Harry ztěžka lapal po dechu. Ležel na zemi s rozhozenýma rukama. Hůlka se válela někde opodál. A bolelo ho úplně všechno. „Tolik k tomu hadru na podlahu," utrousil poté, co s ním Lucius vytřel podlahu. Doslova.

Nedal mu to úplně zadarmo; bránil se dle svého názoru obstojně. Dokonce se mu podařilo ho i jednou zasáhnout klopýtavou kletbou, ale jinak to byl on, co téměř po každém útoku Smrtijeda spadl na zem. V duchu děkoval za to, že je podlaha očarovaná tak, aby nebyla úplně tvrdá, ale počítal, že mu do večera většina těla zmodrá.

Přesto se cítil skvěle. A spokojeně, protože možná Luciuse ani jednou neshodil na zem, přesto mu dal aspoň trochu zabrat. Muž nad ním stál s rozkročenýma nohama, s růžovými tvářemi, rozcuchanými vlasy a dokonce s rozepnutými vrchními knoflíčky od košile. I hrudník se mu zdvihal rychleji a čelo se mu lesklo. Oči mu zářily. A Harry si připustil, že takto vypadá... neodolatelně.

Možná za to mohla noc, o které nepadlo zatím ani slovo, i když předpokládal, že i na to dojde. Ale Lucius se mu zdál krásný navzdory věkovému rozdílu, který je dělil. Koneckonců ani Draco nebyl k zahození, ale jemu chyběla ještě mužnost, jež z Luciuse sálala na sto honů.

Polkl a zavřel oči. „Už nemůžu. Myslím, že se ani nezvednu."

Lucius se potměšile usmál. „Potřebuješ snad pomoct?" zeptal se a povytáhl jedno obočí.

Harry měl neodbytný dojem, že mluví o něčem, co se netýkalo zvedání ze země. Tváře mu zahořely a vehementně zavrtěl hlavou. „To zvládnu," vychrlil okamžitě a přetočil se na bok, aby si vzal hůlku. Poté se namáhavě postavil na nohy a zafuněl. „Všechno mě bolí."

„Ale nebylo to špatné," pochválil ho Lucius. „Alespoň vím, co budeme muset trénovat nejvíc."

„Hádám, že neverbální zaklínadla," usoudil a strčil hůlku do kapsy.

„Mimo jiné. Tvoje obrana není dost silná. Musíš zapracovat na obranných kouzlech, abys měl čas útočit," doplnil Lucius věcně, přivolal si kouzlem vestu a přiměl ho k odchodu z tělocvičny. „Čekal jsem to ale horší. No a také tě naučím taková kouzla, která vůbec neznáš."

Harry k němu zdvihl pohled. „Budeš mě učit i černou magii?" zeptal se a lehce se zamračil.

„Nevím, zda bys o to stál," odvětil neutrálně. „Brumbál a jemu podobní si myslí, že je černá magie a priori zlá a předpokládám, že tyhle myšlenky už ti stihli beze zbytku předat."

„No..." zamumlal a poškrábal se na zátylku. „A není?"

„Je akromantule zlá, Harry?" odpověděl mu otázkou. Chtěl ještě pokračovat, ale s jemným pufnutím se před nimi zjevil domácí skřítek a podával mu ruličku se vzkazem. Rychle si přečetl zprávu a čelist mu ztvrdla. „Přemýšlej o tom. Musím něco zařídit. Uvidíme se později."

„Děje se něco?" zeptal se. Neuniklo mu znechucení v hlasu.

Lucius zavrtěl hlavou. „Nic důležitého." Zdvihl ruku, jako kdyby se chtěl Harryho dotknout, ale neudělal to. Odešel rychlým krokem za skřítkem a nechal Harryho stát na místě.  

Harry se ocitl v chodbě sám a zjistil, že se cítí poněkud ztraceně. Ne snad proto, že by netušil, kde se nachází; koneckonců Bradavice byly mnohem rozsáhlejší a on s orientací v prostoru problémy neměl. Ale překvapilo ho, že ho najednou zastihla samota a usadila se mu na hrudi. Nechápal, jak je možné, že se s Luciusem cítí tak příjemně. Ano, byl přitažlivý. Charismatický. Jeho hlas hladil Harryho uši. Připomínka na jeho ruce Harryho rozechvívala i teď, kdy byl ještě udýchaný ze souboje. Ale aby se bez něj cítil osaměle? To mu přišlo přitažené za vlasy.

Přece to, že s ním jednal narovinu a slušně, neznamenalo, že by mu s ním mělo být hezky, ne? Při vidině společné budoucnosti to jistě bylo výhodné, ale... Vlastně nedokázal přijít na dostatečně relevantní ale, které by mu v tom mělo zabránit.

Oženil se s ním. To byl neoddiskutovatelný fakt. Nešlo to zvrátit. Rozvod nepřipadal v úvahu. Tak proč by z toho prostě neměl vzít to pozitivní? Proč by se měl utápět v depresi, kterou necítil, nebo se měl cítit mizerně proto, že ji necítil? Lucius byl slušný, pozorný, trpělivý a svým způsobem milý. Zdvořilý. Sexy.

