Pozn.autorky: Příběh bude končit po jejich prvním milování, protože... jako, nebyla jsem schopná dočíst knihu a ani se dokoukat na film ._. pro mě je to skoro nemožné. 
Plus bych ještě chtěla poděkovat ErbiChan za značnou a ohromnou pomoc ^^ bez tohoto člověka bych nebyla schopná poskládat normální dějovou linii a konverzaci :D
A pro teď - enjoy ^^ 

Normální člověk na mém místě by byl nadšený, ale já byl svým spolubydlícím Arminem Arlertem, kvůli jeho dlouhotrvajícímu nachlazení a neustálému ignorování mých rad, aby si bral prášky na posílení imunity donucen jet víc jak 200 km do Seattlu jen kvůli jednomu, blbému, pohovoru místo toho, abych se pomalu připravoval na testy z novinářství, i když ty měli být teprve až za nějakou dobu. A teď otázka: Proč tam vlastně jedu? Kvůli studentskému časopisu. Sice studuji novinářství, ale nejsem fanoušek našeho časopisu, raději věnuju čas učení, ale Armin - ten stíhá všechno a byl jeden z těch několika dobrovolníků, kteří se zapojili do psaní článků do tohoto časopisu. Nejdřív jsem pochyboval o tom, že by takový člověk jako je pan Ackerman takovou nabídku vůbec přijal. Konec konců byl to bohatý zaneprázdněný muž, který nejspíš slovo „odpočinek" neslyšel už pekelně dlouhou dobu, ale po té co ochraptělý šťastný hlas z ložnice Armina na mě volal něco jako on to vzal, usoudil jsem, že asi není takový, jak jsem si ho představoval.

Byl jsem aspoň rád, že mi byl Armin ochotný půjčit svoje auto, abych si nemusel vymýšlet svoje způsoby jak se do Settlu dostat. Byl jsem ale natolik ponořený do přemýšlení o nadcházejícím pohovoru, že jsem si ani neuvědomil dvě věci – nepodíval jsem se na otázky, které Armin pro tento pohovor sepsal a to, že jsem si stihl najít místo před ohromnou ocelovo-skleněnou budovou s nápisem Ackerman House nad skeněnými jezdícími dveřmi a tím pádem jsem už byl na požadovaném místě. Na hodinkách, které jsem nosil většinu času na svém pravém zápěstí se zračilo 11:57. Stihl jsem to, skvělé.

Opustil jsem Arminův Mercedes a vydal se do houfu lidí, mířících ke skleněným vchodovým dveřím ohromné budovy, kde sídlil pan Ackerman. Recepci jsem našel téměř hned. Samozřejmě, kdo by si nevšiml ohromného šedého maramorového stolu rozprostírajícího se hned naproti vchodu se dvěma výtahy po stranách. Bez extrémního přemýšlení a námahy jsem už po pár sekundách stál před mladou slečnou s krátkými zrzavými vlasy, která měla na hrudi jmenovku, kde stálo Perta Ral, sekretářka.

,,Dobrý den, mám schůzku s panem Ackermanem, teď ve dvanáct. Jsem Eren Jaeger a jsem tu místo Armina Arlerta." Slečna na mě upřela své světle-hnědé oči a po tváři se jí rozlil nepatrný úsměv.

,,Následujte mě, pane Jaegere." Rukou pokynula k levému výtahu a sama k němu zamířila.

Ohromný výtah nás zvedl až do posledního patra, kde slečna Petra pak prohodila ještě pár slov s jinou slečnou, při kterých jsem postřehl Arminovo příjmení, dokud mi neřekla: ,,Okamžik, prosím." A zmizela za bílými masivnými dveřmi. Netrvalo ani minutu, než se z nich vynořila.

,,Pan Ackerman vás očekává." A pokynula, abych šel dovnitř a když jsem už stál na hranici dveří, tak díky své neočekávánné nemotornosti zakopnu o neviditelný práh a rozplácnu se na tmavěmodrém koberci jako nějaká žába. Po pár sekundách mi už ale pomáhají bledé mužské ruce a mně nezbývá nic jiného než vzhlédnout a podívat se do tváře tomu muži, který byl právě svědkem mého trapného pádu.

Co spatřím momentálně, jsou ty lesklé ocelově šedé oči s kapkou pobavení. Oh, skvělé. Dále mě pak zaujala jeho bledá pleť. Nečekal jsem, že takový bude. Ano, viděla jsem ho pár krát v novinách, ale nikdy bych si nepomyslel, že je opravdu takhle bledý. Mohl jsem se vsadit, že jeho pokožka na obličeji je stejně něžná, jako na rukou, které teď částečně svíraly ty mé, ale potlačil jsem to nečekané přání se jí dotknout. Vlasy měl uhlově černé, jako havranní křídla, zastřižené, dolní část oholenou a o něco delší ofina mu jen trošku lezla do očí. Byl to opravdu krásný muž a určitě byl starší jak já. Tipoval jsem, že by mu mohlo být tak okolo třiceti.

