„Harry," vydechl Lucius zděšeně, jakmile ze sebe mladík shodil neviditelný plášť. Okamžitě zavřel dveře hůlkou a rychlým krokem mezi nimi zkracoval vzdálenost.

„Pomoz mi," dostal ze sebe Harry namáhavě hned, co zrušil kouzlo mlčenlivosti. Celý se třásl a v očích ho pálily slzy. Srdeční tep mu silně bušil ve spáncích. Měl dojem, že omdlí, pokud ho Lucius nezbaví utrpení.

Ten stál v mžiku u něj. V očích mu plál chtivý žár, ale i starost, která mu vyrýsovala hlubokou vrásku na čele. Na nic nečekal. Stáhl z Harryho hábit, otočil ho zády a pevně ho k sobě přitiskl. Vynechal klasickou přípravu a pomohl si kouzlem. „Proč jsi nezavolal dřív?" ptal se zhrublým hlasem.

„Doufal jsem, že to přejde," zakníkal a zvrátil hlavu dozadu na muže. Cítil jeho vzrušení, které ho nenechalo na pochybách, že trpěl úplně stejně. „Promiň," hlesl, zatímco nechal kalhoty spadnout ke kotníkům.

Lucius se tím ani nezdržoval; jen si rozepl kalhoty a nechal své mužství se zoufalou potřebou vyhoupnout se ven. Zajel rukou pod Harryho oblečení, za hrudník ho přitahoval blíž a bez odporu do něj vnikal uprostřed pokoje. „Nepřejde," zasténal. „Ne bez spojení."

„Došlo mi to." Zavřel oči a natáhl ruce za sebe, aby se na Luciuse nalepil co nejvíc. V té samé chvíli, kdy do něj poprvé přirazil, ucítil takovou úlevu, že se mu podlomily nohy. Nejspíš by bez opory upadl, ale Lucius ho držel pevně. Cítil jeho horký dech a sametové rty na uchu. Uvolňoval se. Napětí konečně povolilo a nahradil ho pocit dokonalé shody.

Udělal se téměř okamžitě a Luciusovi to netrvalo o mnoho déle, avšak Harrymu to vůbec nevadilo. Měl dojem, jako by z něj spadlo závaží. Frustrace zmizela a nahradilo ho příjemné mravenčení, jež ho lechtalo až v konečcích prstů. Konejšivé teplo vystřídalo spalující žár. A Lucius ho pořád držel. Nepustil ho, ani když už bylo po všem. Možná tušil, že by se složil k jeho nohám. Nebo možná taktéž potřeboval načerpat blízkost, kterou jim Harry svou umíněností odepřel.

Aniž by se staral o to, že mu kalhoty leží u kotníků, otočil se, na moment mu pohlédl do stříbřitých očí a opřel si hlavu o jeho rameno. Objal ho kolem pasu a provinile vydechl: „Promiň."

Lucius potřásl hlavou. Platinové vlasy na moment zakryly Harryho nos a přiměly ho k úsměvu. „Jsi v pořádku?" zeptal se a něžně ho hladil po zádech. Tvář si opíral o jeho hlavu a oči měl zavřené. Jako by spolu právě neprožili svou první rychlovku z nutnosti. Jako by ho objímal jen proto, že mu bylo v Harryho společnosti příjemně.

„Teď už jo," řekl ulehčeně a mimoděk sevřel Luciusův hábit na zádech. „A ty?" Obával se, že ne. Že mu to nestačilo. Byl přece starší, zkušenější a mocnější. Třeba potřeboval víc než jen tuto kraťoučkou epizodu. Byl ochotný splnit cokoliv, co bude chtít. To on to zavinil, když ho večer odmítl. A teď už naprosto rozuměl tomu, proč Lucius nenaléhal. To by skutečně bylo pod jeho úroveň. Neměl mu to za zlé. Zachoval by se stejně.

„Jsem v pořádku." Odtáhl se, vzal Harryho tvář do dlaní a usmál se. „Udělal jsi na mě dojem. Čekal jsem, že mi dáš vědět nejpozději po snídani."

