Jo, zrovna já jsem měla to štěstí, že jsem v loterii jménem osud/ karma/ vesmír/ nějaká jiná kravina vyhrála zrovna mrňavý fialový plevel, který roste prakticky všude. Je ze mě fialka. Aplaus, prosím.

Je to pěkný život. Sluníčko svítí, vzdoušek vane, větřík fučí ... a pak jsou tady psi. Nepovídejte mně nic o tom, že rostliny nemají oči, čich ani nic takovýho. Ony to poznají. Sice nevím jak, ale máme smysly, o kterých se vám prostým živočichům ani nesnilo. Nějak to vycítíme. A terorizují nás psi. Abych na ně nebyla zasedlá, jsou tu i jiná zvířata. Například kočky... A na víc si teď pravděpodobně nevzpomenu. Kdybych v minulém životě nebyla člověkem, asi bych nad tím, že na mě zvířata hází bobek ani nijak nedumala. Ale já jsem pořád ta hygienou posedlá matka dvou dětí, která nikdy nejí, aniž by si předtím pečlivě umyla ruce mýdlem. 

Ve svém příštím životě se jim pořádně pomstím. Jestli tedy bude ještě jeden. A jestli ze mě příště nebude už jenom prvok. Když se řekne reinkarnace, čekáte, že se znovuzrodíte například jako brouk, nebo jako člověk. Ale taková fialka nikoho nikdy nenapadne. Pět let jsem čekala na přidělení dalšího těla a tohle je všechno, co jsem si vysloužila? A co můj smysl života? Vyklíčit, vyrábět cukry, vypouštět kyslík, zemřít? Nic víc? Jenom se narodit, vykvést a odkvést? To je celý můj život? Neříkám, že to není krásný pocit, když doširoka roztáhnete listy a teplé slunce se do nich vší silou opře. Nic lepšího neznám, ale všechny ty vzpomínky na minulost mě ničí. Bylo tam tolik nevyřešených věcí, tolik věcí, pro které se vrátit. Ať už to mělo jakýkoli důvod, nemělo se to stát. Ať už to pomohlo čemukoli, bylo by to lepší, kdybych žila. Třeba jenom o týden déle. Nebo by stačilo malé varování. Na druhou stranu abych byla upřímná, kdyby mi anonymní číslo napsalo: ,,Peťo, zítra umřeš, tak už se na tu práci vykašli a trošku si užívej," asi bych to jako každý normální člověk ignorovala.

Kde že jsme to...? Jo, je že mě fialka. To už je věc, která dokáže pořádně naštvat. A když zrovna nezuřím, co asi jako kytka můžu dělat? Jo, vymýšlím nejrůznější co-kdyby-teorie, abych se cítila ještě hůř. Kdybych vstala dřív a neběžela na autobus, kdybych se na to vykašlala a jela později... Možná platí nějaká z těch dalších esoterických kravin, že máte na jeden život omezený čas a stejně umřete v tu stejnou chvíli. Ale já tomu nevěřím. Představuji si, jak sedíme s dětmi na koberci v pokoji a čtu jim pohádku. Pak se obejmeme, vyženeme podpostelní bubáky, dám jim pusu na dobrou noc a jdeme spát. Měla jsem je objímat častěji. Neměla jsem je odbýt, když byly otravné. Neměla jsem být protivná, když jsem byla unavená. Měla jsem si s nimi jít hrát, když jsem měla práci. Měli jsme je s Milanem brát na víc výletů. Měla jsem se víc věnovat Milanovi. Holky byly ještě malé, nebudou si mě pamatovat, mělo by mě to mrzet? Může mě to mrzet? Mrzí mě to. Kytky mají ještě jednu výhodu. Fialky nebrečí.