„Řekl jsem ti, abys vypadla!" „Nejsi rád, že jsem neposlechla?" „Víc, než kdy jindy." Uchechtl se a s neskrývanou dravostí si mě přitáhl za šiji k sobě a políbil. Vytáhla jsem svoje nože z mrtvých a brodila se jejich krví. Několik z nich se ještě třepalo...

„Ani na to nemysli! Neměli jste mi vzít dceru!" Za zády se mi ozvalo mrtvolné zachrčení a Zayn s úsměvem otíral krev, do mrtvého kusu masa. Vampýr klokotal, z hrdla se mu řinula černá krev. Fascinovaně jsem pohlédla do Zaynových očí.
Hnědá barva vymizela a byla nahrazena zlatavou. Bylo to něco, co jsem ještě nikdy neviděla. Sklonil se a opřel si čelo o moje. „Ty se mě bát nemusíš, víš, že ti neublížím." „Já vím."

Pláč už dávno utichl, ale pach – tedy, co se Faith týkalo, byla to nevinná, dětská vůně - se tu vznášel stále.

Už dávno jsme museli být hluboko pod zemí. Chodba se klikatila, zanechávali jsme za sebou mrtvé a kupodivu, za námi nikdo nešel. Nikdo z těch co padli, neměl šanci oznámit, že tu jsme.
Těkala jsem očima po zdech, hledala kamery... Marně.

„Co když je to past?"

Zayn

„A oni jsou jen pěšáci?" Kývne a bojácně ke mně vzhlédne. Na její sladké tvářičce, zasychá krev a ukrývá ránu od dýky.
Když ji sekl, vykřikla a upadla. Rychle jsem skončil s tím, se kterým jsem se rval a k nohám mi dopadl ten, co ji ublížil.
Setřel jsem zaschlou krev a ranku ji zacelil.

„Je mi jedno, jestli to je past. Odtud vypadneme s Faith a tady zůstanou jen mrtvoly." Kývne a znovu se dáme do pohybu.

Nevím, nad čím přemýšlí. Jestli měla jít pro Faith a utéct. Nechat mě, abych se z toho dostal sám... Zvládl bych to, asi... Mračím se na cestu před sebou. Moc dobře vím, že kdyby se nevrátila, nedopadlo by to pro mě nejlíp. Bylo jich moc a i když mě hnal vztek, její agrese, která vypukla, mi zachránila život.

„Rozhodla jsem se správně." Zašeptala na konci další chodby, když jsem do ní vrazil. „Mohlas být už dávno pryč."
Několik metrů zpátky, jsme vešli do otevřených dveří, kde byla postýlka a matrace byla ještě teplá.
„Přestaň. Nikdy tě neopustím." „Já vím."

Tentokrát ji zachráním život já. Zhroutí se mi do náruče a roztřese se. Kolem jejich boků, jsem vymrštil ruce s noži a trefil vytyčený cíl.
S vděkem na mě pohlédne a já ji s zájmem vedu do místnosti, ze které vampýr vyšel. Je rozdělená sklem, za kterým stojí ona postýlka. Všude jsou monitory, na kterých teď nic neběží. Někdo tu zjevně velmi pospíchal...

Hrabu se v počítači, Holly prohledává složky.

„Dítě stále pláče, nemožné jej uklidnit. Reaguje jen a pouze na fotografii své matky. Přestává plakat a je možno odebrat krev." Zaslechnu Holly. Třeští na mě oči, pak pokračuje. „Dá se předpokládat, že krev dítěte, složená z buněk matky – čistého upíra – a otce – zasvěcený – obsahuje buněčnou strukturu-" Zasekne se, přečte sáhodlouhé číslo a hodí mi fotografie, na kterých je Faith. Pokračuje ve čtení, které je protkáno pláčem díky fotkám.
„Očekáváme, že krev dítěte ve spojitosti s krví matky a otce, tvoří směsici schopnou přivést k životu kohokoliv, bez ohledu na použití Draculovi sošky." Začne zběsile listovat archem papíru.
„Tady popisují, co je ta soška zač, k čemu a jak slouží." „Koho chtějí zpět?!" Odhodím fotky pryč. Nemůžu se na ně dívat. Faith je na většině uplakaná, trčí z ní hadičky... Pokusy, které na ni dělali, mi drásají srdce i nervy.

Neodpoví. Držím si hlavu v dlaních, div se mi nerozskočí. Spustil se poplach a zjevně už o nás ví všichni.

„Někdo se blíží!" Zírá na číselník výtahu, kterého jsem si nevšiml. Sebrala složku, co držela a schovala ji pod bundou. Těkám očima po místnosti. Šance zmizet odtud je pořád, ale chci vědět, kdo sem jede.
Skryjeme se ve tmavém rohu místnosti, cítím její srdíčko, jak buší. Svírá mi boky, polyká slzy...

„Kde je?!" „Pane Bože!" Dole se zjevily dvě ženy. Obě se rozběhly ke dveřím, vedoucím k postýlce. „Jak se odtud dostala?!" „Kdo ji vzal?!" Otázky bez odpovědi.

„Jsou to lidi." Kývnu a naznačím ji, aby zůstala na místě. Očima jsem si vybral, kterou z nich nechám žít o chvíli déle.

„Je pryč! To dítě je pryč!" Do dveří vběhl vampán. Na smrt zbledl a někomu přes rameno opakoval, co slyšel.
„Jak to myslíš?!" „Je pryč! Vidíš ji tu snad?!" Žena sykne, druhá se jen vyděšeně dívá, jak její kolegyni, narazil vampýr na sklo a svíral ji pod krkem.
„Chceš mi říct, že se ten parchant naučil chodit?!" „Ne-nevím. Pusť!" „Najděte ji! Okamžitě!" „Co když tu byli její rodiče? Ten poplach je kvůli nim!" „Jo, to vím i bez tebe! Zabili mi polovinu mužů! Byla jsi v horních patrech?! Jatka! Rukopis toho zmrda!" Ušklíbnu se a kryji Holly svými zády.
Jsou tak vzteklí, že necítí nic jiného. Což je s podivem, ale v naší situaci, to je přínosné.

Vampýr s vampánem zmizeli, ještě vyštěkli po ženách, ať seberou všechny složky s výzkumem. Kolem dveří se prohnalo několik osob, po zuby ozbrojených.

„Zůstaň tady." „Co chceš dělat?" Cítil jsem v zádech, její bolestný pohled, když jedna z žen spadla mrtvá k zemi. Druhá se mi pokusila bránit nůžkami. Posměšně jsem zvedl obočí a trhnutím ji k sobě přitáhl, když se snažila nahmatat tlačítko alarmu.

„To bych nedělal, jinak dopadneš jako ona." „Vrahu!" „To zní vtipně od někoho, kdo pro vrahy pracuje. Vzali mi dítě! Kdyby ne, nikdy bys mě nepotkala!" „Byla to moje dcera!" „Řekl bych, že mi to je líto, ale ty jsi dělala na mé pokusy!" „Zayne! Prosím." Na rameni mi přistane drobná dlaň. Spustím ženu zpět na zem. Lapavě dýchá, mne si krk.