„Asi bych nechtěla být tvoje dítě." „Proč?" „Už tak se tě bojím," Zakňourala mi provokativně do úst. „Být tvým dítětem, vůbec bych nezlobila a neodmlouvala." Potlačil jsem smích a s tichým příslibem, že si s ní toto vyřídím, se dáváme do práce.

Holly

„Zvládneš to?" „Ano." „Nemám tam být raději s tebou?" „Za pět minut tady." Špitla jsem mu do rtů a utekla.
On si bral pravou stranu a její stavení, já levou. Kličkovala jsem mezi hlídkami. Byly nervózní a neustále opakovali, že hledali už všude, a nikde nás nemůžou najít. S úsměvem jsem pokropila dveře malého domečku benzínem a chtěla zmizet zase o kus dál. Tvořila jsem spleť mokrých cestiček kudy se požene plamen a upřímně už jsem se viděla daleko odtud. Zarazil mě však rozhovor, který se mi donesl k uším.

„Nevím, co čekají. Oba jsou mrtví a to dítě, nám stejně není k ničemu teď. Všechny důležité složky jsou pryč, musel by znovu začít nový výzkum." „Jak víš, že jsou mrtví? Kde bereš jistotu?" „Než Samuel zemřel, řekl mi, že ten upír při pádu s ním, propadl dolů pod rokli, jak teče řeka. Viděl jsem ty kameny, které z ní doslova trčí. To nemohl přežít. Ta holka se tam pak ukázala také, podjely ji nohy, když ji řekl, že on tam spadl. Spadla dolů také." „Nechce se mi tomu věřit." Ani mně se nechtělo věřit tomu, že ten vampýr nám dal šanci přežít.

Několik posledních kapek benzínu a stejnou cestou jsem se dostala zpět na místo. Zayn se ukázal chvíli po mně. Měl na oblečení další, cizí, krev a pak jsme jen sledovali, jak se plamen klikatí po cestičce pro něj určené. Uplynulo pár sekund a první z budov, byla v plamenech.
S úsměvem na mě pohlédl. „Jsi stejně zákeřná, jako já." S úšklebkem jsem pohlédla na dveře, které jsem polila jako první. V jejich otevřené bránilo osobám uvnitř široké poleno. Hlídky, co byly venku, se je marně dostat ven a já pak sledovala dominový efekt, kdy se z menšího srázu valily ohnivé klády a podrážely hlídkám nohy.
„A to jsi jak udělal?" „Náhodou jsem narazil na sklad, kde byly výbušniny a další kanystry s benzínem. Zacpi si ouška." Plamen dolezl k oné budově, chvíli tančil za okny a Zaynovo tělo mě krylo, před letícími předměty, kolem nás.

„Myslíš, že už to bude dobré?" „V první řadě musíme urychleně vypadnout, pro jistotu. Můžeš jít?" Nechám se vytáhnout na nohy a rozbíháme se k dětem. V jeho tváří se mísí bolest s hranou bezstarostností.

„Co to bylo?!" Běží nám Jason naproti. „Faith?!" „V autě. Spí." Nechám jej se Zaynem a rozběhnu se dál. Zaseknu se u dveří. Leží na sedačkách, na tvářičce ji sedí spokojený úsměv a za sebou slyším hlasy.

„Takže jsou všichni mrtví? Už se nám nic nestane." „Ne, pojedeme domů." „Domů..." „Jo, domů."

„Kam se hrneš? Já budu řídit!" „Odpočiň si, pak se prostřídáme." Nesouhlasně mě strčí do auta a za volantem se obrátí dozadu. Jason se spokojeně usmívá, hladí Faith a po chvíli se vmáčkne mezi přední sedadla.

„Co když mě nebudou chtít?" „Kdo?" „Vaše rodina... Co když se jim nebude líbit, že jsem vampýr, nebo prostě... Nebudou mě mít rádi." „To se nestane. Taky by ses měl prospat." „Nechci." „Tady se ti nic nestane, s námi jsi v bezpečí." Podala jsem mu svou bundu, do které se okamžitě zavrtal.

„Opravdu si mě necháte?" „Jestli nás opravdu chceš?" „Chci." Zašeptal a pár sekund na to usnul.

„Nechceš se taky prospat?" „Chci, ale má to jeden háček." „Jaký?" „Chci ležet ve tvé náruči, po nos zakrytá peřinou a slyšet Fait, jak oddechuje v postýlce." „Splním ti to, jen co budeme doma." S uculením se dívám, jak startuje a s pocitem zahanbení, se hrabu před naším domem z auta. Vzbudil mě zápach cigarety, který do auta vlétává polo staženým okýnkem. Zayn se opírá o zídku, šrámy zdobí jeho tělo, oblečení nasáknuté jeho i cizí krví... Dívá se kolem a s povytaženým obočím, se směje mým omluvám.

Postavila jsem se mezi jeho nohy a nechala se přitáhnout. „Máme lásku v autě, klučíka také... V domě je nepořádek a našel jsem tam vzkaz od Nialla. Mobily už fungují, máme tam na tisíce zpráv a hovorů. Co kdybychom nechali děti ještě chvíli spát a vzali druhé auto? Vezmeme si co potřebujeme a pojedeme do Londýna, na pár dní. Vyspat se tam, odpočinout si a pak domů?" „Domů? Souhlasíš s Transylvánií?" „Trošku jsem googlil... Chceš mi říct, že ze mě bude zámecký pán?" Povytáhne obočí, tlumím smích do dlaní a ignoruju vyděšené pohledy sousedů.