Pravděpodobně to nic neznamenalo. Prostě jenom zaparkoval na volném místě a chtěl si ještě zakouřit, než znovu vyjede na cestu. Musela jsem si do hlavy natlačit, že mi žádné nebezpečí nehrozilo, abych se přinutila pokračovat v cestě. Nedíval se přímo na mě, ale koutkem oka musel vidět, jak jsem se zarazila.

Ne každej ti chce něco udělat, Rheo.

Ale co když ano...

Dívala jsem se do země a všude okolo. Nechtěla jsem s ním za žádných okolností znovu navázat oční kontakt, zároveň jsem ho ale potřebovala kontrolovat. Stačila by jen vteřina.

Bylo velmi nepravděpodobné, že by mě napadl, když tu všude byly kamery, víceméně dokonce světlo a jen kousek od nás pan Ramirez, který měl nepochybně pod pultem brokovnici nebo aspoň baseballovou pálku, ale mohlo se stát cokoliv. Lidi byli nevypočitatelní.

Především pak ti cizinci, kteří kouřili v noci na benzínce a usmívali se na vás.

Spěšným krokem jsem došla k autu.

„Nechtěl jsem tě vyděsit."

Zaznělo ze strany v momentě, kdy jsem sáhla po klice. Zarazila jsem se a střelila po něm zamračeným pohledem.

Díval se na mě. Neměla jsem ho ani na dosah ruky, což byla pořád celkem bezpečná vzdálenost.

Svítilo na něj světlo lampy a neonově fialová zář benzínky. Měl světle hnědé oči, ale trochu tmavší, než byl med. Blonďaté vlasy měl rozježené kolem hlavy. Nedokázala jsem ale odhadnout, zda si je tak upravoval nebo mu přirozeně stály do všech stran. Jeho tvář vůbec nepůsobila strašidelně, oplzle. Měl vlídný pohled. Víckrát jsem na to už ale nehodlala skočit.

Otevřela jsem dveře, abych mezi námi vytvořila překážku.

„Potřebujete něco?" Snažila jsem se promluvit pevným tónem, ale hlas se mi trochu třásl.

V uchu se mu zahoupala černá náušnice. „Pozdravit tě."

„Prosím? Známe se?" Stáhla jsem obočí k sobě. Prohlédla jsem si ho. Mohl to být někdo ze střední, koho jsem si nepamatovala? Nedokázala jsem to vysvětlit, ale něco na něm mi bylo povědomé, ale zároveň jsem si byla jistá, že jsem ho tu nikdy neviděl a toho kluka jsem neznala.

„Tušil jsem, že si mě nebudeš pamatovat," pousmál se. „Jak bys taky mohla..." dodal potichu, a přitom stiskl rty do úzké linky jako kdyby kvůli tomu pocítil zklamání.

„Omlouvám se, myslím si, že jste si mě s někým sple—" Zmlkla jsem, když se narovnal a přestal se opírat o auto. Natočil se ke mně čelem, naposledy si potáhl z cigarety a nedopalek odhodil stranou. Zastrčil si ruce do kapes a vydechl kouř. Byl vysoký. Vyšší, než když se opíral o auto nebo se hrbil k regálu s něčím, co si chtěl koupit. Udělala jsem krok dozadu. Sevřela jsem dveře auta a polkla. „Podívejte, doopravdy vás neznám. Když teď dovolíte, ráda bych odjela."

„Nikdo ti nebrání odjet, Rheo. To poslední, co bych chtěl tě tu držet, když se necítíš v bezpečí."

Srdce mi vynechalo úder.

Něco mi problesklo před očima.

Najednou jsem pojala podezření, že to nebylo poprvé, co jsem tenhle hlas slyšela říkat mé jméno. Ale ta vzpomínka jako kdyby byla v mlze. Někde hluboko ve mně. Snažila se vydrat napovrch, ale něco ji neúprosně blokovalo. Nedokázala jsem ji chytit a přivést na světlo.

Zamrkala jsem.

„Odkud znáš moje jméno?" zeptala jsem se potichu.

„Sama jsi mi ho řekla."

Skoro jsem zavrtěla hlavou. Myslí mi běželo, že to není přece možné. „Kdo jsi?"

„Lobrow," usmál se a natáhl ke mně ruku.

Podívala jsem se dolů a potom zpět do jeho tváře. Pohledem jsem mu říkala snad si nemyslíš, že ti budu podávat ruku. Blonďák stiskl rty k sobě a ruku si strčil zpátky do kapsy.

Jeho jméno mi vůbec nic neříkalo.

„Poslyš, nevím, jak znáš moje jméno, co jsi zač a proč se snažíš..." na vteřinu jsem se odmlčela a stáhla obočí k sobě ve snaze vylovit správná slova pro tuhle situaci, „... o konverzaci, ale byla bych ráda, kdyby ses ke mně už nikdy nepřibližoval. Nechápej mě špatně, ale nemám zájem."

Cizinec—Lobrow, jak se představil—sklopil na moment hlavu a protřel si kořen nosu.

„Asi to jinak nepůjde než ti to říct narovinu..."

Když znovu zvedl hlavu jeho očí zářily. Doslova a do písmene. Byly víc zvířecí než lidské. Na moment jsem si myslela, že mám halucinace a pak mi došlo, že je skutečně nevidím poprvé—jen tenkrát jsem v sobě měla tak tři promile, takže bylo mnohem snazší samu sebe přesvědčit, že si to všechno jenom má hlava vymyslela.

„Víš, kdo jsem, Rheo."

Všechno se to na mě vrhlo jako nečekaná přívalová vlna a já jsem neuměla plavat. Udělalo se mi špatně. Zatočila se mi hlava a skoro jsem se pozvracela. Srdce se mi sevřelo. Nemohla jsem dýchat. Mohlo to být jen pár vteřin nebo několik hodin. Připadalo mi to jako celá věčnost, co jsem na něj zůstala zírat, zatímco se mi všechny myšlenky v hlavě točily kolem jedné noci před deseti lety. Já, Tyler a to cosi, co se vynořilo z noci a zachránilo mě—co zavraždilo Tylera. Nevypadalo ani trochu jako člověk, co stál přede mnou, ale ty oči...

V životě bych na ně nedokázala zapomenout.

Pud sebezáchovy.

V hlavě se mi rozsvítila červená kontrolka a všechno začalo volat na poplach.

Teď se musíš hýbat.

Něco ve mně převzalo kontrolu. Končetiny mi přišly jako ochrnuté, vibrovali, ale i přes to jsem je viděla se hýbat. Nasedla jsem do auta a zabouchla za sebou dveře.

Jako kdybych zapnula autopilota jsem nastartovala, vycouvala a pak šlápla na plyn. Pneumaticky za mnou zapískaly, jak rychle jsem se odtamtud snažila odjet.

Nechala jsem ho někde za sebou a nepodívala se do zpětného zrcátka.

A i tak jsem se nedokázala zbavit, že mě ty žluté oči i nadále pozorovaly.