Pud sebezáchovy. Proces, kdy se organismus brání tomu, aby byl zraněn nebo zabit, a je považován za základní instinkt ve většině organismů. Bez něj bychom nepřežili. Jako lidstvo, většina živých bytostí. Bylo to něco tak přirozeného a zároveň neuvěřitelně zvláštního, že něco takového jsme v sobě měli zakódované dostatečně hluboko, tak že naše tělo jednalo bez toho, aby naše ego vydalo rozkaz. A přes to jsem se v tolika situacích ocitla jako srna před světli auta. Bez nulového instinktu uskočit stranou, protože se na mě řítil několika tunový stroj.

Proklínala jsem pud sebezáchovy. Protože někdy fungoval perfektně, ale když jsem ho nejvíce potřebovala, nebyl tam pro mě. Ta červená kontrola v mé hlavě ani neproblikla, když bylo třeba.

Ve zprávách se objevil děsivý záběr, jak se kosatka vrhla na velkého bílého žraloka, sevřela ho mezi zuby a zmizela s ním někde v hlubinách moře.

Donutilo mě to se zamyslet nad tím, jaké to musí být žít s tím, že nemáte přirozeného nepřítele. Nebyl tu nikdo, kdo by vás viděl jako kořist. Nikdy jste se necítili v ohrožení, protože ti kdo na vás narazili, měli strach a z pocitu ohrožení se rychle zdekovali z vašeho dosahu.

Povzdechla jsem si.

„To je ti toho žraloka líto?“

Otočila jsem se za dívčím hlasem. U kuchyňské linky stála Bethany a něco zběsile míchala na pánvi—už jsem zapomněla, co říkala, že bude dneska vařit.

„Možná?“ zamumlala jsem a potom otočila hlavu zpět dopředu. Ve večerních zprávách už běželo něco jiného. „Vezmi si, že tví předci byli jedni z největších predátorů, většina lidí na planetě se tě bojí, máš dvě řady ostrých zubů a ty skončíš takhle. Kosatky jsou fakt mrchy, víš? Nezabíjí jenom proto, že by měli hlad, ale dělají to pro zábavu. Ať jde Willy do prdele.“

„Myslíš Willyho ze Zachraňte Willyho?“

„Jo, přesně toho. Proč se vůbec snaží dětem nacpat do hlavy, že kosatky jsou takový?“

„Myslím si, že nad tím moc přemýšlíš, Rheo. Je to jenom pohádka.“

„Nemyslím si,“ zamumlala jsem.

„Vůbec se nedivím, že máš pořád špatnou náladu, když přemýšlíš nad takovýma blbostma.“

Protočila jsem očima. „Kdo tě vůbec zval?“

„Prosím? Rozhodnu se ti udělat večeři, abys furt nemusela žrát ty hnusný polotovary a ty mě ještě budeš vyhazovat?“ zeptala se naoko dotčeně Bethany.

Koutek úst mi zacukal nad jejím dramatickým tónem.

„Kdybych měla být zákazník tvojí restaurace, tak dřív chcípnu hlady, než ty něco uvaříš.“

Bethany prudce zalapala po dechu. Koutkem oka jsem se podívala jejím směrem, v tu chvíli už na mě ale letěla utěrka plnou silou—přímý zásah do hlavy, i když jsem se skrčila.

Bethany byla z našeho ročníku snad nejúspěšnější člověk, který v Petsy zůstal a něco tu skutečně vybudoval. Většina mých spolužáků se prostě rozhodla dělat to co jejich rodiče nebo si zvolili práci, která se zrovna namanula a nebylo k tomu třeba příliš vědomostí nebo zručnosti. Nebo se nechali zbouchnout rovnou třikrát po sobě. Jo, koukám se přesně na tebe Nicole. Jen pár lidí odešlo na vejšku—děcka té bohatší části našeho malého městečka. Ti se sem samozřejmě už nikdy nevrátili.

Samozřejmě, že to byla má kamarádka, co sršela ambicemi a životnými cíli. Tvrdě si šla za svým, a nakonec to dokázala. Prošla pár kulinářskými kurzy, makala jako ďas a potom koupila starou budovu a udělala z ní svoje místo, které vzkvétalo především kvůli velmi blízké komunitě lidí, co si navzájem pomáhali. Samozřejmě ale nemůžu opomenout, že Beth byla výbornou kuchařkou.

