Už jsem se skláněl k těm narůžovělým rtům, abych si vychutnal jejich sladkou omamnou chuť, ale jakmile jsem od nich byl asi jen centimetr, Levi obrátil hlavu na stranu, čímž ve mě uhasil, jako vodou oheň, všechny naděje. Copak on mě nechce? A celou dobu si jen hrál?

Pustím ho ze své náruče a snažím se na něj dívat vyrovnaně, bez sebemenších emocí, v klidu.

,,Tak tedy, na schledanou, pane Ackermane." Snažil jsem se mu nedívat do očí, nedívat se na něj, dívat se někam za něj.

,,Přeji pěkný zbytek dne, pane Jaegere." Pokývl hlavou a obešel mě, aby mohl odejít zpátky do hotelu.

Pozoruhodné – ráno jsem ho toužil vidět, v kavárně jsem si vybudoval naději a teď... Teď jí prostě rozšlapal jako nepotřebnou flašku.

Zasvítila zelené a já přešel přes přechod potlačuje vnitřní slzy.

Prostředí rušného baru, plného dýmu od cigaret a doutníků, tichá jazzová hudba a občasné cinknutí koulí o sebe na kulečníkovém stolu za pomocí tága mi brzy z hlavy vyhnali nějaké myšlenky na Leviho, i když jsem opravdu byl pořád vytočený.

Už jsem asi leštil třetí sklenici, když mi v rukou od potlačovaného vzteku praskla a šéf, s výhružkami mě poslal dělat koktejly pro zákazníky, co seděli přímo u barového pultu. Mezi nimi se objevila i moje kamarádka Mikasa, jako vždy s rudým šátkem, uvázaným okolo krku. Černé vlasy jí volně leželi na ramenou a v ladných bledých prstech otáčela skleničkou s Martini Rosso.

Stoupl jsem si přímo před ní a na prosbu jednoho ze zákazníku, jsem začal připravovat koktejl Cuba Libre.

,,Vypadáš vytočeně," Konstatovala Mikasa, když si mě tak s mírně nakloněnou hlavou na stranu prohlížela.

,,A taky, že jsem." Procedil jsem skrz zaťaté zuby a div mi další sklenička nepraskla v rukou, když jsem do ní naléval připravený koktejl.

,,Chceš si o tom promluvit?" Byla to jedna z věcí, které jsem na Mikase oceňoval. Nikdy se nevnucovala a dodržovala určité hranice. Nikdy nevyzvídala a nikdy ze mě netahala informace.

Hluboce jsem povzdechl, abych se uklidnil a vyhnul se tak nečekanému výbuchu vzteku. Konec konců, Mikasa za to nemohla.

,,Ne, nechci," abych jí nahnal pocit, že to myslím vážně pousmál jsem se a nalil jí ještě Martini.,,Jsem v pohodě." Dodám a začnu připravovat další koktejl, který se pak měl odnést k nějakému páru přímo na stůl.

,,Dobře," pootočila na stole svojí skleničkou a zadívala se na tu hru světla, která se zde vytvářela díry rudé barvě drinku.,,Erene, měla bych na tebe prosbu." Se zájmem jsem na ní koukl, zatímco jsem stavěl skleničku s koktejlem na podnos, aby ho pak mohl Connie odnést k páru.

,,Povídej," pobídnu jí s úsměvem a opřu se o pult, jelikož si nikdo zatím nic neobjednal.

,,Moje kamarádka bude v sobotu otevírat v Salemu galerii a chce uspořádat gala večer. Bude tam potřebovat barmany a tak jsem se tě chtěla zeptat, jestli nechceš tu nabídku přijmout. Samozřejmě, že dostaneš zaplaceno. Cena je 15$ za hodinu." Překvapeně jsem na ní třeštil oči.

,,C-Cože?! Patnáct za hodinu?! To je úžasný! Samozřejmě, že to beru! Můžeš se mnou stoprocentně počítat!" po svém projevu radosti jsem si všiml, jak se na mě dívá polovina lidí v baru a hned jsem rozpačitě zmlkl.

Mikasa se usmívala tak, jak se snad můžou usmívat jen pravé lady.

,,Dobře, ještě ti pak dám adresu." Dodá a potěšeně upije ze své skleničky.

V ten den jsem pak radostný pracoval přes čas a domů jsem se dostal asi až k ránu, kdy se už většina lidí zvedala do práce. Byl jsem opravdu rád, že dneska jsem měl hodiny až po obědě, takže jsem se aspoň mohl ještě trošku z práce prospat.

