Nedokázal uvěřit tomu, že se to stalo. Že ho znovu postavili před hotovou věc. Že to dopustili a tvářili se, že je to nejlepší možná varianta. Že to on sám dovolil. Že se dostatečně nevzpíral. Že nevyřval do celého světa, jak nesouhlasí.

A co udělal? Jen stál. Se sklopenou hlavou poslouchal, co musel udělat, protože je to nutné k záchraně světa. Do pekla s tím! Co mu bylo do ostatních? Kdy se ho kdo zeptal, co by chtěl on? Proč musel pořád dělat něco, do čeho ho nutili druzí? A kdy se jim jak ohradil?

Nikdy.

Netušil, zda by měl víc nenávidět je, nebo sebe.

Celé jako by to pozoroval z dálky. Emoce měl vypnuté, když v Brumbálově kruhové místnosti říkal své ano hlavě rodu Malfoyů a přijímal jeho polibek. Posílení síly. Tak tomu říkali. Vhodný partner na přípravu k závěrečné bitvě, říkali. Vánoční prázdniny budou ideální na aspoň nějaké seznámení v soukromí, než Luciusovi připraví komnatu na hradě, kterou s ním bude muset obývat. Sbohem, Nebelvírská věži a Nevillovo chrápání. Už nikdy víc.

Co mu ale zapomněli zmínit, mu právě vysvětloval muž z jeho nočních můr. Vyjeveně civěl do šedých očí, které na něj shlížely z jeho impozantní výšky. Jako ve snách poslouchal o manželských povinnostech, které měl následující měsíc plnit každý den, než se slib naplní a intenzita milování se může snížit. Každý! Podělaný! Den! s ním měl provozovat něco, co nikdy ani nezkoušel, natož s chlapem. A bylo mu úplně jedno, že muž před ním byl nejšarmantnější a nejcharismatičtější ze všech dospělých, které ve svém životě poznal.

„To má bejt vtip, že jo?" vysoukal ze sebe Harry a zdrceně se posadil na polstrovanou sametovou pohovku v modrém salónku, kam ho Lucius dovedl poté, co se spolu po obřadu přemístili na jedno panství skryté díky Fidelliu. „Akorát není vtipnej."

Lucius mlčky nalil do dvou sklenic červené sladké víno. Mírně zaváhal, než jednu ze sklenic podal Harrymu. „Neřekli ti to?" tázal se s pozdviženým obočím. Usadil se vedle něj a nehnul ani brvou, když se mladík odtáhl, ne že by měl moc kam.

„Ne," odsekl Harry a v zelených očích mu podrážděně a vzdorovitě zablýskalo.

Lucius se mírně usmál. Harryho překvapilo, jak tím jednoduchým úkonem mužovy oči zesvětlaly a tvář se zjemnila. „Odmítl bys, kdybys to tušil?"

Harry zavrčel. To měl být výsměch? Považoval za lepší zůstat zticha, ale hořkost tryskající z jeho nitra mu sotva dokázala nechat pusu zavřenou. „Stejně by mě zavalili argumentama. Co na tom sejde." Pokrčil ramena s hraným nezájmem. „Mě se nikdy nikdo na nic neptá. Tak prosím, do toho," sykl posměšně. „Vemte si svou kořist, Malfoyi. Můžeme to udělat rovnou tady a teď, ať to máme za sebou?"

Svými slovy se snažil zamaskovat svůj strach. Počítal však, že Luciuse neobalamutí. Možná tak spíš naštve. No a co. Stejně to bude znásilnění, ať to bude jakékoliv. Ani by mu nevadilo spát s mužem. Malfoy skutečně patřil k těm, kdo mohl arogantně považovat svůj vzhled jako přitažlivý a svým způsobem půvabný. Oprávněně. Ale z principu nechtěl. Ublížil mu a ne jednou. Chtěl ho zabít. Bylo mu teprve šestnáct. Toužil své první milování zažít z lásky, ne z nějaké podělané nutnosti chránit svět, který se mu akorát tak celý život smál do obličeje.

„Máš mě za zvíře?" ptal se a sevřel nesouhlasně rty. „Máš dojem, že tě chci zničit? Já ti nechci ublížit."

„Tomu se docela těžko věří," odfrkl Harry a sám sobě se divil, kde se v něm bere taková drzost. Nepochyboval o tom, že kdyby Malfoy chtěl, tak by na něj sesílal jeden cruciatus za druhým, vzal si ho tady na podlaze a smál se u toho. A on ho záměrně provokoval, jako by ho k tomu chtěl donutit, protože pak by mohl aspoň sám sobě vykládat, že Malfoy skutečně je jen zvíře. Určitě za to mohlo to víno. Jeho vlastní pocit frustrace by přece nezvládl vyvolat takovou vlnu nerozumu.

„Každý děláme jen to, co musíme," opáčil Lucius, „ačkoliv uznávám, že před čtyřmi roky jsem udělal chybu, když jsem na tebe chtěl zaútočit. Zřejmě mi to neuvěříš, ale ta zbrklost mě mrzí."

Harry nevěřícně pootevřel ústa. On se mu vážně omluvil? A navíc to znělo tak... opravdově. Zamrzlo snad peklo? A co myslel tím, že každý dělá jen to, co musí? Začínala ho z toho všeho brnět hlava. Raději se znovu napil. A sklopil oči k zemi. Na odpověď se necítil.

„Chtěl bych si s tebou něco ujasnit, Harry," řekl Lucius o okamžik později a Harryho překvapilo, jak hezky to jméno vyslovené sametovým hlasem znělo. Jako by se s ním pomazlil na jazyku, než ho vyslovil, jako by ho pohladil jednotlivými tóny svého hlasu. „Jsme teď manželé. To znamená, že je poněkud nevhodné, abys mi vykal a neříkal mi jménem. Na tom musím trvat."

„Dobře," hlesl. Říkat mu jménem neznělo tak strašně, i když to považoval za přílišný projev intimity. Ale za pár hodin se s ním měl vyspat. Hloupé jméno na tom stejně nic neměnilo. „Jak si přeješ... Luciusi," vyzkoušel to jméno poprvé a měl dojem, že se mu vlastní jazyk při tom slově zapletl.

Muž se ale usmál. Pochvalně a spokojeně. Omládl tak alespoň o deset let. „Děkuji, Harry. Vše, co tu je, je ti k dispozici. Pokud chceš, mohu tě provést po panství a ukázat ti to tu. Nebo si můžeš jít odpočinout a prohlídku necháme na později. Trénovat začneme až zítra. Chápu, že potřebuješ čas to všechno vstřebat."

„Jako by to pár hodin stačilo," povzdechl si, dopil víno a položil ho na stolek. Cítil se mírně vratce. „Můžeme tu prohlídku nechat na jindy?" požádal nesměle. Potřeboval chvíli o samotě. Nutně.

Lucius přikývl. „Sejdeme se u večeře," prohlásil a luskl prsty. Přivolal skřítka, který Harryho odvedl do ložnice, po které se ani nerozhlédl. Padl do postele a spal jako zabitý.

Krásný první prosinec všem. Doufám, že vás tohle stokrát omílané téma dohodnutého sňatku bude bavit. Nečekejte tu hajzla Luciuse. Je to vánoční ne-až-tak-oddechovka, která by nám neměla přivodit depky. Snad. Přesto snad nebude úplně OOC a všechno jeho chování se průběžně vysvětlí.

Budu každopádně ráda za vaše komentáře, protože to je přesně ten hnací motor, který mi dává najevo, že to má smysl.

Mějte se krásně.

W.