,,Jste v pořádku?" chladný, ale tak přitažlivý hlas mi rozkmital všechny sluchové buňky a já se nepatrně otřásl.

,,Ano, děkuji." Odpověděl jsem jednoduše a odvrátil pohled.

,,Pane Arlerte," podá mi ruku, když mě už konečně pustí. ,,Levi Ackerman. Nechcete se posadit?" díval jsem se na toho muže přede mnou, který byl, pro mé překvapení o něco menší než já, ale to nevadilo jeho autoritě. Stejně jsem se v jeho přítomnosti cítil tak... malý, řekl bych. Černý oblek s šednou kravatou a bílou košilí z něj dělal velice vážnou osobu a krásně kontrastovali s jeho šedýma očima, bledou pletí a černými vlasy, ale to je jen obkecávání. Řekl bych, že v něm spíš vypadá vskutku sexy a při tom elegantně. Že by předemnou stál jeden z řeckých bohů či andělů? Nevím, ale uvěřil bych tomu.

Chvilku jsem tak na něj nepřítomně hleděl, než jsem si konečně uvědomil, že mě nazval příjemním Armina.

,,Ehm, jsem Eren Jaeger. Jsem tu místo Armina Arlerta." Pak mi dojde, že bych měl konečně stisknou na pozdrav jeho ruku a rychle tak učiním.

,,Tak tedy, pane Jaegere, posadíme se." A po té, co pustí mojí ruku mi pokyne ke dvoum černým křeslům před jeho pracovním stolem za kterým stála jeho kancelářská kožená židle.

Do jednoho z těch černých křesílek se posadím a když se pan Ackerman usadí ve druhém křesílku a dělí nás jen malý konferenční stolek, vytáhnu z tašky otázky od Armina a diktafon, abych mohl jeho odpovědi nahrávat.

,,Nebude vám vadit, když náš rozhovor budu nahrávat?" zeptám se ho radši pro jistotu a sleduju toho trpělivého muže.

,,Poslužte si." Byl zdvořilý.

Spustil jsem diktafon, aby nahrával každé naše slovo a na ujištěnou jsem se ještě zeptal:,,Říkal vám Armin, teda, pan Arlert k čemu je interview určeno?"

,,Jistě. Bude publikováno ve vašem studentském časopise, jelikož jsem byl sponsorem pro obnovu vybavení vaší školy." Kolik ten chlap měl sakra peněz? To školní vybavení, které máme teď nejspíš stálo skoro majlant. Slyšet, že byl sponsorem od Armina je jedna věc, ale když vám to říká sám sponsor, tak je v tom už obrovský rozdíl.

,,No, tak se vás tedy zeptám na pár otázek..." poznamenám jen tak pro sebe.

,,Smozřejmě." Něco jako ironie zaznělo v jeho hlase, nejspíš mu příjdu směšný, ale snažil jsem se to ignorovat. Čím dřív se ho zeptám na všechny otázky, tím dřív se odsud dostanu a pojedu domů.

,,Vybudoval jste tak ohromné impérium, pane Ackermane a jsem si jist, že to nebylo pouhé štěstí. Čemu vděčíte za váš úspěch?" slovo od slova jsem přečetl na Arminově papíře a koukl jsem na něj, čekajíc na odpověď.

,,Vždycky jsem se dobře orientoval v lidech. Mám dobrou intuici co se týče lidí a toho, jak je defacto donutit pracovat." Hm, donutit pracovat? Nejspíš, když má tak ohromnou firmu a je tak bohatý, tak má opravdu dobrou intuici.

Pokračoval jsem v zadávání těch nudných nezajímavých otázek a kolikrát jsem měl pocit, že ten chlap rád ovládá nebo manipuluje lidmi. Řekl bych, že je posledlý kontrolou, ale zdráhal jsem se to říct nahlas.

Rozhovor mě ale nudil čím dál víc a jeho nejspíš taky, i když na své kamenné trpělivé tváři pan Ackerman nic nedával znát. V ten moment, když jsem se na něj podíval, jsem znovu spatřil toho elegantního autoritativního sexy muže a s nadějí, že mě vyhodí, jsem pronesl:,,Jste gay?"

