„Kam jdeš?" Chytám ji za rameno před domem. „Chci mluvit s nimi! Třeba ho viděli!" „Co řekneš? Že nám unesl dítě? Víš, jak jsou lidi tady akční, nahlásí to za nás. Jestli on pracuje pro polici, bude vědět okamžitě, že hledáme." „A co chceš teda dělat? Cítíš tu něco? Já ne! Kam chceš jít?!" „Přestaň! My dva, se nesmíme hádat, rozumíš?" Bolestně kývne a vtiskne mi pusu.

„Nadechni se, copak to necítíš?" Puch, který jsem nasál doma, se tady vznášel minimálně, ale přesto znatelně. Zarazí se, začichá a oči se ji rozzáří. „Smrděl tak, viď?" Kývne a bez řečí se rozejde k autu.

„Je sotva cítit. Výpary z aut ho zamaskují." „Nic ho nezamaskuje." Točím se jako korouhev. Prohledávám očima okolí, ignoruju, jak mi v kapse vibruje mobil.

„Zayne, tady nic není -Zayne?!" Nakousla větu a mně v očích cosi utkvělo. Rozběhl jsem se na konec ulice, tady se pach vznášel v těžkém oparu. U domů, od kterých odjížděli sousedé do práce, byl pach opravdu sotva cítit, díky výparům, ale tady, na volnějším prostranství... 
Se zájmem, jsem sáhl na větev keře. Na prstech mi utkvěla krev. Chvíli jsem ji protíral v prstech, pak ochutnal. Chutnala jinak; sladce, nevinně.

„Zayne?" „Ochutnej." „Čí je?" „Faith." Obočí ji vystřelilo kamsi do výšin, na prstě mě zalechtal její jazyk a z očí ji utekly slzy. „Co když je zraněná?!" „Bude v pořádku." „Strašně plakala. Držela se mě..." „Pšt." Držím ji ve vlasech, tisknu k sobě.
„Neplač, prosím. Bolí mě to. Za poslední hodiny, jsem viděl tvých slz víc, než jindy. Nechci je vidět, strašně mě to bolí. Trpím... Nesmíš už plakat. Slibuju, že ji najdu, bude s námi a už neudělám stejnou chybu." Zavrtím hlavou a zacpu ji ústa dlaní, když chce něco říct.
„Zmizíme odtud. Někam jinam, do jiné země. Udělám všechno, aby se tohle už nestalo. Aby nám ji nikdo nevzal, aby tobě, nikdo už neublížil." Hladím ji po jizvičce, vytahuje se na špičky a hladí mě po krku.

„Já vím." Na pár sekund se ke mně přitiskne a po rozhodnutí, jestli jít pěšky, nebo autem, se rozhodneme pro auto. Ušli jsme několik kilometrů po pachu a kousek od polí, byly v suché hlíně stopy pneumatik. Vrátili jsme se k domu a já se chvíli díval v autě na mobil. Měl jsem tam několik nepřijatých hovorů nesčetně zpráv. Holly svůj mobil ignorovala a čekala, co udělám.
Hodím ho na palubní desku a rozjedu se směrem k polím. Dokud jsme na prašné cestě, máme jistotu, že jsme správně, ale jen co vjedeme na asfaltovou vozovku, s nejistotou zastavím a stáhnu okýnka.

Na stehně mi přistane její dlaň. V očích má důvěru a naději. Nakloním se, chytí mě za krk a hladově mi oplácí polibky.

Jsem rád, za tyhle projevy. Že se ke mně tiskne, líbá mě... Dává mi najevo, že mě miluje, že mi nic nevyčítá. „Miluju tě, nikdy na to nezapomeň, ano?" „Ano." Zamumlu ji do rtů a letmo ji pohladím ve vlasech.
„Zkus se prospat, pak asi na spaní čas nebude." Kývne, s rukou nataženou přes mezeru mezi sedadly, mě hladí ve vlasech. Stočila nohy pod sebe, a po několik minutách usnula. Přehodil jsem přes ni bundu a jel sotva krokem. Pach se kolem nás vznášel naprosto minimálně. Ale odmítal jsem si přiznat, že bych selhal. Nicméně, hledat jehlu v kupce sena, šlo by to asi líp.

Stále spala, sem tam jsem na ni pohlédl, občas se ji dotkl a pohladil ji. Protíral jsem si oči, přišel jsem si sám unavený.

V dálce jsem viděl les, nebylo vhodné, zastavit na kraji silnice a odpočinout si. Brzy by se našel někdo, kdo by se zajímal, co tu děláme. Zastavil jsem u lesa unavený, s pocitem čiré beznaděje.
Než jsem usnul, díval jsem se na Holly. Vypadala zničeně, a za víčky se ji míhaly zlé sny. Natáhl jsem ruku a dlaň ji přiložil na tvář. Napětí z tváře vymizelo, dostavila se úleva a spokojeně vydechla.
Něžně jsem ji hladil, naklonil se a letmo ji políbil na pootevřené rty. Vrátil jsem se do původní polohy a nechal únavu, aby mě uspala.

„Faith!" Vzbudí mě výkřik, Holly je vzhůru, drží se palubní desku a prudce dýchá. „Holy!" Snaží se mi vyškubnout a uteče z auta. Doběhnu ji po pár krocích a ona se mi zhroutí do náruče. „Faith..." „Šššt, byl to sen. Jen zlý sen." „Bylo to živé... Zayne! Bylo to tak živé! Vím-vím kde je." V hlavě mi vybouchne na tisíc petard, ale než se začnu ptát, jak to myslí, musí se uklidnit. Povede se mi to za pár minut, vysadím ji na kapotu, pláče a omlouvá se mi.

„Kde je? Jak to myslíš?" „Nevím, jak se to jmenuje, ani kde to je, ale vím, jak to vypadá!" „Nerozumím ti..." „Volala mě, Zayne, ona je s námi propojená, tak jako my. Víme, když druhému ublíží. Cítíme to..." „Musíš mi to místo popsat!"