Pět let jsem trčela na tom pitomém místě. Pět let jsem jenom čekala. Pitomých pět let jsem prostě existovala na nějakém... někde. Jo, existovala, ne byla. Pět let. Venku zatím uběhlo pět let. A ,,místo" také není ten správný pojem. Místo by muselo být někde. A nějak by vypadalo. Tam, kde jsem čekala neexistoval čas ani prostor. Bylo tam jediné: nekonečná a vševyplňující dokonalá nicota. A možná ani ta ne. Víte, jak vypadá nicota? Nevypadá. Také proto si ji teď vůbec nemůžu vybavit. A teď po pěti letech? Gratuluju ti, holka, seš kytka.

Doufala jsem, že se třeba nic nestalo. Že se probudím. Že je to jenom hloupý sen a já vstanu napůl spadená z postele s polštářem v puse a půjdu do blbý práce. Nebo v nemocnici po tom, co mě to auto ve skutečnosti nezabilo. Že se zase vrátím a život bude pokračovat. Budu zase pracovat v blbý práci, běhat na blbý autobus, schovávat díru v těch blbých silonkách pod dlouhou sukni a řešit tu blbou troubu, co už měsíc netroubí. Že to bude zas při starém. Tak, jak to bylo, jak to mělo být, jak to má být. Myslela jsem si všecko, ale ne, že je to pravda. Nemohla jsem si představit, že bych opustila přátele, rodinu a najednou prostě nebyla. Znáte ty sny, kdy si pokojně rostete mezi jinými rostlinami, vlahý podzimní vánek vás hladí a suší vaše doširoka roztažené listy od ranní rosy? Já taky ne. A tak vím, že je to realita. Že už se nevrátím ani za nic.

Jsem člověk, který nesnáší otevřené konce. Asi chápete, jak moc mě naštvalo, že jsem měla rozdělanou práci, měla jsem umýt okna a na pátek jsem si domluvila schůzku. Navíc jsme se den předtím s Milanem pohádali o tu blbou troubu. Vím, že už se nezlobí, ale takhle to skončit nemělo. Nezlobí se, protože teď brečí v ložnici při válení se na mé půlce postele a můj sepraný polštář pomalu vlhne jeho pláčem. Pečlivě to schovává před holkama. Vždycky byl citlivka. Teď ho jenom nemůžu utěšit.
Klidně ať je naštvaný, ať je šťastný, ale ať nebrečí, ať je zase v pořádku. Ať se postará o holky. Ať se mají dobře. I beze mě. Neměla jsem umřít takhle hloupě, navíc bez rozloučení. Je to otevřený konec. A to mě dokonale sere.

Co jsem se zrodila jako kytka, chce se mně ječet. Je to takový skok oproti minulosti. Jo, chci brečet, řvát, kopat kolem sebe, kňourat, prosit, ječet, ječet, ječet...

,,Tati, to je fialka!"

Co?

,,Je podzim, fialky rostou na jaře."

Ten hlas mě zase probral. Tak jsem si zalitovala a je na čase se zase vzbudit. Ale nešlo to, ta tíha tady pořád byla a skláněla můj stonek k zemi, jako by na něm rostlo kamení. Už jsem říkala, že my kytky máme super skvělý speciální smysly. Nevím, jestli je to nějakej z dalších pozůstatků mýho minulýho já, ale kromě toho, že zvuky slyším, jim i rozumím. Teda pokud jsou česky. Angličtinu ještě jakžtakž zvládám, ale s němčinou u této fialky ztroskotáte stejně jako s katalánštinou nebo mandarínštinou.

Ještě předtím, než vůbec promluvili, jsem poznala, že se jedná o další z úhlavních nepřátel kvetoucích rostlin - děti. Byly tam dvě a jeden dospělý jako bonus. Ale tyto děti jsem už znala. Toho muže jsem poznala hned. Jeho hlas jsem minule rozeznala kdykoli a kdekoli, ale teď jsem si ho nějak nemohla zařadit. Raději jsem nastavila listy hezky do lehce nakloněné polohy. Chystal se déšť. Na souhlas mě ovál chladný vánek. Voda už přicházela a z mých listů stekla do půdy ke kořenům první kapka té životadárné tekutiny. Dlouho bylo sucho. Měla jsem žízeň.