Pan Ackerman se na mě zaraženě díval, než se nepatrně ve svém křesle zavrtěl a trpělivě pronesl:,,To je má soukromá věc, pane Jaegere." Skoro jsem ho propaloval pohledem, aby mě vykopl a on mi pohled oplácel, ale nevypadalo to, že by se mě opravdu chystal vykopnout.

,,A k tomu, když máte evidentně na papíře tak zajímavé otázky, nechcete zapojit fantazii a povědět mi ty své?" On nejenže mě nechce vyhodit, on ještě chce, abych se ho zeptal na své vymyšlené! Ale fajn, bude tu větší možnost, že mě vyhodí, tak proč ne?

Odložil jsem papír s otázkami od Armina stranou a zadíval se znovu na toho přitažlivého muže.

,,Z vaších odpovědí mi připadá, že jste posedlý kontrolou. Je to tak?" Žádná reakce, jen letmý záblesk v očích.

,,Kontroluju všechno ve svém životě, pane Jaegere. Od práce až po osobní život." Zajímavé odpověď, ale opravdu zní jak nějaký maniak, když o tom takhle v pohodě mluví.

,,A co vaše zájmy?" zeptám se na svojí další vymyšlenou otázku.

,,I jich se to týká. Hlavně nich. Mé zájmy jsou totiž velice pestré." Letmý úsměv se mihl po jeho tváři, ale nebral jsem ho až tak v úvahu.

,,A díky svým pestrým zájmům se uvolňujete?" Nějak moc jsem se ponořil do tohoto hovoru, že jsem s ním vedl poměrně normální konverzaci, která už nebyla ani tak nudná.

,,Ano a díky přístupu k velké sumě peněz si můžu dovolit drahé koníčky." Odpověděl na mojí otázku. Tak, znělo to logicky. Je přece třeba lepší mít vlastní posilovnu než chodit do placené.

,,Asi jste teda ten typ člověka, který neustále zkouší něco nového a který nemá ustálený zájem o jednu věc." Trošku se ve svém křesle narovnal, ale při tom ze mě nespouštěl pohled.

,,To ano, ale mám i takové koníčky, kterým zůstávám neustále věrný. Baví mě boj s meči. Pro mě neexistuje lepší pocit, než cítit kovový těžký meč v ruce a možnost se jím volně rozmáchnout. Navzal bych to svým způsobem tancem." Krásně řečeno.

,,Teď to vypadalo, že to řeklo vaše srdce." Poznamenám jen tak mimochodem a uvědomím si, jak je atmosféra mezi námi o něco lehčí.

Jeho pohled na chvíli spočine na konferenčním stlku mezi námi a pak se zase podívá na mě.

,,Milé od vás. Hlavně když většina mých známých říká, že srdce nemám." Že by sebelítost? Ne, nemyslím si.

,,Jaký mají důvod si to myslet?" hlavu nakloním nechápavě na stranu.

,,Znají mě a vědí, že jsem uzavřený člověk. Někdy nepříjemný a že si hlídám své soukromí." Bylo to logické, vzhledem k tomu, že toužil skoro všechno ovládat. Přátele by si nejspíš tak důkladně neohlídal.

Vyrušilo nás zaklepání na dveře, když pak dovnitř nakoukla slečna Petra se slovy, že má zachvíli pan Ackerman další schůzku.

,,Myslím, že už mám dostatečně materiálu, děkuji." Zdvořile se zvednu, když slečna Petra odejde a se mnou se zvedne i pan Ackerman. Vypnu nahrávající diktafon a strčím si ho do tašky.

,,Co plánujete dělat po škole, pane Jaegere?" zeptal se mě jen tak mimochodem, i když jsem měl pocit, že to bylo schválně.

,,Chci začít pracovat pro nějaké noviny nebo časopis, ale teď se chci hlavně soustředit na učení." Zní má odpověď.

,,Moje firma spolupracuje s New Yokr Times. Mohl bych vám zde domluvit pohovor. Vidím ve vás talent." Oh, tohle bylo celkem nečekané. Přešel jsem už ale ke dveřím a kupodivu mě pan Ackerman následoval.

,,Děkuji za nabídku, ale chtěl bych skusit tam sám dostat místo." Nepatrně se pousměju, když se k němu otočím čelem a uvědomím si, že je jen nepatrný kousek ode mě. Srdce se mi na chvíli příjemně sevře, ale zaženu ten pocit.

Když už se za mnou otevřou dveře výtahu, řekne pan Ackerman:,,Jsem gay, pro tvojí informaci." Odpověď mě na okamžik zaskočí, dokud pan Ackerman nepronese na rozloučení:,,Erene."

Lehce se usměju.

,,Levi." A dveře výtahu se zavřou.