Holly

„Žádné hrdinství, drž se u mě, ano?" Překvapeně se na mě otočí. Pomohl mi dolů z mostu a chystal se vykročit do tmy. Světlo ze stavení ozařovalo jen pár metrů kolem sebe, ale mohli jsme slyšet hlídky po okolí.
Držím jej za ruku a bráním mu v pohybu.
 „Zayne..." „Ano?" Pozvedne obočí a skloní se. „Lásko, co se děje?" „Miluju tě." „Já vím, já tebe taky." Omotal mi ruce kolem těla a pevně stiskl. „Není to „sbohem". Nic se nám nestane, nedovolím to, jasné?" Kývám, kradu jeho polibky a pak jej tiše následuju k budovám.

Zastavujeme se, krčíme se u křoví a starých, rzí pokrytých strojů, občas kolem nás někdo projde... Než dorazíme k první z budov, mám srdce v krku a přijde mi, že uteklo několik dlouhých minut.
Pod okny se krčíme, doufám, že jediný vstup není zepředu, kam jde ze všech stran vidět. Okna otevřená nejsou, za nimi se však nese hlahol a lomoz. Marně se díváme i na střechu. Je bez možnosti vstupu na půdu a ve chvíli, kdy se krčíme pod oknem, ukáže nám stín ve světle na zemi postavu.
Zaynova paže mě narazí na budovu ještě silněji a významně si položí prst na pusu. Kývnu a lapavě se nadechnu. Povolí paži, omluvně na mě pohlédne a když stín zmizí, suneme se dál.

"Nerozumím tomu," Šeptám a po pár krocích jej zastavuji. "Proč o nás neví? Hlídkami se to tu jen hemží!" "Nevím, ale nemám sílu přemýšlet nad tímto." Letmo mě pohladí po tváři a znovu vykročí.

„Vypadá to, že dveře jsou opravdu jen z té jedné strany... Kurva!" Zvedne hlavu a přemýšlivě ji nakloní do boku. Stojíme u rohu budovy, kolem ní je jen volné prostranství.
 „Prolezeš tudy?" Vydechne se zájmem, s hlavou stále v záklonu. Zahledím se na díru, mezi střechou a zdivem. Jedna otázka je, kam to vede, druhá, jestli se tím opravdu zvládnu protáhnout. „Asi jo." „Ne." „Co?!" „Nevím, kam to vede. Může-" Vyděšeně na mě pohlédl, když jsem vyrvala z jeho ruky dýku a vedle její směr, přes jeho rameno. Zachrčení, zasýpání a rudá osoba za jeho zády, sjela k zemi s vyčnívající rukojetí z čela.
Sjela jsem mu k nohám a opřela se hlavou o jeho stehno. Prudce dýchal, chvíli pozoroval mrtvolu a pak mě vytáhl na nohy.
„Vrahounku." Pobaveně jsem k němu pozvedla obočí. Hladově mě políbil a ledabyle vytrhl dýku z vampýra.
„Riskneš to?" „Počkám tě u dveří." Ušklíbl se a chytil mě za boky. „Šplhej." Protáhla jsem se do domu a rozkoukávala se ve tmě, která v tomhle tunýlku panovala. Několik metrů jsem se plazila pavučinami a prachem, pode mnou slyšela hlasy a podle dechů odhadovala, že se plazím nad nějakou společenskou místností, nebo tak něco. 

Několik dalších metrů přede mnou, svítilo zespodu světýlko.

Až podle železné mřížky mi došlo, že jsem ve větrací šachtě. Se zájmem jsem se dívala mříží dolů a s úlekem se odtáhl, když pode mnou prošel vampýr, který se bedlivým okem zadíval nahoru. Ležela jsem připláclá k zemi, ani nedýchala a doufala, že vzduch, který kolem mě poletoval, nenese dolů můj pach.

Uplynulo pár minut, než jsem se odvážila plazit dál. Nad mřížkou jsem doslova prolétla a hledala cestu z tohohle bludiště.
Buď mi přálo upíří štěstí, nebo to byla jen náhoda, ale s údivem jsem se otáčela po prostoru, kam jsem dopadla nedopatřením, když pode mnou praskla část šachty. Jen vědomí, proč jsem tady mi zabránilo v jekotu. Sbírala jsem se ze země, otřepávala se jako pes a části desky, co se mnou praskla, jsem zastrčila pod komodu.
Díra nahoře byla obrovská, ale třeba si ji nikdo nevšimne... Ne hned. Rozběhla jsem se ke dveřím, zpod kterých vtékala do domu krev.

„Ahoj." Usmál se mi Zayn do rtů a stíral si krev z čela. „Jsem v pohodě." Zachytil mou dlaň a rozhlížel se kolem nás. „To ty?" „Propadla jsem. Asi o nás brzo budou vědět, i díky tomuto." S odporem jsem odklopla hlavu vampána, která se dokutálela dovnitř. „Mám po sobě uklidit?" Šklebí se a saje pachy kolem nás.
„Tady nemusíš, jen doma. Co ty boxerky na zemi, z tvé strany postele?! Dva dny jsem kolem tvé poloviny nešla a nestačila se divit." „Haha, kdo je ze mě sundával a odhazoval?" „Haha, nesváděj to na mě." Dusím smích a plížíme se chodbou.
Najednou se dostavil pocit bezstarostnosti. Byli jsme uvnitř, cítila jsem pach své holčičky, vedle sebe jsem měla jeho a až na pár oděrek, byl v pořádku.

„Holly?" Šel přede mnou, ale já se zasekla u obrazu. Dívala jsem se na něj a nejistě přejížděla po rámu prsty. „Holly! Zrovna tady jsme jako pěst na oko. Musíme najít Faith a-" „Slyšíš to?" Přitiskl se na obraz a vytřeštil na mě oči.

Začal sám šmátrat prsty po rámu a když se ozvalo lupnutí, uskočila jsem vzad. Rám se vyklopil a oslepilo nás na pár sekund ostré světlo. Tato část domu ani v nejmenším nepřipomínala staré doby. Vše tu bylo, skoro až nechutně sterilní, nové...
S nejistotou jsem šlapala po tmavé podlaze a až když mi do uší znovu pronikl pláč naší holčičky, nechala jsem Zayna za sebou. Probíhala jsem chodbou, kolem otevřených dveří, kde se v místnostech pohybovali vampýři i vampáni. Bylo mi to jedno...

„Hej!" Prudce jsem se zastavila a otočila se. „Běž!" Zahřměl Zaynův hlas, pláč zesílil a na chodbě se strhla jatka. Zayn se oháněl kolem sebe a já se rozběhla za roh. Hlavou mi to přitom šrotovalo.

Buď půjdu pro Faith a zmizím s ní, nebo mu pomůžu a budu riskovat, že ji někdo z nich vezme a odnese jinam.