Nepřekvapilo mě, že nemocný Armin ještě spal, ale už na tom byl podstatně lépe než byl předevčírem, kdy mi tu málem zkolaboval kvůli vysoké teplotě, kterou se mi podařilo snížit obkladem s octem a vodkou.

Anichž bych ze sebe sundal svetr a kalhoty, spadl jsem unaveně na postel a usnul blaženým sladkým spánkem. Probudilo mě až mačkání zvonku na naších dveřích a ospale jsem mžoural očima než jsem se dousoukal ke dveřím, abych se podíval na narušitele toho klidu.

Nakoukl jsem do kukátka a spatřil muže v obleku a byl jsem si stoprocentně jistý, že ho neznám.

,,Kdo je to?" dosouká se na chodbičku Armin, zamotaný do své deky a utírá si ospale jednou rukou oči. Blonďaté vlasy mu divoce trčí do stran, což je znak dobrého spánku.

,,Nevím, znáš toho chlápka?" pustím ho, aby se přez kukátko podíval na muže v černém obleku s jakousi krabičkou v ruce se smaragdovou stuhou. Armin jen pokrčí rameny a zakýve hlavou.

Zajistím tedy dveře na bezpečnostní řetěz o otevřu je se slovy:,,Přejete si?" muž se na mě přes tu vytvořenou škvíru podívá a pousměje se.

,,Vy jste pan Jaeger?" souhlasně přikývnu a muž ke škvíře natáhne ruku s krabičkou.

,,To je pro vás." Koukám překvapeně na krabičku se smaragdovou stuhou, když pak zavřu dveře, abych odjistil řetěz a dveře normálně otevřel. Armin neustále stál za mnou a sledoval mé počínání.

Po té, co jsem dveře otevřel mi muž krabičku předal do rukou a rozloučil se, anichž bych se stihl zeptat od koho takový dárek je. Armin, jakoby mi četl myšlenky se na to hned zeptá:,,Od koho to je?" a já jen zmateně pokrčím rameny a pobídnu ho, abychom přešli do kuchyně.

Sedli jsme si k jídelnímu stolu a oba zírali na krabičku se stuhou jako na zjevení z nebe. Nemohl jsem se odhodlat k tomu, abych se té sametové stuhy dotkl a otevřel tu malou krabičku, vyrobené z velmi kvalitní... něčeho. Byla látková, ale nemohla to být jen látka.

Propaloval jsem jí pohledem, jakobych doufal, že se otevře sama a odhalí mi svoje tajemství, skoro jako nějaká Pandořina skříňka, ale nic se nedělo, což bylo jasným důkazem toho, že neovládám žádnou nadpřirozenou mocí.

,,Tak už jí otevřeš?" pobídl mě Armin, který byl, jak bylo vidět, mnohem netrpělivější než já. Byl jsem z té krabičky tak nervozní, že jsem se nepatrně kousl do rtu, ale nakonec jsem se odhodlal k tomu, abych po ní natáhl ruce a zbavil jí sametové mašle. Po té jsem pomaličku pootevřel víko a první co jsem uvěl, byla né moc velká obálka, nejspíš se vzkazem, kterou jsem odložil zatím stranou a spatřil jsem nazlátlé hodinky, které měli po obvodu dvě řady poseté smaragdy a samotný ciferník byl stejné barvy drahokamů. Obvod ciferníku byl taky posetý drahými kameny a přesněji diamanty. Akorát nad čísly jako 12, 3, 6 a 9 se nacházely usazené lesklé smaragdy.

,,Cože? Armitron?!" Armin se objevil vedle mě a spolu se mnou si prohlížel pozoruhodné hodinky, než odběhl do pokoje. Já je zatím, stále v šoku odložil stranou a vzal si místo nich do rukou bílou obálku. Vytáhl jsem z ní pevnou kartičku, příjemně vonící po Leviho voňavce... Takže za tím stojí on! Sakra, sakra, sakra! Na chvíli jsem jí ještě odložil stranou, abych mohl nabrat vzduch do plic a uklidnit své rozjařené srdce. Pak jsem se ale donutil k tomu, abych se podíval na krasopisně napsanou zprávu.

Zdravím Erene,

Doufám, že Tě neurazí malá pozornost, kterou jsem si Ti dovolil věnovat.
Věřím, že s tímhle se už vyhneš tomu, aby si kdykoliv přišel pozdě do práce a já si tak budu jistý, že všechny tvoje rozpačité omluvy budou jenom moje.

