby...,,mám pro vás dobrou zprávu, pane Taylore. Dnes nebo zítra vás pustíme domů." Odmlčí se s úsměvem.

,,Já...já půjdu domů? Tak to je super, děkuji vám... děkuji vám za všechno, pane doktore" nadšeně odpovídá Roger.

,,No mě tedy neděkujte pane kolego, to spíš tady sestře Rachel...to ona má na tom lví podíl... vždyť hlavně ona vám věnovala veškerou péči a pozornost. Nemám pravdu?" Opáčí s úsměvem Willeby.

,,Ach ano...máte pravdu. Děkuji sestro" kysele poděkuje Roger.

,,Není za co." Seknu po něm. ,,Takže, jestli jsem to pochopila správně, má práce je zde u konce a mohu se tedy přesunout na kardiochirurgii. A to třeba hned, že ano?" Dodám o poznání klidněji a s mírným úsměvem směrem k doktoru Willebymu.

,,Ale sestři, nepospíchejte. Ještě vás poprosím, abyste tady panu Taylorovi zajistila odvoz, řekněme asi na zítra,kolem jedné hodiny odpoledne a odcvičila s ním po jedné sérii cviků. Na kardio se přesunete s největší pravděpodobností asi až od příštího týdne. Vy ten skluz jistě hravě doženete. Pro tak schopnou a šikovnou sestřičku to nebude problém. A jak jsem vám již řekl. Pokud byste zde chtěla zůstat, byli bychom všichni moc rádi a to včetně mě." Dokončí doktor Willeby monolog.

,,A vám pane Taylore nezbývá než popřát vám hodně zdaru a úspěchů ve vaší kariéře." Dodá a potřese si se zkoprnělým Rogerem ruku.

Pak se otočí na mě...

,, Nashledanou sestři a nezapomeňte...u nás jste vždycky vítána." Mrkne a odchází z téhle emocemi nabitý místnosti.

,,Děkuji sestro! Děkuji sestro? To si snad ze mě děláš prdel ne? Po tom všem? Co to tady nacvičuješ ty vole?" Zaječím na tu blonďatou bestii. Vzteky se celá klepu a mám pocit,že i mě asi klepne.

,,Tak se uklidněte sestři" jízlivě napodobuje intonaci a hlas Willebyho Roger.

,,Tady u nás jste vždycky vítána" pokračuje...,,nasrat miláčku. Ty se sebereš a zítra pojedeš se mnou jako doprovod." Dodá ještě a já nechápavě zírám, co si to vůbec dovoluje.

,,No tobě asi už definitivně jeblo Taylore? Já s tebou nikam zítra nejedu, na to honem rychle zapomeň." Vztekám se zase.

Jenže než mě na to stačí Roger něco odpovědět, ozve se klepnutí do dveří a do pokoje strčí hlavu zase Willeby.

,,Ještě jsem vám zapomněl říct, sestři. Nemáme dostatek personálu, takže tady s panem Taylorem musíte jet vy. A pak už můžete rovnou zůstat doma. Na hodinu se sem vracet nemusíte. Tak nashle." Zahlaholí a je pryč.

,,Ahááá...a máš po prdeli puso. Jedeš, protože je to tvoje povinnost. Zlatej doktůrek. Asi mi čte myšlenky" dodá s úsměvem a pošle mi vzdušnou pusu.

,,Super" prsknu...,,tebe se asi nezbavim co?" Vzteky ani nevidím.

,,Mě? Mě už NIKDY kotě. Už navždy moje." Dodá a pomalu se blíží ke mě.

,,Neopovažuj se ke mě přiblížit, varuju tě Taylore" couvám, ale naneštěstí stojím u zdi v rohu, takže únikovou cestu nemám.

,,A co uděláš?" Provokuje mě s úsměvem a pořád se ke mě blíží. Už už je skoro u mě.

,,Tak co uděláš, krásko? Třeba tohle?" Nakloní se ke mě a přitiskne svoji pusu na tu mou. Oběma rukama mě drží za tváře, pevně, abych se mu nevyvlíkla. Začne mě zuřivě líbat, jazykem mi objede rty a vrazí mi ho snad až po mandle. Jednou rukou sjede až k pasu a za ten si mě přitáhne. Přitiskne si mě na sebe a kolenem mě roztáhne nohy tak,že mám jednu jeho nohu přesně na svým středu. Opře si mě o zeď a koleno zvedne tak, že cítím, jak naráží na střed mýho já. Vlhnu a zasténám.

,,Jo kotě, a to je teprve začátek. Počkej zítra. Budeš sténat tak, že nebudeš druhej den ani moc promluvit. Na to se těším, od tý chvíle, co si se tady objevila, lásko" dodá a mnou projede další vlna vzrušení. Vztek je tatam. Bídák...on prostě ví a umí...

,,Už...toho...nech...a... pusť...mě..." Zavzdychám vzrušeně, ale jsem sama na sebe naštvaná. Vlastní tělo mě zrazuje.

,,Ne ne, miláčku...ještě ne..." Protáhne Roger a vrhne se mi na krk. Pusou dělá vlhkou cestičku až ke klíční kosti. Tam chvíli zůstane, cítím, jak vtahuje slabou vrstvu citlivý kůže, zaštípne to a s mlasknutím se odtáhne. Udělal mi cucflek. Vjede do mě neuvěřitelnej vztek.

