Věnováno @NikkiNovotn

Dorazím domů úplně vyřízená. Doplahočím se do koupelny, servu ze sebe všechno oblečení a vlezu do sprchy. Teplý proud vody ze mě smývá všechny špatný emoce. Vždycky mě teplá sprcha dokázala dokonale zklidnit. Sprchuju se notnou dobu...asi dýl než obvykle, protože slyším, jak někdo buší na dveře koupelny.

,,Hej Rach, zbyde taky voda na mě, ty vole. Potřebuju se umejt, mám po zápase" řve na mě Lara.

,,No jó furt" houknu, ale ještě chvíli nechám vodu puštěnou. Pak ale vylezu, zabalím se do měkkýho županu a vylezu z koupelny.
Tam na mě čeká nasupená Lara, s hromadkou oblečení v náručí.

,,Ti to trvalo, ty vole. Se koukni jak vypadám?"

,,Pořád stejně blbě, Lar" seknu po ní.

,,Naser si" opáčí ona a zvedne ještě prostředníček.

Asi prohrály, jinak by nebyla takhle nepříjemná. Nebo spíš, takhle extrémně nepříjemná. No jó, každej prohrává svoje bitvy. Já momentálně taky zrovna nemám navrch.

Dojdu do kuchyně, postavím vodu na čaj a začnu prohledávat skříňky.

,, Něco hledáš, zlato?" Ozve se za mnou.
Trhnu sebou a hrnek, co mám v ruce mi málem vypadne z ruky.

,,Do prdele tati" houknu na něj. Teď sebou trhnul i on.

,,Ale holčičko moje, v pohodě? Nechtěl jsem tě vylekat. Ale...um... evidentně se mi to podařilo, promiň." Zasměje se taťka. ,,Je všechno v pohodě? Vypadáš jako by tě přejel parní válec."

,, Dík tati, asi si tak i připadám" smutně se na něj usměju. Připadám si tak, jako by mě rozjezdili na placku. Za to všechno může ten blonďatej týpek, co se teď válí v pelechu. Začínám mít zase vztek.

,,Jestli to je kvůli škole, bude to dobrý... no a jestli to je kvůli nějakýmu klukovi, bude to dobrý taky, neboj..." Mrkne na mě táta a čeká, jestli ze mě zase něco nevypadne. ,,Nech to vyhnít Rach, občas je to potřeba..." Dodá ještě a zase čeká.

,,Díky tati, asi máš pravdu... dík" hlesnu. ,,Chceš taky čaj?"

,,Jojo dám si..." Odpoví a skloní hlavu k novinám.

,,A jakej?"

,,Tati? Jakej?" Ptám se znova. ,,Tati!" Houknu hlasitěji.

,,Co jakej?" Zvedne pohled od novin. No červenej přece!" Odpoví.
Červenej? Tvl, už je zase mimo.

,, Červenej čaj? Tati? Červenej čaj nemáme."

,,Jakej červenej, jakej čaj. Rach, o čem to mluvíš? Červenej byl ten kamion, co boural včera večer na severu Londýna. Teď o tom čtu. Hroznej výjezd, si nedovedeš ani představit." Zvedne znova hlavu a najednou mu to dojde. Usměje se. Na svůj věk vypadá pořád dobře.
,, Žádnej čaj asi nechci,ale dík holčičko moje" mrkne a dodá ,,a nech to vyhnít" řekne a skloní hlavu zase k novinám.