Levi Ackerman

No. Ty. Vole. Hranice mého myšlenkového vyjadřování už značně kolísaly a co se týče mluveného vyjadřování, mohl jsem říct, že jsem byl v pořádné prdeli.

Nevšiml jsem si ani Armina, který dorazil s notebookem v jedné ruce a něco na mě pořvával, ale já ho pořád nevnímal, dokud se mnou nezatřás.

,,Koukej na tu cenu!" ukázal na obrázek hodinek, totožných s těmi, které právě ležely v krabičce a když mé oči zabloudily k ceně, div mi nevypadly oči z důlku.

,,Už víš kdo ti je poslal?" dožadoval se mé odpovědi Armin a já mu bezeslov podal kartičku se vzkazem. Armin si jí tiše přečetl než i on na mě začal valit oči a oba jsme takhle na sebe zírali asi pět minut, než jsem se konečně zmohl na slova.

,,Musím mu to vrátit." Dostal jsem ze sebe, ale Armin mě hned začal přemlouvat.

,,Vždyť je to dárek, Erene! A je evidentní, že má o tebe zájem! Sakra, Erene, takový chlap! Moc dobře vím, že jsi gay a tohle! Člověk jako Ackerman! To prostě... neodmlouvej a nech si je!" třeštil jsem oči na hodinky a na Armina. Nemohl jsem si je nechat, prostě nemohl!

Vrátil jsem je zpátky do krabičky, ale kartičku se vzkazem jsem si nechal pro svoje účely. Z druhé strany – jak mu mám ty hodinky pro Bůh vrátit? Jet až do Seattlu jen abych mu vrátil hodinky byla totální blbost a jeho telefoní číslo jsem neměl, ale měl jsem pořád jeho mail. Když jsem si ale přitáhl svůj notebook, abych mu napsal zprávu, pochopil jsem, že jsem ale až moc nervozní. Armin ale ode mě notebook odsunul a jeho modré oči mě propalovali skoro na popel.

,,Ty. Si. Ty. Hodinky. Necháš. Jasný?" pokračoval v přemlouvání. Já ale Levimu chtěl napsat a tak jsem si vymyslel dobrý důvod.

,,Chci mu za ně poděkovat." Armin si mě ještě hodnou chvíli přeměřoval pohledem než mi nakonec přisunul notebook zpátky a já se pustil do vyťukávání zprávy.

Dobré ráno, pane Ackermane,
děkuji Vám za Váš nečekaný (a vskutku drahý) dárek, ale nemůžu nic tak drahého příjmout. Nejsem člověk, kterého si za pomocí takových to věcí můžete „koupit".
Doufám, že brzy někoho pošlete, aby si hydinky vyzvedl. Poštou bych je nerad posílal.
Pan Jaeger

Spokojený svojí zprávou jsem klikl na Poslat a zamířil do sprchy, jelikož jsem se už pomalu potřeboval chystat na vyučování. Kdžy jsem se už oblékal, slyšel jsem, jak Armin připravuje snídani a pomyslel si, že už je nejspíš dostatečně zdravý, aby mohl příští týden také jít na vyučování.

Když jsem se pak posadil ke stolu, na který Armin pokládal dva hrnky horké kávy, všiml jsem si nového mailu. A samozřejmě, že byl od Leviho.

Zdravím ještě jednou pane Jeagere,
Pokud je pro Vás tato pozornost skutečně natolik nevyhovující jsem schopen poslat někoho z firmy k Vám, aby hodinky převzal a vrátil.
Pan Ackerman

Tch, oplatil mi to stejnou mincí, ale aspoň si svůj dárek vyzvedne a já si konečně nebudu s Levim lámat hlavu. Z druhé strany tu ale byl ten nepříjemný skličující pocit smutku v mém srdci. Byl jsem zklamaný? Nechtěl jsem si to přiznávat, ale ano, cítil. Musel jsem se nejspíš smířit s faktem, že si se mnou njspíš opravdu jen hrál, ale tahle myšlenka opravdu bolela.

,,Jsi v pohodě?" Armin si sedl naproti mě a pustil se do své snídaně, když jsem si konečně povšiml talíře hnedka přede mnou.

,,Jo, jsem," pronesl jsem a pustil se do jídla, jakoby se nic nestalo a já se necítil jako dospívající holka se zlomeným srdcem.

Armin na mě byl naštvaný, když jsem tomu stejnému muži, co tu byl ráno odevzdával skvosnou krabičku s hodinkami. Částečně jsem se s ní sice nechtěl loučit, ale myšlenka, že mám aspoň ten vzkaz, vonící Leviho voňavkou mě jakýmsi způsobem uspokojoval.

