Držel jsem ji v náručí, smysl slov mi unikal. Sledoval jsem, jak ji po tváři stékají slzy a zaplavoval mě pocit, čiré beznaděje. Jen jsem ji držel a neměl ani sílu, setřít její slzy.
Až když ona zvedla ruku a setřela ty moje, jsem se probral. Sklonil jsem tvář k její a rozplakal se na plno.
Držela mě kolem krku, slyšel jsem její hysterický pláč a sám nestačil s dechem.

Tu beznaděj a zoufalství, vystřídal vztek. Ze zdi jsem vyrval dýky, prohlížel jsem si je, zatímco ona stále seděla na zemi.

„Neublíží ji, slibuju, že bude v pořádku! Najdu ji, rozumíš?!"

Na bocích mi přistály její dlaně, obrátil jsem se k ní a ona se vytáhla na špičky.

 „Nic se ji nestane, že ne? Nikdo ji neublíží..." „Ne, nikdo ji neublíží a ti, co to udělali, mi za to zaplatí. Povraždím všechny, kteří s tím mají cokoliv společného! Přísahám!"