Muž opět promluvil, ale já ho ignorovala. Byl čas přestat myslet na svůj minulý život. Strávila jsem tím polovinu své momentální existence. Měla bych už zapomenout, zapomenout na všechno, co mě tak tíží a začít myslet na to, co teď mám. Jsem fialka, ne třicetiletá žena s dvěmi dcerami. Mám jiné problémy než práci. Tenhle život je snadný. Nic se na něm nedá zkazit. Musím si užívat toho, co mám. A právě nyní jsem měla déšť. Kapky stékající po listech, vlažící kořeny, kypřící ztvrdlou a seschlou půdu, padající do květu a hladící stonek. Nakonec tenhle život nebyl zas tak špatný.

,,Aneto, jdeme."

Aneto? Já vím, kdo to byl, poznávala jsem ten hlas, svými kytčími smysly jsem cítila, kdo to je. Byl to on, jenom starší. O pět let. Až nyní jsem zjistila, jak dlouhá ta doba skutečně byla a až nyní jsem se dozvěděla, že jsem na svůj osud čekala celých pět let. Byli o pět let starší. Cítila jsem, jak holky vyrostly, Anetku jsem si pamatovala jako roční miminko. Helenka byla ještě tříletá, když jsem je opustila.

První, co mi problesklo hlavou bylo, že si mě nepamatují. Nepamatují si mě. A jsou všichni šťastní. Cítila jsem poblíž ještě někoho - ženu přibližně Milanova věku. Vím, že jsem chtěla, aby byli šťastní, ovšem v tu chvíli mě jako lepivý sirup zaplavila odporná zášť. Byli šťastní beze mě. Nechyběla jsem jim. Všechno bylo tak, jak jsem chtěla, a stejně jsem se nemohla udržet. Zuřila jsem. Byla jsem smutná. Litovala jsem toho, že jsou šťastní i beze mě. Že holčičkám našel maminku, která je má ráda. Že to všechno dobře dopadlo a ze mě se stala pitomá kytka. Nenáviděla jsem ji.

,,Heli," houkla na mou prvorozenou dceru.

Květiny cítí, jaký člověk je. A ta coura byla milá. Měla Milana ráda a byla pro děvčata maminkou. Přesto jsem tajně doufala, že ji Anetka s Helenkou skrytě nesnáší stejně, jako já. Nebýt to moje rodina, měla bych ji ráda. Nebýt kytkou, byla by v tu chvíli mrtvá.

,,Mně se nechce," zakňourala mladší z mých dcer.

,,Půjdeme za maminkou," domlouvala jí coura, ,,zapálíme svíčku. Ty nechceš jít?"

Jak jsem ji mohla nesnášet? Jo, stále jsem jí chtěla narvat kořeny tam, kam slunce nesvítí (a půda to není), ale moje děti ji potřebovaly. Jestli existuje jeden jediný bod, kde se kříží dojetí a nenávist, to přesně jsem v tu chvíli cítila.

,,Ale to je fialka." Anetka zcela ignorovala její otázku a mně došlo, že myslí mě. Zlatíčko, to jsem já, já jsem tvoje máma. Miluju tě. Kytky nebrečí. Ale já jsem neměla daleko k tomu rozbulet se i jako malý fialový kvítek uprostřed koberce zažloutlé říjnové trávy.

,,Fialky kvetou na jaře." Co ty o tom můžeš vědět, couro?

,,Ale vážně tam je," přidala se i nyní osmiletá Helenka.

To přimělo couru přiznat že v ten podzimní den skutečně vykvetla i jedna nepatřičně fialová fialka.

,,No jo," ozval se zase po chvíli můj muž, ,,to bude tím oteplováním."

Cože? Já mu dám globální oteplování. Co je mně do toho, že je blbý podzim? Já si budu kvést, kdy budu chtít.

Delší chvilku nikdo nemluvil, asi všichni obdivovali mou krásu. Jiný důvod, proč by tiše stáli v dešti, mě nenapadá.

,,Já ji přinesu mamince," rozhodla se najednou Anetka. Sakra, holka, já jsem tvoje maminka!

Dcera se ke mně přiblížila.

,,To je skvělý nápad," slyšela jsem jako úplně poslední slova té coury.

Před pěti lety jsem měla všechno a neváhala jsem si na to neustále stěžovat. Musela jsem opustit přátele, rodinu, i tu pitomou práci. Minulost si mě nakonec sama našla. Ale takhle jsem to nečekala, tak jsem to nechtěla. A popravdě, nebylo vůbec špatné být fialkou. Mnohem lepší než být prvok.