Mohl dopadnout mnohem hůř. Co kdyby mu vnutili Snapea? Tam ta nenávist byla zakořeněná stylem, který by se už nedal potlačit. Ale s Luciusem ho ani nespojovala nenávist. Myslel si, že ano, ale když to porovnal se Snapem, tak mu jeho vztah s aristokratem spíše připomínal list papíru s pár přeškrtnutými řádky. Zbývalo spousta místa, které společně mohli popsat. A to neměl k dispozici každý.

Na akromantuli si ani nevzpomněl. Nepovažoval ji za důležitou; mnohem víc ho zajímaly vlastní pocity, které potřeboval utřídit a rozebrat. Že na ni zapomněl, si uvědomil ve chvíli, kdy se s Luciusem potkal u oběda.

Muž se mu zdál poněkud otrávený, ale neměl dojem, že by to mělo nějakou souvislost s ním. Přestože k němu zůstával zdvořilý, čišel z něj neurčitý chlad. A Harrymu se to nelíbilo. Vysvětloval si to tím, že s Luciusem v dobré náladě bude lepší komunikace i soužití, ale nebylo to jen to. Jen nerozuměl tomu, co v jeho nitru rostlo. Podobné emoce nikdy necítil. Nedokázal je poznat, alespoň zatím. 

„Stalo se něco?" zeptal se opatrně poté, co dojedli. Netušil, zda se vůbec smí ptát. Sice si uvědomoval, že mu Lucius říkal cosi o rovnocenném vztahu a myslel to zřejmě vážně, přesto v něm dřímal určitý respekt ke staršímu muži. A taky připomínky z dětství, kdy neměj hloupé otázky poslouchal prakticky denně.

„Nic, co by tě mělo znepokojovat," odpověděl stroze. „Byl jsem si promluvit s Brumbálem. Snape zřejmě neunesl tíhu toho, že ses před ním neukázal jako zhroucená troska, jak předpokládal, když nás oblažil svou přítomností."

Harry nechápavě nakrčil nos. „Co to znamená?"

Ušklíbl se. „To znamená, že jsem byl tvému řediteli zopakovat, že nemám v úmyslu ti ublížit, ať už si Snape myslí cokoliv. A také dokázat, že jsem to skutečně já a ne někdo, kdo by se za mě vydával. Nicméně..." vstal, přešel k Harrymu a posadil se na židli těsně vedle něj, „bych se ti chtěl omluvit za dnešní ráno. Nebylo vhodné tě využít k tomu, abych Severuse popudil. Už se to nebude opakovat."

Harry na něj zaraženě civěl. Nechápal, proč se mu Lucius omlouvá. Nemohl si uvědomit nic, co udělal, že by to vyžadovalo omluvu. „Za co?"

Lucius zdvihl ruku, pohlédl mu do očí a jemně mu palcem přejel po spodním rtu. „Neměl jsem tě líbat."

Harrymu tělem projel šok. Jemný, téměř neznatelný dotek, mu způsobil husí kůži snad po celém těle. „Proč je to takovej problém?" tázal se a toužil odvrátit pohled, ale šedé okovy ho naprosto uzemnily. Nebo možná ruka, která se sice už nedotýkala rtů, ale zůstala na čelisti.

Povytáhl obočí. „Nic tě nenapadá?"

„Líbám tak hrozně?" navrhl s pokrčením ramen, ale věděl, že tím to není. Šlo o city, které je nepojily. Ale nechápal souvislosti. Vždyť spolu spali. Merline, Lucius mu ho vykouřil. Tak proč řešil obyčejnou pusu?

Lucius s povzdechem zavrtěl hlavou. „To rozhodně ne. Ale –"

„Spali jsme spolu a budeme znovu. A to v noci ani nepatřilo do dohody. A obyčejný líbání je špatně?" skočil mu do řeči. Bylo mu jasné, že je rudý až na zadku. Ale toužil to pochopit. Měl dojem, že polibky k tomu, co prováděli, prostě patří.

„V noci jsi říkal, že ti vadí ztráta kontroly," připomněl mu Lucius tiše a stáhl ruku k sobě do klína. „Sex neznamená city. Je to jen sex. Hra těl. S patřičnou stimulací bys ho zvládl s kýmkoliv," vysvětlil a znovu zdvihl ruku, aby mu položil ukazováček na rty a přiměl ho mlčet. „Možná ti to tak zatím nepřipadá, ale polibek je mnohem intimnější než sex. Ani prostitutky se se svými zákazníky nelíbají. To patří těm, kdo k sobě něco cítí. Myslím, že je vhodné ti ponechat kontrolu alespoň nad něčím."

„Takže pokud se do sebe nezamilujeme, tak se líbat nebudeme, jestli tomu dobře rozumím," zkonstatoval a konečně dokázal odvrátit zrak. „Dobrý, aspoň vím, na co si dát pozor." Odsunul židli, uhnul pohledem a zatoužil okamžitě zmizet. „Mám nějaký úkoly," zamumlal a odešel, aniž by se staral o to, jak se Lucius tváří.

Ahoj!

Moc díky za vaše komentáře. Odpovím na ně hned, jak se dostanu k PC. Jakmile se snažím odpovědět na telefonu víc než třemi slovy, zmizí mi tlačítko pro odeslání. Na zbláznění.

Mějte se krásně ❤️

W.