„No, když jsem viděl McGonagallovou, tak jsem litoval toho, že jsem to neudělal," přiznal a cítil, jak rudne. „Musela to poznat. Viděl jsem to na ní. Nikdy mi nebylo víc trapně."

„Proč ses tedy neomluvil z hodiny?"

Harry se ušklíbl. „Protože by jí bylo jasný, že se chci ulejt, abych si to s tebou rozdal. To nejde," zamumlal. „Ne před učitelem."

Lucius se usmál. „Rozumím," přikývl a propustil ho z objetí. Upravil si dosud rozepnuté kalhoty a významně pohlédl na ty jeho. „Obávám se, že musím na hodinu," omlouval se a uhladil si vlasy. „Co máš teď ty?"

„Snapea," zabručel a oblékl se. „Přijdu pozdě. Strhne mi aspoň třicet bodů."

„Myslím, že bude vhodnější, když si zajdeš na ošetřovnu za madame Pomfreyovou. Lektvar na bolest hlavy ti neuškodí. Byl bych radši, kdybys teď za Severusem nechodil."

Harrymu neunikla nervozita protkaná v jeho hlase. Nepotřeboval slyšet víc. „Dobře," slíbil a sklopil hlavu. „Zlobíš se?"

„Ne," odvětil Lucius hned a jemně mu zdvihl hlavu za bradu. „Rozumím ti. A omlouvám se za ten včerejší večer. Měl jsem víc brát ohledy na tvé pocity a neprovokovat tě ještě duelem. Nicméně si myslím, že to napětí mezi námi díky tomu odeznělo rychleji."

„Jo," přitakal. „To asi jo," uznal a s povzdechem sáhl pro neviditelný plášť, aby si ho vrátil do kapsy. „Můžu se na něco zeptat?"

Lucius se zastavil přede dveřmi a otočil se. „Jistě."

„Totiž... Tys to už zažil. Věděls, co nás čeká," začal váhavě zeširoka a nervózně sepjal dlaně na břiše.

„Ano," souhlasil Lucius opatrně.

„A... myslels, že nevydržím do snídaně..."

„Kam tím míříš?"

„No..." zaváhal a silně se kousl do tváře. Nevěděl, jak položit otázku tak, aby na ni získal odpověď. Nechtěl se ho ptát, za jak dlouho šel s prosíkem. Ale potřeboval to vědět. Mohlo by se stát, že by se nedokázali k sobě dostat ne vlastní vinou. V tom mu svitlo. „Jak se to dá nejdýl vydržet? Vydržel to někdo třeba dýl jak do večera? Podle mě to musí bejt nemožný."

Jeho manžel se zhluboka nadechl, narovnal se a stáhl tvář do nicneříkající masky. „Lidské tělo vydrží víc, než můžeš tušit. Po týdnu, kdy tvou mysl naplňuje jen jedna jediná myšlenka, opanuje celou tvou existenci a řídí každou buňku v těle, zjistíš, že celých sedm dní bylo jen zahřívací kolo."

„Tejden!" vyhrkl Harry zhrozeně a vytřeštil oči. „To je šílený."

„Nemysli na to," uklidňoval ho. V očích mu zablýskalo a ještě se k Harrymu vrátil. Sklonil se k jeho uchu a potměšile se usmál. „Neboj se. Nedopustíš, aby se toto opakovalo," zapředl mu do ucha, stiskl mu boky a přivřel oči. Harry se zmohl jen na zavzdychání. „Máme alespoň motivaci nechodit spát dřív, než se po hádce usmíříme, že?" zamumlal, políbil ho na lalůček a rychle odkráčel.

Harry se podíval na bouli v rozkroku a zavrtěl hlavou. „A já myslel, že se toho zbavím," zahudroval a rozesmál se.     

Je mi Luciuse líto. Chudák musel fakt dřív trpět. Jedno dopoledne muselo být proti tomu brnkačka. Ale zase Harry mě potěšil. Neprosil a přikázal. Ačkoliv si tedy myslím, že kdyby Lucius okamžitě nešel k němu, tak by začal škemrat.

Mějte se krásně.

W.