,,Co se tu děje?" vylezl jsem ze své kanceláře a podíval se na kluky, kteří mezi sebou něco vášnivě řešili s někým novým.

,,Ale..." uchechtl se Renjun.
,,Jen tady ten feťák přišel podat žádost o práci." pověděl mi a mávl rukou k chlapcovi, který stál u východu a jen čekal.
,,Už jsem mu řekl, že všechna místa jsou zabraná."

,,Pojď sem." pokynul jsem hlavou k sobě a ten klučina na sebe ukázal prstem, protože si nebyl jistý, jestli myslím právě jeho.
,,Ano, ty." potvrdil jsem mu to.

On za mnou pomalu přišel; kluci se na něj dost hnusně dívali, a tak měl svěšenou hlavu. Chytil jsem ho kolem ramen a zavedl k sobě do kanclu, a také jsem nezapomněl za námi zavřít dveře, aby na nás kluci pořád jen nezírali.

Neznámý hoch, kterého kluci asi moc dobře znají, si sedl na židli před mým stolem, na který položil složku se svými informacemi, které požaduji k přijetí. Sedl jsem si za stůl naproti němu a pohledem ho sjel od hlavy až k patě.

,,Jméno?" opřel jsem se o opěradlo židle a pozoroval ho.

,,Chenle, pane." pohledem neuhl, ale dokázal jsem rozpoznat, že je dost nervózní.

,,Neříkej mi pane." napomenul jsem ho.
,,Určitě nejsem otolik starší, jak ty." poznamenal jsem.

,,Jasně, omlouvám se." kývl hlavou a vydechl. Nervozita, která byla kolem něj, by se dala klidně krájet.

,,Jak dlouho jsi čistý, Chenle?" pořád jsem se na něj díval; na hasiče by byl velký hubeňour, ale dalo by se to zvládnout.
,,Kluci říkali cosi o tom, že jsi feťák, takže jsem si to dokázal spojit dohromady. To nebylo tak těžké."

,,Tři měsíce." odpověděl.

,,Uhm." kývl jsem.
,,Vzdělání a zkušenosti máš?" zeptal jsem se na to hlavní, co rozhodne jestli ho vezmu nebo ne.

,,Samozřejmě, jinak bych jsem vůbec nechodil." odpověděl.
,,Vše jsem rozepsal do mého portfolia." ukázal na složku s jeho informacemi, která stále ležela jen tak na stole, protože jsem ji neotevřel.

,,Proč chceš tuhle práci? Je to dost nebezpečné." narovnal jsem se a vzal si jeho portfolio, abych se na něj mohl konečně podívat, co všechno ví a umí.

,,Mám dítě a potřebuji peníze, abych se o něj mohl postarat." řekl o něco tišším hlasem, jakoby se styděl.

,,Kvůli tomu budeš riskovat svůj život?" pohlédl jsem na něj se zdviženým obočím.

,,Ano." řekl pevně a odhodlaně a já na něm konečně viděl, že tohle všechno myslí vážně.

,,No dobrá." složku jsem opět položil na stůl.
,,Jsi si jistý, že to tady zvládneš? Tréninky jsou dost těžké a to nemluvím o pravém požáru." překřížil jsem ruce na hrudi.

,,Budu se snažit." pověděl mi, ale s tím jsem moc spokojený nebyl.

,,Chci slyšet ano nebo ne." podíval jsem se mu do očí.
,,Žádné 'budu se snažit.' To tady slýchám hodně, a pak kluci odejdou."

Mlčel.

Hádám, že jsem ho vystrašil a nebo možná jen přemýšlí. Každopádně vystrašeně vypadá, a také nejistě, tak jako na začátku.

,,Ano." rozhodl se.
,,Jsem si jistý."

,,Bezva." tleskl jsem rukama; chudák, Chenle, z toho nadskočil.
,,Vem si támhle boty." kývl jsem hlavou za něj. Otočil tím směrem hlavu, ale zůstal sedět na místě.

,,Jsem přijatý?" zeptal se, stále hledíc na poličku s botami na běhání.

,,Myslíš, že bych ti říkal ať si vezmeš boty, které patří našemu oddílu, kdybych tě nepřijal?" opřel jsem se lokty o stůl.

Podíval se na mě.
,,Mockrát děkuji." zvedl se a šel k poličce, aby si mohl vzít svou velikost bot.

,,Není zač." pousmál jsem se a sjel ho pohledem.
,,A pohni, jdeme si zaběhat." zvedl jsem se a vyšel z kanceláře, Chenle hned za mnou.

