„Chtěla a s nejistotou bych ti pak řekla, že čekáme dalšího drobečka." „S nejistotou?" „Bála jsem se i s Faith... Nevěděla jsem, jak to přijmeš." „Zpětně uznávám, že ani v nejdivočejších snech mě nenapadlo, že mi dívka oznámí, že budu táta ve chvíli, kdy ji zachráním ze zajetí." Dusím smích a on sklápí svoje sedadlo. „Pojď ke mně. Je chladno a ty máš ruce úplně ledové."
Poskládali jsme se na sedadle, hladil mě po zádech a tiše se smál, že až budu znovu těhotná, tak mu to oznámím jen tak, při snídani.

Doufala jsem, že má pravdu.

„Vím, na co myslíš a zakazuju ti to. Zvládnem to, spolu jo." Mrkne a sklání tvář k mé pro pusu...

Prohlížím si jeho tvář. Vzbudila jsem se před chvíli, venku panuje tma a v autě je strašná zima. Jsem ztuhlá a promrzlá na kost. Stahuju však ze sebe jeho bundu a dávám ji na něj. Já hledám v kufru svou, copak jsem ji tam nedala?
Vrátím se k němu, omotá kolem mě paži a silně stiskne. „Neutíkej mi z náruče, víš, že to nemám rád." „Promiň." „Pokračujeme?" „Jo. A nemám řídit, aspoň teď?" „Ne." Vyhrabe se z auta, protahuje se a s otazníky v očích, se otáčí. „Nemáš hlad?" „Ne. Ty ano?"

Přejíždí mi prstem po krku a něžně mě líbá, když skousne, zakňourám mu do úst. „Lásko, na co myslíš?" „Na situaci, kdy uspím Faith, uložím ji do postýlky v pokojíčku a půjdu za tebou. Vlezu pod tvou peřinu a něžně tě budu milovat. A ráno se divit, jak se povedlo Faith utéct z postýlky a přemýšlet, jestli viděla tátu nahýho, nebo ji jen zajímají maminčina prsa." Dusím smích a on se rozesměje nahlas. „Ty zajímají i tebe." „Zajímá mě vše a raději to nebudeme dál probírat, jinak začnu být nadržený." Kývám hlavou a oplácím mu jeho polibky. „Všechno bude jako dřív."

Cesta za oknem utíkala rychle, ale čas se vlekl. Zayn mlčel, vyhazoval nedopalky a divila jsem se, že vozovka pod jeho pohledem nevzplanula. Pozorovala jsem okolí, snažila se myslet pozitivně a stejně jsem se výsledku polykala slzy.

„Holly, vstávej." „Jsme na místě?" „Ne tak docela. Kus půjdeme." Neříkal to nadšeně, tvářil se, jako kdyby se sám přemáhal. „Mohl jsi odejít sám." „A ty bys mi to vyčítala... Já si budu vyčítat, jestli se něco pokazí, ale dali jsme si slib."
Z tašek si bere zbraně, já následuju jeho příkladu. „Můžeme?" Kývnu a obrátím se k autu, schovanému za skaliskem.

„Než skončí noc, budeme mít Faith a budeme dost daleko odtud." Drží mě za ruku a vede lesem. Oba napínáme zrak i sluch, každé zaševelení stromoví nad námi, i zvuky lesní zvěře, mě vyděsí a i když cítím jen pach lesa a jeho obyvatel, těkám očima po okolí mnohem rychleji. Ve chvíli, kdy se uklidním, se znovu ozve nějaký zvuk a moje panika opět vzroste.

Nestačím ani vydechnout a jsem stržená na zem. Zayn si významně položí prst na rty a plazí se mechem k okraji převisu. Zvuk mého srdce musí být slyšet na míle daleko, ale plazím se za ním. Pod převisem, pár metrů, pochoduje několik vampánů. Jsou ověšeni zbraněmi, skoro až po zuby.
Jejich tiché šeptání, pro naše uši zní, jak kdyby mluvili přímo k nám.

„Neslyšela jsem je..." Naznačím mu ústy. Jen zavrtí hlavou a konejšivě se usměje. „Zůstaň tady, ani na krok! Jen pokud se někdo bude blížit, rozumíš?" Kývnu, i když nerada. Odplazil se bokem a zahlédla jsem, jak seskočil z převisu dolů. Plížil se ke skupince nízkým mlázím, v zubech držel nůž.
Vydržela jsem se dívat na ta jatka jen chvíli.
Prvního sekl do nohou, on se skácel k zemi a kdyby neměl navrch, šla bych mu pomoci, alespoň se o to snažit. Těla kolem něj padala k zemi, k uším se mi neslo jeho vrčení. Držel posledního, doslova nad hrobem a dožadoval se informací. Raději jsem odtrhla zrak a dívala se na mech před sebou a jen poslouchala.
Větvičky za mnou zapraskaly a na pár sekund přerušily moje soustředění na jejich rozhovor. Až když se zvuk ozval znovu a do nosu mě uhodil pach, obrátila jsem se na záda a s nejistotou pohlédla do očí vampýra.
Zlověstně se usmíval, jazykem si přejížděl po rtech a očima mi klouzal po těle.

„Ale, ale... Kdepak ses tu vzala, krásko?" Trhla jsem hlavou k převisu, ale Zayn tam nebyl, jen bezvládná těla.
„Co?! Kdo to udělal?!" Pokusil se mě vytáhnout na nohy. Se zavrčením šel do předklonu a pak se narovnal. Noha mi vystřelila dřív, než jsem si uvědomila, jakým způsobem se bráním.
„Být tebou, tak tohle už nedělám! Za chvíli ti krásně poslouží, upírko!" „Myslíš?" S úlevou jsem se obrátila po hlase a vampýr s dalším tělem odlétl. Když s ním Zayn skončil, byl mrtvý. Otíral si z nožů krev a pomáhal mi na nohy.

„Jsi celá?" „Jo." „Víš něco?" „Je tady..." „Zayne?" „Zatím žije." Uchechtl se a bolestně stáhl tvář.