Kdysi jsem byla jako ona. Měla jsem sny.

Než mi je někdo vzal a s tím i část mě.

„Nemůžu uvěřit, že jsi to řekla!“

„Víš, že si dělám jenom srandu.“

„To máš taky jediný štěstí,“ odsekla.

Zůstala jsem ležet na pohovce s vykloubenou horní částí těla do boku. Nepřítomně jsem se znovu zahleděla na televizi, kde pokračovalo počasí. V Petsy jen málokdy svítilo slunce. Buď tu pršelo nebo mrholilo, byla zima nebo foukalo, mléčná mlha taky nebyla nic neobvyklého.

Občas jsem si připadala jako zatracená Bella Swan v blbým Forks.

„Sice si to nezasloužíš, ale ...“

Natočila jsem hlavu za Bethany, která už teď stála vedle mě a v ruce měla dva talíře. Opřela jsem se na loktech a podívala se na jídlo, která položila na stůl přede mnou.

„To jsem vážně celou dobu čekala na špagety?“

„Přísahám, Rheo, ještě chvíli a vymáchám ti v nich držku.“ Ironicky se na mě usmála a potom se svou porcí posadila vedle mě. Prudce mým směrem natáhla ruku s vidličkou. Leknutím jsem se sebou trhnula—nebo spíš ze strachu, že mi její hroty zaryje mezi žebra a nedůvěřivě jsem si ji přeměřila pohledem. Podívala se na mě koutkem oka. „Vezmi si tu zatracenou vidličku a jez.“

Ještě chvíli jsem mlčela a potom jsem se s povzdechem posadila. Vzala jsem si od ní vidličku a do ruky talíř se špagetami. Pravdou bylo, že jsem nikdy v životě neviděla líp vypadající špagety. Vsadím se, že by u Gordona Ramseyho prošli. Aspoň vizuálně. Natočila jsem si jich pár na vidličku a sousto strčila do pusy. V ten moment jsem si uvědomila, jak do mě Bethany vypaluje díry.

Sousto jsem v puse požvýkala jen jednou nebo dvakrát a pak ho na sílu spolkla.

„To na mě budeš koukat celou dobu a sledovat, jestli to třeba nevyplivnu zpátky do talíře?“

Bethany převrátila očima. „Chtěla jsem jenom vědět, jestli ti to chutná.“

„Beth, jsi ta nejlepší kuchařka, kterou znám. Nikdy jsi neuvařila špatný jídlo.“

Bethanin pohled najednou zjihl a koutky úst se jí roztáhly do rozněžněného úsměvu. „Nic hezčího jsi mi snad v životě neřekla. Tobě asi fakt není dobře, viď?“

Pousmála jsem se a hravě do ní šťouchla loktem.

„Nebudeme se dívat na večerní zprávy, že ne?“ Bethany se zamračila a natáhla se pro ovladač na stůl. Ve stejný moment se rozsvítil displej na jejím mobilu. Jen spěšně se na něj podívala, ale jako kdyby si až za dvě vteřiny uvědomila, co si to vlastně přečetla, vytřeštila oči a popadla ho rychle do ruky. „Panebože,“ zamumlala a přitom nevěřícně stále zírala na mobil.

„Co?“ zamumlala jsem s plnou pusou špaget.

„Zatkli Jasona.“

„Jakýho Jasona? Momou?“

„Jasona Hilleyho,“ zamumlala.

Měla jsem práci, abych se tím soustem špaget nezačala dusit. Polkla jsem. „Co? Proč?“

„Ve spojení s Taylerovou vraždou.“ Bethany se na mě podívala.

V ten moment by se ve mně krve nedořezali. Všechnu sílu svého těla a mysli jsem vložila do toho, abych se před Bethany na místě nepozvracela. Polil mě studený pot. Nedávalo ani trochu smysl, aby se po takové době objevili nějaké nové důkazy ve spojitosti s Taylerovou vraždou. A už vůbec ne ty, které by nějakým způsobem mohli ukazovat na Jasona.

Jedinej člověk u kterého by měly plné právo ho zatknout seděl vedle Bethany a deset let mlčel.