,,Neříkej mi, že jsi ho přijal!" vyštěkl hned po mně naštvaně Renjun, když zahlédl Chenleho, jak drží běžecké boty.

,,Přijal." řekl jsem prostě.

,,Děláš si srandu?!" vykulil oči a rukou si prohrábl vlasy.
,,Přidělá našemu týmu jen problémy a nedostaneme doporučení." zabodl mi prst do hrudi.

,,Budeš ho mít na krku ty nebo já?" odstrčil jsem jeho ruku ze své hrudi.

,,Ty..." zamumlal s povzdechem.
,,Ale budeme mít kvůli němu ostudu. Chceš to riskovat?" nadzvedl naštvaně obočí.

,,Ano, chci Renjune." přikývl jsem.
,,Teď je on mou starostí. Jestli něco provede, vezmu to na sebe a tým z toho vynechám." řekl jsem pevně.

,,Pokud kvůli němu o tebe přijdeme." odmlčel se.
,,Zabiju ho." Chenlemu věnoval hnusný pohled.

,,Fajn." uchechtl jsem, protože vím, že to nemyslí vážně.
,,Doufám, že na našeho nováčka budete hodní!" křikl jsem po ostatních.

Pohled jsem opět sklopil ke svému naštvanému kamarádovi, který nade mnou jen převrátil oči a začal se opět věnovat konverzaci, kterou před chvílí vedl s Doyoungem.

,,Jde se běhat!" křikl jsem po všech a šel ven. Kluci mě následovali, a když byli všichni venku, běželi jsme naši obvyklou trasu. Chenle byl jako poslední, protože už teď mám moc nestačil; to bude ještě zajímavé.

Vyběhli jsme na vrchol jedné skály a zastavili se na takovou menší pauzu. Rozhlédl jsem se kolem, ale Chenleho jsem nikde neviděl.

,,Myslíš, že se někde složil?" otázal se mě Doyoung, který byl po mé pravé straně.

Než jsem ovšem stihl odpovědět, předběhl mě Renjun.
,,Vůbec bych se nedivil." díval se před sebe.
,,Určitě někde chytil absťák." zasmál se svému vtipu, který vlastně ani vtipný nebyl.

Nic jsem mu na to neřekl, pouze jsrm zakroutil hlavou a otočil se k ostatním, abych je zkontroloval.

,,Konec přestávky." oznámil jsem.
,,Běžíme zpátky!" proběhl jsem kolem nich, až jsem se dostal do čela a mířil si to zase dolů.

Po cestě jsme potkali Chenleho, který vypadal, že se za chvíli zhroutí. Byl celý spocený, špinavý a celkem dost i bledý. Rád bych zastavil a pomohl mu, ale nemůžu, takhle chodí naše tréninky; musí si prostě zvyknout.

Snad si sám poradí...

Doběhli jsme zpět k našemu místu, převlékli se, někteří z nás i umyli a šli rovnou domů. Tedy až na mě, Renjuna a Doyounga. My tři jsme seděli venku a vyhlíželi našeho nejmladšího nováčka.

,,Ten se už neobjeví, Jeno." pověděl mi Renjun a uchechtl se.
,,Někde se skácel k zemi a pomalu umírá."

,,Sklapni Renjune." prskl po něm naštvaně Doyoung.
,,Prostě mu to chvíli trvá." snažil se ho nějak bránit. Já na to nic neříkal, pouze jsem se začal smát.

,,Co?" zeptali se oba naráz.

,,Podívejte." ukázal jsem před sebe a oni tak učinili.

K nám si to mířil Chenle. Ještě v mnohem horším stavu než jsme ho viděli naposledy, ale pořád běžel; pokud se tomu tak dá říkat. Doběhl až k nám a mně podal mobil, na kterém byla fotka, spíše selfie, Chenleho s vyhlídkou z vrcholu skály, kde byla naše zastávka, aby mi dokázal, že tam opravdu byl a cestu zvládl.

Poplácal jsem ho po zádech.
,,Blahopřeji." usmál jsem se a mobil mu vrátil.
,,Zítra tě budu čekat v deset ráno." odešel jsem; z toho kluka ještě něco bude, určitě.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

Ano ano, druhá kapitola v jeden den 😊

Doufám, že se kapitola líbila a budete nadále pokračovat ve čtení ❤❤

Za hvězdičku a komentář budu moc ráda ♡

Veve-IsHere