⚤︎⚤︎⚤︎

Ráno vstávám s krajní nechutí. Dnes Fúrie oznámí tomu pablbovi blonďatýmu, že mu budu dělat osobní sestru. Nejradši bych se na to celý vybodla,ale Fúrie mě nenechá. Ta, když si něco vezme do palice, nevymluví ji to nikdo. Fajn, budu mít profesionální přístup, žádný osobní emoce. Nasrat. Může si za to sám. Jdu na autobus, sedám si k okýnku a čumím ven. Míjíme rozsvícenou malou pekárnu a mám chuť vystoupit, koupit si čerstvý voňavý koláče nebo housky a nechat si ujet ten debilní autobus, co mě veze do nemocnice. Fajn, jdu si pro koláč. Na poslední chvíli vyskakuju z busu, slyším řidiče jak nadává,ale je mi to fuk. Koupím si dva koláče, dva rohlíky a dva croissanty. Pečivo nádherně voní, je ještě teplý. S chutí se zakusuju do croissantu. Mňam. Sedím na zastávce a čekám, vůbec mi to nevadí,že přijdu pozdě. Třeba, napadne mě, když přijdu pozdě, třeba se Fúrie naštve a zruší platnost jejího nařízení. To je nápad, že mě to nenapadlo dřív. Ha a ten blbeček má smůlu. Radostně se usmívám a čumím kde co lítá. Spokojenost bohužel netrvá dlouho, protože další autobus už přijíždí k zastávce. Chjo, zafuním a vlezu zase do busu. Na pečivo přestanu mít chuť. Zamračená dorazím do nemocnice, převlíknu se a zjišťuju, že jsem o moc dýl nepřišla. Do prdele, zanadávám tlumeně a vcházím do sesterny.
Tam už stojí všechny a čekají,až se k nim připojí i moje maličkost.

,,Tak sestry, dnes je předposlední den zde, na neurochirurgii. Tedy jak pro koho, že sestro Hixs?" Obrátí se na mě s tázavým pohledem. ,, Doufám,že vše platí,jak jsme se domluvily?" Dodá přísným hlasem a mě nezbývá nic jinýho,než kývnout na souhlas. Ostatní holky nechápavě zírají.

,,Abyste tomu rozuměly sestry, tady se sestrou Hixs jsme se dohodly, že zde zůstane do té doby, než bude pan Taylor propuštěn do domácího doléčení. My ostatní od příštího týdne odcházíme na kardiochirurgii. Nějaké otázky k dnešnímu dni?"

Všechny vrtíme hlavou, už tak nějak známe celý algoritmus na tomto oddělení. Už se chystáme vyrazit, když v tom mě zarazí Fúrie.

,, Rachel, dnes, po ranní hygieně půjdete s panem Taylorem na kontrolní rentgen. Kde je radiodiagnostické oddělení snad víte?"

,, Ano, vím. Máme opět dojít pěšky, či mám jet s vozíkem?"

,,Ne, půjdete. Pan Taylor to bude mít opět v rámci rehabilitace a nácviku chůze."

Fajn, hysterka bude muset pohnout zadkem, rozhodně se s ním nebudu vůbec zahazovat a dělat nějaký úlevy. Si to dneska vyžere.

Rázným krokem vypochoduju přes chodbu, silně zabouchám do dveří a nečekám na pozvání, hrnu se dovnitř.

,,Dobrý den pane Taylore, mám vám, jako obvykle pomoci s hygienou a poté vás odvést na rentgen. Takže bych byla opravdu vděčna, kdybyste protentokrát, bez nějakých zbytečných průtahů, spolupracoval. Čím dříve skončíme, tím to bude pro oba přínosem." Dokončím komisním hlasem monolog a čekám, co mi na to ta blonďatá bestie odpoví.
K mému překvapení ani necekne, kývne a čeká, až ho ušmodrchám do korzetu.

,,Takže připraven na hygienu, pane Taylore?"

,,Ano sestřičko" pípne zničeným hlasem Roger.

To si strč třeba do prdele, to svoje ano sestřičko. Prolítne mi hlavou. Si to vyžer, pitomečku pitomej.

Po hygieně, která proběhla beze slov, nechám Roge v korzetu a jdu se zeptat,jak to bude se snídaní. Prý mu mám něco vzít sebou, je možný,že tam bude hodně pacientů a Rog už určitě nebude brán jako akutní případ. Fajn. Vracím se na pokoj. Jako na potvoru má dneska vločkovou kaši a ta se sebou bere blbě. A ještě blbějc vypadá a chutná. Ble.