Odpoledne jsem pak šel na hodiny a vrátil se domů, abych se mohl připravit na zítrřejší odjezd do Salemu, kde jsem měl nejdřív pomáhat s přípravou místnosti a večer pak obsluhovat hosty. Líbila se mi taky myšlenka, že si prohlédnu moderní umění, pro které jsem měl menší slabost a hlavně jsem se těšil až uvidím Mikasu. Sice taky zvala Armina, ale ten řekl, že jelikož ještě není dostatečně zdravý, zůstane doma a počká si na mé vypravování.

V sobotu šlo všechno podle plánů, až na dvě rozbité láhvé šampaňského, které jsem naštěstí nezappříčinil a na potulujícího se psa, který se jakýmsi záhadným způsobem dostal do místnosti s připravenými jednohubkami pro hosty. Jo, byla to sranda.

Večer se pak začali objevovat hosté a když jsem mezi nimi zahlédl Mikasu, oblečenou do elegantních černých šatů s červeným širokým páskem a typickým červeným šátkem okolo krku, který tak dokonale ladil s páskem, neodolal jsem letmému zamávání. Bez přemýšlení zamířila hned za mnou, aby se mohla posadit k baru, který jsme se snažili celý den sprovoznit.

,,Ta tvoje kamarádka má fakt úžasný díla." Okomplimentuju práce neznámé, když se rozhlédnu po velké místnosti s obrazy na zdech, která se pomalu zaplňovala.

,,Taky si myslím. Můj bratr už jich pár vykoupil." Neznal jsem bratra Mikasy a chtěl jsem se s ním setkat. Představoval jsem si ho usměvavého a velice hodného, jako Mikasa.

,,A bude tu dneska?" zeptal jsem se jí s nadějí, že se s ním konečně seznámím, ale ona jen zakývala hlavou a upila Martini ze své skleničky, kterou jsem právě před ní postavil.

,,Bude tu jen můj druhý bratr se svojí manželkou, ale ti se tu prý moc dlouho nezdrží. Brzy ráno odlétají na Bahamy." Rodina Mikasy byla v celku dost bohatá, že by se možná mohla vyrovnat i Leviho bohatství.

Znal jsem Mikasu už nějakou dobu, díky jednomu z bývalých manželů mé matky, která se vždycky seznamovala s bohatými muži. Takhle k nám jednou přivedla Mikasu, která se na dívku vysokého postavení chovala jako normální teenager. Nevěděl jsem, z jaké je rodiny, ale bylo mi to v celku jedno. Bohatství tady nebylo důlažité.

Byl jsem zaneprázdněný přípravou jednoho složitého koktejlu, když jsem uslyšel hlas Mikasy:,,Levi? Co ty tu děláš?" přestal jsem pracovat na koktejlu jakobych se proměnil do kamenné sochy a tak jsem omylem nalil do koktejlu víc sirupu než bylo potřeba.

,,Ahoj Mikaso, změnil jsem názor a rozhodl se koupit nějaké další dílo od Christy. Je to nadaná dívka a její talent musí být odměněn." Takže on byl ten, kdo vykoupil hned několik obrazů?!

,,Erene, chci ti představit svého bratra. Nejspíš ho znáš z novin a časopisů." Pomalu se otočím a pohlédnu přímo do těch ocelových očí, plných neskrávaného překvapení.

,,Oh, my dva se už známe." Promluvím za Leviho a neodvracím od něj pohled. Cítil jsem, jak mé srdce skáče radostí a pak pomalu přechází do skličující bolesti z uvědomnění, že bylo tímto mužem zlomené.

,,Dělal u mě rozhovor místo pana Arlerta." Dodá Levi a nespouští ze mě oči, které jsou plné jakého si pobavení.

Mikasa si nás chvíli prohlížela než pochopila, že musíme s Levim něco probrat a tak se vytratila pod zíminkou, že si musí upravit make up.

,,Pane Ackermane," kývnu hlavou na pozdrav a předám jednomu z klientů jeho koktejl ve kterém bylo stále o něco víc sirupu, ale nejspíš si toho ani nevšiml, když se drinku napil a v klidu odkráčel pryč.

Levi mě stále propaloval pohledem, než pozvedl ruku a mezi prsty držel nazlátlé hodinky se smaragdy a diamanty.

,,Když už jsi ho nepřijal jako dárek v krabičce, chci ti je předat takto." A v tu chvíli jsem se musel usmát.