,,Co si to kurva dovoluješ" zařvu mu do obličeje tak hlasitě, až sebou trhne. ,,Jestli něco nesnáším, tak je to to, když si mě někdo takhle označuje, ty pako". Panebože, mě z toho kluka jebne!!
Trochu do něj žďuchnu a snažím se ho od sebe odstrčit. Jsem fakt úplně mimo, vzteky bez sebe.

Roger na mě civí úplně vyděšeně. Asi takovou reakci nečekal. S vytřeštěným pohledem udělá krok dozadu, jenomže jak se soustředí na mě a na můj vztek, nesoustředí se kam šlape. Takže mu lehce podjede jedna berle a následně i pravá noha. Ruka mu vystřelí do vzduchu a začíná se lehce pomalu kácet k zemi.
Duchapřítomně ho za tu ruku chytnu a trhnu k sobě.

,,Dávej pozor, blbečku." Houknu na něj. ,,Chceš se zase dolámat?" Dodám.

,,P...promiň Rach...já..." Blekotá a vůbec nevypadá,že ví, co by chtěl říct.

,,Víš co? Seru ti na tvoje promiň" přiblížím se k němu a ukazováčkem mu píchnu do hrudníku. ,,To...bylo... poprvé...a...naposledy...cos...tohle... udělal... rozumíš...mi!" Odsekávám jednotlivý slova.

,,Ano... rozumím...a omlouvám se" upírá na mě ty svoje studny, zrudlej a spodní ret nervózně vtaženej do pusy. ,,Já se omlouvám, opravdu. Slibuju, že už to nikdy neudělám."

,,To bych řekla, že ne. Protože by to byl řekl tvůj poslední hrdinskej čin, milej zlatej. Už bys mě nikdy neviděl. A buď si jistej, že si teda nevymýšlím." Dodám výhružně.

,,Jsem si jistej, to mi věř. Rach... opravdu se omlouvám." Zkroušeně se tváří.

,,Fajn, teď si sedni, a odpočiň si. Jdu nám na zítra sehnat odvoz."

⚤︎⚤︎⚤︎

Druhý den po odvičení a po obědě, sbalím Rogerovi věci, pomůžu mu s převlečením a spolu vyjdeme z pokoje. Všem poctivě poděkuje za pomoc a péči a jdeme pomalu ven. Je krásný počasí, slunko svítí s za chvíli přijede sanitka.

Rog se pohodlně usadí, nahlásí pro jistotu znovu svoji adresu a pomalu vyjedeme z areálu nemocnice. Cesta probíhá potichu, ani jeden nemluvíme.
Přemýšlím, jak asi bude vypadat Rogerovo bydlení. Jestli bude moderní, strohý nebo přeplácaný. Vůbec si nedovedu představit, jak bydlí. Asi po dvaceti minutách jsme na místě. Odpoutám sebe i Roge, rozloučíme se s řidičem a vycházíme do menšího domu se žlutou fasádou.
Jdeme do prvního patra po krásným secesním schodišti. Na každém patře je vždy jen jeden byt. Otvírám bílé dveře a vycházím do světlé, fotkami ozdobené chodby. Roger jde přede mnou. Následuju ho až ke dveřím, kde malinko zaváhám.

,,Neboj lásko, teď jsme v kuchyni" rozpustile mrkne a pokračuje dál do místnosti. ,,Udělám nám čaj, dáš si?"

,,Dám...ráda, ale udělám ho sama. Ty si odpočiň".

Rozhlížím se po malý útulný kuchyni. Zdi jsou vymalovaný jen bílou barvou, je tu malá šedá linka s dřevěnou pracovní deskou, sporák s troubou. Naproti lince je bílý jídelní stůl, s šedými židlemi. Vše je tón v tónu, kuchyň je fakt moc útulná. Popadnu konev, naliju do ní vodu a dám jí vařit.

,,Hrnky jsou v pravý skříňce, miláčku. A čaj tam myslím najdeš taky. Až vypijeme čaj, ukážu ti zbytek bytu. Už je tady jen obývák, ložnice a koupelna. Není to moc velký, ale nám to bude určitě stačit, Rach."

,,Máš to tu moc hezký, Rogi" pochválím ho.

,,Díky, jsem rád, že se ti tu líbí." Usměje se zářivě.

,,Takže vítej doma, lásko! Snad tu budeš šťastná..." Dodá ještě a mrkne.

,,Počkej...jak tady a šťastná?" Nechápu.

,,No tak snad tu se mnou už zůstaneš?" Odpoví potichu a malinko se usměje...

,,Asi ...?"

⚤︎⚤︎⚤︎

Mooooc se omlouvám,za svou dlouhou nečinnost...nějak vůbec nestíhám...
Tak jako omluvu,jednu kapitolu...
Dala jsem i další kapitolu z Nesahej mi na květinu, tak třeba vám udělá radost 😉😉
Jo a ještě jedna malá novinka...budeme se s Rebary snažit dopsat právě ,,Nesahej mi na květinu" a já pak chci začít psát další příběh...no a Follow budu psát souběžně s tím,, novým" ...tak snad mi zachováte přízeň, protože mě to začalo ohromně bavit ...tak zatím paaaa😉 howgh