,,Co máš radši, koláč, rohlík nebo croissant?" Ptám se ho přísně.

,,Tebe Rach" špitne zase zničeně.

,,Cos to řek'? Ptám se... koláč, rohlík nebo croissant. Kupovala jsem to dnes ráno,tobě přišla kaše,kterou sebou asi nevezmu. Takže se ptám, co chceš?" Drtím slova před zuby. Nejradši bych mu jednu ubalila a možná by se ulevilo nám oběma.

,,A s čím...ne..." Zarazí se...,,ten croissant třeba? Děkuju, jsi hodná." Zkouší to znovu.

,,Nejsem a nebudu" seknu vztekle. ,,Nehraj laskavě na city, na tos měl myslet dřív."

,, Měl no" hlesne se skloněnou hlavou.

Je fakt nešťastnej, kluci měli pravdu.

Ještě překontroluju korzet, jestli je všechno tak jak má. Když se ho mimoděk dotknu, vzdychne a mnou projede vlna vzrušení. Vlastní tělo mě zrazuje. V jeho blízkosti to snad ani jinak nejde.

,, Připraven?"

,,Na cokoliv, co řekneš miláčku" odpoví potichu se sklopenýma očima.

,, Fajn, jdeme na rentgen" odseknu. Vezmu pytlík s pečivem a chci se rozejít ke dveřím.

,,Mil... Rachel...vzala sis taky něco k jídlu, víš... abys nebyla...abys neměla hlad..." Blekotá zmateně s očima přilepenýma k podlaze.

,,Nic nechci, jedla jsem na zastávce, neměj péči. Navíc tam je vše,co jsem ti vyjmenovala" dodám a otevírám dveře od pokoje.

,,Pane Taylore,po rentgenu máme pro vás tady se sestrou Hixs jednu zásadní informaci. Takže se pak sestře připomeňte."

,,Ano, děkuji" hlesne zase a zvedne ty svoje studny od země. Musí vypadat fakt zničeně, protože i Fúrie si ho prohlíží.

,,Jste v pořádku pane doktore? Dnes vypadáte nějak zničeně?"

,,Moc jsem nespal, nějak mě to nešlo" odpoví unaveně Roger.
A co jako? Mě se taky nespalo dobře. Aspoň jsme si kvit. Jenže JÁ nic nezavinila.

Jdeme vedle sebe beze slova. Honí se mi myšlenky,jedna přes druhou, ale k ničemu to nevede. Dojdeme na konec neurochirurgie, projdeme chirurgickým oddělením a pokračujeme dál až na dětské. Tam se snad ze všech stran ozývá usedavý pláč. Chudáci děti, nemocné a musí být na všechno samy. Je mi jich líto.
Roger jde zaraženě vedle mě, nic neříká, ale z výrazu tváře lze vyčíst,že i jeho to trápí, že i jemu vadí dětský pláč.

,,To je hrozný viď? Jak pláčou a nikdo je neutěší." Vzdychne smutně, ale hlavu nezvedne. ,,Mě utěšovala aspoň máma...teda, jen když otec nebyl doma, jinak..." Odmlčí se.

Začíná mi být do pláče. Nevím ale, jestli víc mi je líto těch dětí, sebe nebo Roge.

,,Jo, je to hrozný. Když ti někdo ubližuje a ty si necháš ubližovat. Protože buď se neumíš bránit nebo nechceš, nebo zkrátka jiná možnost není, než být ten, co mu je ubližováno." Dodám už se slzama na krajíčku.

,, Promiň mi to Rach, mě to hrozně mrzí... prosím... odpustíš mi?" Upře na mě pomněnkový pohled a mě se začnou kutálet slzy po tváři.

,,Rogi...já..."